(1. 5. 1962, Praha)
(Loutko)herec, režisér a muzikant, zakládající člen souboru Buchty a loutky, příležitostný básník, člen několika hudebních skupin, pedagog DAMU.
Narodil se v rodině básníka a překladatele Josefa Bruknera (1932), který své děti ovlivnil především tím, že jim nechával velkou svobodu, k ničemu je nenutil, nesnažil se je násilně někam směrovat. Ukázal jim spoustu možností, přibližoval jim různé pohledy, dělal jim jakousi „domácí školu“. Vít po něm podědil hravost a vztah k tvorbě pro děti, o studiu divadelní školy však zpočátku vůbec neuvažoval. Absolvoval Střední odborné učiliště polygrafi cké (1977–1981), poté byl zaměstnán jako reprodukční grafi k ve státní tiskárně Praha (do 1984) a noční hlídač v Náprstkově muzeu v Praze (1984–1987). Při práci absolvoval Gymnázium pro studující při zaměstnání (1982–1986). Na katedru loutkářství se hlásil hlavně proto, aby nemusel na vojnu. Na DAMU se prvně setkal s loutkovým divadlem a se svou budoucí ženou Zuzanou, obojímu už zůstal věrný.
Během studia (1986–1990) ho pozitivně ovlivnily především hodiny vedené režiséry Janem Dvořákem a Janem Schmidem a hudebníkem Jiřím Kolafou. Výuka na DAMU v té době ale obecně nenabízela široký náhled na pestrost přístupů k divadlu, nesla se spíše v duchu různých pouček o tom, jak se co má v loutkovém divadle dělat. Bruknerovi tak do značné míry chyběla tvůrčí volnost. Přelom pro něj znamenalo zhlédnutí představení Věry Říčařové a Františka Vítka Piškanderdulá, které mu připadalo svobodné ve svém přístupu, originální při práci s výtvarnem, fascinovalo ho využívání jednoduchých prostředků, vytváření atmosfér pomocí nekomplikovaného světla a zvuku. „Do starého boďáku dali loutku tanečnice, jen do ní ťukli a ona se kývala. Vrzalo to a bylo to podmanivé.“ (osobní rozhovor Z. Vojtíškové s V. Brunknerem, listopad 2017) Uvědomil si, že se loutkové divadlo dá dělat i jinak, došlo mu, že v umění neplatí žádná pravidla, že si každý může najít svůj přístup, zcela odlišný od toho, co je běžně zvykem. Když pak o něco starší loutkářský ročník Petra Formana založil experimentální studio TUJU, bylo Bruknerovi jasné, že chce odejít na volnou nohu a věnovat se hledání progresivního přístupu k divadlu, které není přísně ohraničené loutkami ani jinými kategoriemi.
V roce 1991 dostal od spolužáka Marka Bečky nabídku přidat se k loutkářské skupině, která měla vzniknout při Západočeském divadle v Chebu. Společně se Zuzanu Bruknerovou, roz. Halušťokovou, a čerstvými absolventy DAMU Radkem Beranem, Josefem Vondráčkem a scénografem Tomášem Zmrzlým se tak stali zakladateli souboru Buchty a loutky (B+L).
První inscenaci, kterou v této sestavě nastudovali, režíroval právě Brukner. Císařovy nové šaty (a: H. Ch. Andersen, V. Brukner, 1991) měly úspěch a divadelní svět začal brát nově vzniklý loutkářský soubor vážně. Výrazným počinem pak byl Tajemný cizinec (a: M. Twain, M. Bečka, r: M. Bečka, 1992), hra pro mládež a dospělé, v níž se tu a tam objevily i drobné loutky a zdánlivě nedokonalé rekvizity, které jsou dnes synonymem tvorby B+L.
Po odchodu z Chebu působily Buchty a loutky pod hlavičkou Kulturního domu Mlejn v Praze (1994), ztratily zázemí velkého divadla a začaly připravovat inscenace s menším obsazením i se skromnější výpravou. V roce 2002 se soubor usadil v prostoru Švandova divadla na Smíchově.
