(20. 9. 1947, Praha)
Dramaturgyně a autorka divadelních, rozhlasových a televizních scénářů; spolu se svým manželem Karlem Makonjem formovala porevoluční tvář divadla Minor.
Poté, co s inscenací Potopa světa podle V. K. Klicpery (r: I. Rajmont) v roce 1971 absolvovala obor dramaturgie na DAMU, pod vedením prof. Jaroslava Vostrého a režiséra Františka Štěpánka, zůstala ve Vedeném divadle, kde působila už při studiu převážně jako dramaturgyně. Soubor se soustředil na hledání nových souvislostí a na experiment. Společně s K. Makonjem Eliášková např. upravila drama Alberta Camuse Nedorozumění pro nastudování s víc než metrovými marionetami výtvarníka Ivana Antoše (r: K. Makonj, 1969). Tvůrci se v inscenaci snažili zobrazit lidskou loutkovitost, postupnou proměnu subjektu v objekt, proměnu jednajícího člověka s vlastní vůlí v objekt s vnitřní „vedeností“. Jedinou výjimkou úzkého dramaturgického zaměření Věry Eliáškové byla ve Vedeném divadle inscenace Hop, signore! (a: M. de Ghelderode, r: K. Makonj, první verze 1970, druhá verze 1971), kde hrála spolu s výtvarníkem inscenace J. Bártou vodiče živých herců.
Pro dětskou sekci Vedeného divadla napsala Eliášková hry Kašpárek a Kuba Nedojeda (r: K. Makonj, Vedené divadlo, 1970) a Kocourkov (r: K. Makonj, Vedené divadlo, 1971). Obě patřily k divácky nejúspěšnějším inscenacím pro děti, které Vedené divadlo během svého krátkého působení (1968–1972) nastudovalo. První z nich, na motivy hry Bohumila Schweigstilla, měla za cíl oživit zapomenutou tradici rodinných a sokolských kašparkiád. Odehrávala se na marionetovém jevišti s ručně vyřezávanými loutkami.
„Kašpárek s Kubou se představili na ploše dvou příběhů. V prvním vytrestají lakomého rychtáře, a ještě mu snědí stádo prasat, ve druhém obelstí čerty a ukradnou jim kouzelný ubrousek, který dokáže nasytit i Kubu Nedojedu. Ke Schweigstillovi přistoupila autorka celkem prostě, bez složitého přehodnocování. Snaží se především pobavit diváky i herce, příběhy jsou ucelené a dějově přehledné, situace skýtají dost prostoru k improvizacím a komediálním akcím.“ (z recenze Evy Křížkové, Československý loutkář, 1971, č. 3, s. 7)
Poté, co Vedené divadlo z administrativně- politických důvodů zaniklo, nastoupila Věra Eliášková v roce 1972 do Divadla Na Vinohradech, kde působila nejprve jako lektorka dramaturgie, posléze jako dramaturgyně. Po svém přechodu do Divadla Na Vinohradech začala psát dramatizace a hry také pro Československý rozhlas (např. Mezičas, r: M. Pavlík, 1986, mezigenerační dialog, zaměřený na mezilidské vztahy; Tajemný příběh pro psa, r: I. Chrz, 1998, o podivném jednání lidí nahlíženém očima psa; Úspěšný prorok, r: I. Chrz, 2001, hra inspirovaná biblickými příběhy a dále také hry pro děti a mládež) a Československou televizi (např. Zmatky budoucí matky, r: M. Valová, 1972; Doma je doma, r: V. Křístek, 1998, příběh staré, sklerotické ženy). V roce 1982 měla premiéru její hra O pohár útěchy (r: E. Schorm, Národní divadlo Brno, 1982). Z Divadla Na Vinohradech, kde byla v angažmá třináct let a které uvedlo její hru …a ten měl tři dcery v režii Jaroslava Dudka a dramatizaci Rollandova románu Dobrý člověk ještě žije v režii Františka Štěpánka, se nakonec – vzhledem k tamním normalizačním poměrům – rozhodla v roce 1985 dobrovolně odejít. Začala pracovat jako pečovatelka v Praze 7 a kostelnice u sv. Petra v Praze.