Mezi Bruknerovy autorsko-režijní počiny v rámci B+L patří například Tři malá prasátka (1998), Koncert Josef K. (2000), Pomsta (na motivy románu A. Dumase st. Hrabě Monte Christo, 2002), Andělíček Toníček (2004), Bouda Bondy (2007), Popeláři jedou (2009), Jenovéfa (na motivy starých loutkových her, 2013), Don Šajn (na motivy starých loutkových her, 2015) a režie hry A. Goldflama Hrůza v Brně (2016). K řadě inscenací komponoval hudbu, pro B+L například Urbild remix (a+r: R. Beran, s: B. Lhotáková, 1997), Pes baskervillesský (a: A. C. Doyle, T. Procházka, r: T. Procházka, s: M. Dubšíková, 2004), Kabaret KaKa (r: T. Procházka, 2007), Lynch (r: R. Beran, 2009), Posvícení v Hudlicích (na motivy starých loutkových her, a+r: V. Brukner, 2014), pro divadlo Aqualung Cyrano (a: E. Rostand, r: Š. Chaloupka, 2005), pro Městská divadla pražská – Divadlo ABC Poprask na laguně (a: C. Goldoni, r: Š. Chaloupka, 2006), pro Naivní divadlo Liberec Bouře (a: W. Shakespeare, r: M. Dočekal, h: V. Brunker a T. Procházka, 2002), Tajný lodní deník (a: L. Dvorský, r: M. Sýkorová, 2006), pro Divadlo Disk Pixy (a: M. Andersson, R. Beran, r: R. Beran, 2010), pro Divadlo Lampion Kladno Hobit (a: E.+Z. Hořínkovi, r: M. Bečka, V. Brukner, 2014).
Významná pro něj byla spolupráce s hudebním a tanečním souborem Collegium Marianum, s nímž Buchty a loutky nastudovaly tři hudebně-loutkové inscenace, které Brukner režijně vedl. Jsou to pastýřská hra o narození Páně České Vánoce (h: V. K. Holan Rovenský, 2011), barokní opera Francesca Cavalliho Calisto (h. nastudování: J. Semerádová, s: R. Smolík, 2013) a barokní opera G. F. Händela Acis a Galatea (h. nastudování: J. Semerádová, 2017). K zajímavému propojení hudby a tradičního loutkářského námětu došlo v hudebně-divadelní inscenaci připravené ve spolupráci B+L s triem Moniky Knoblochové Tragédie o doktoru Faustovi, pro niž napsal hudbu současný hudební skladatel Jiří Teml (r: V. Brukner, 2017).
Z Bruknerova popudu vydaly Buchty a loutky dvě CD. Pro první Popeláři jedou (vyd. Polí5, 2011) napsal stejnojmennou pohádku, troj CD Hukoža páá zahrnuje audioverze inscenací Tři malá prasátka, Žabák Valentýn, Zlatá husa, Norská pohádka a Neposlušná kůzlátka.
Jako loutkoherec se podílel na natáčení celovečerního loutkového filmu dánského režiséra Anderse Rønnow-Klarlunda Strings (2003). Kromě tvorby a hraní loutkového divadla se Brukner příležitostně věnuje psaní textů, v letech 1980–1981 patřil k okruhu autorů vydávajících samizdatový sborník X (Desítka) s literární přílohou Violit (vyšlo 8 čísel), jeho básně jsou zastoupeny v antologii poezie druhé generace undergroundu U nás ve sklepě (ERR, sv. 73/2013), pro rozhlas napsal minutovou hru Pohádka o neposlouchání (r: D. Dudík, 2014).
Vít Brukner se v minulosti věnoval hudbě i jako aktivní klávesista, byl členem hudební skupiny Národní třída (1982–1986) a členem Domácí kapely (1988–1993), kterou založil bubeník Plastic People of the Universe Jan Brabec.
Výběr literatury:
BÁTOR, Milan. Střípky z Janáčkova máje: Patricia Janečková jako půvabná Galatea i znamenitá Poznaňská filharmonie. Ostravan.cz. Dostupné z http://www.ostravan.cz/40715/stripky-z-janackova-maje-patricia- janeckova-jako-puvabna-galatea-i-znamenita-poznanska-fi lharmonie
Buchty a loutky 20. Praha: Buchty a loutky. 2011.
DUBSKÁ, Alice, MALÍKOVÁ, Nina. Czech Puppet Theatre Yesterday and Today. Prague: Theatre Institute. 2006. ISBN 80-7008-199-6
KOLOUCHOVÁ, Lucie. Máme ho! Loutkář. 2004, č. 6, s. 264–265.
LEŠKOVÁ DOLENSKÁ, Kateřina. Profesionální loutkové divadlo dnes – statutární a nezávislé soubory. In: VOJTÍŠKOVÁ, Zuzana (ed.). Živé dědictví loutkářství. Praha: NAMU a MLK. 2013, s. 76–101. ISBN 978-80-7331-279-4 (Akademie múzických umění; brož.) 978-80-905249-1-0 (Muzeum loutkařských kultur; brož.)
LEŠKOVÁ DOLENSKÁ, Kateřina. Spolu jsme nikdy divadlo dělat nechtěli… Loutkář. 2006, č. 6, s. 284–287.
MALÍKOVÁ, Nina. Jak chutnají loutky po 10 letech. Loutkář. 2001, č. 4, s. 168.
VOJTÍŠKOVÁ, Zuzana. Svět se řítí do ďáblovy řiti. Loutkář. 2016, č. 3, s. 52–53.
VONDRÁKOVÁ, Adéla. Buchty a Faust. Zpravodaj 66. loutkářské Chrudimi. 2017, č. 6, s. 4.