Eliášková se ve svých textech a dramatizacích vrací k mezilidským a mezigeneračním vztahům a tématům, která se opírají o křesťanský základ. Pro Divadlo desetiletí (1987–1997), neprofesionální sdružení profesionálů i amatérů, vytvářející inscenace na témata iniciativy Desetiletí duchovní obnovy (jejím iniciátorem byl tehdy inkognito Tomáš Halík), psala texty reflektující náboženskou tematiku. Hry jako např. Blahoslavená Anežka (r: K. Makonj, kostel sv. Jakuba, 1988), Sv. Jan Nepomuk Neumann (r: K. Makonj, 1989) či Blahoslavený Jan Sarkander (r: K. Makonj, 1990) byly nastudovány s loutkami, často doprovázené živou hudbou. Eliášková v době totality čerpala materiály z nelegálních strojopisů nebo z životopisů svatých vydaných ještě za první republiky.
Po revoluci v listopadu 1989 začala působit jako dramaturgyně v Ústředním loutkovém divadle U Věže na Senovážném náměstí v Praze, které spolu s ředitelem Karlem Makonjem obrodili a přejmenovali na divadlo Minor. Začali v něm tvořit inscenace nejen pro děti, ale i pro dospělé publikum. V nově koncipovaném dramaturgickém výběru Věry Eliáškové se objevila inscenace Kdo mi to uvěří, pane Moody? (r: K. Makonj, v: I. Nesveda, 1992) podle knihy amerického psychiatra R. A. Moodyho Život po životě. Ve vyprávění mezi životem a smrtí byly loutky v menšině, na invalidním vozíku hrál Jan Potměšil. V této dramaturgické linii byly dále nastudovány inscenace Prenatálové (r: K. Makonj, v: I. Nesveda, 1994) o životě v břiše matky a mimo něj, Nebe nad Andělem (a: V. Eliášková a J. Topol, r: K. Makonj, v: I. Marečková, 1997) o světě drog v kontrastu se „střízlivou“ realitou a hra o sv. Václavovi Kníže Václav v režii Karla Brožka.
V titulech pro dospělé publikum se V. Eliášková orientovala na témata, o kterých se během socialismu nemohlo mluvit – nešlo přitom ani tak o politiku jako o bytostně lidské náměty (víra, život po smrti apod.). Scénáře pro loutky podle ní nelze stavět na psychologii postav, loutky ji neuhrají. Vypovídají přes svou symboliku, proto je důležité pracovat na textu už od začátku s výtvarnou představou.
Při spolupráci s Karlem Makonjem uplatňovala svůj střízlivější a klasičtější přístup ke zvoleným látkám a snažila se poněkud usměrňovat režisérovu touhu po experimentu a nacházení nových cest i za cenu, že nebudou zcela blízké divákům.
V závěru své aktivní pracovní kariéry působila Eliášková pět let (2000–2005) jako provozní vedoucí Pidivadla, studentského divadla Vyšší odborné školy herecké. Spolupracovala např. s Ivetou Duškovou, Janem Nebeským a Lucií Trmíkovou.
Je autorkou prózy Paní M (1991), koncipované jako deset dopisů Aničky z dětského domova. Spolu s Janem Dvořákem vydala studii o experimentální divadelní loutkové scéně Karel Makonj a Vedené divadlo (2007). K vydání je připravena její knížka fejetonů z posledních patnácti let Dobré a špatné zprávy, které vycházely a vycházejí ve Farních listech při kostele sv. Antonína v Praze 7.
Výběr z literatury:
DVOŘÁK, Jan, ELIÁŠKOVÁ, Věra. Karel Makonj a Vedené divadlo. Praha: Pražská scéna. 2007. ISBN 978-80-86102-37-5.
KŘÍŽKOVÁ, Eva. Kašpárek a Kuba Nedojeda. Čsl. loutkář. 1971, č. 3, s. 7.
VERNEROVÁ, Monika. Svatořečení Anežky České 1989 a jeho vliv na sametovou revoluci. SOČ. Praha: Arcibiskupské gymnázium. 2010.