(28. 4. 1928, Brno – 9. 9. 2010, Brno)
Herec, režisér, dramaturg, pedagog a autor publikací a článků o loutkovém divadle.
Bylo mu jedenáct let, když se stal členem významného zlínského amatérského divadla Radost, které založil a vedl jeho otec Vladimír Matoušek. (V. Matoušek – viz samostatné heslo – založil postupně čtyři divadla: amatérskou scénu Radost v Břeclavi, následovala Radost ve Zlíně, od roku 1947 poloprofesionální a od roku 1949 profesionální loutkové divadlo Radost v Brně a v roce 1958 v Hradci Králové vzniklo za jeho vedení Východočeské loutkové divadlo, pozdější Divadlo DRAK.)
Vztah Mirka Matouška k loutkovému divadlu byl „geneticky“ zakódovaný a zapříčinil zběhnutí posluchače Vysoké školy hospodářských věd v Praze ke zcela jiné existenci. Z potenciálního ekonoma se stal znamenitý loutkoherec a také režisér, dramaturg, publicista, pedagog a v neposlední řadě i celoživotní spolupracovník a přítel amatérských loutkářů. Začínal v lednu 1951 v Krajském oblastním loutkovém divadle v Karlových Varech (KOLD) jako loutkoherec, asistent režie a dramaturg. Jeho osudem se ale stalo Loutkové divadlo Radost v Brně, kde byl v angažmá od srpna 1951 a kde působil i po svém odchodu do důchodu v roce 1994. Zde také potkal svou pozdější ženu Zoru Bílkovou-Matouškovou (mj. legendární a v historii českého loutkového divadla často zmiňovanou představitelku Kainarovy Zlatovlásky).
Mirko Matoušek začínal jako marionetář, ale záhy se stejnou bravurou ovládl všechny druhy loutek, především javajky, v té době velmi frekventovaný a vlastně dominující typ loutek ve všech českých i slovenských loutkových divadlech. Patřil k perfekcionistům, nerozlišoval malé a velké role, loutkám rozuměl a vyznal se v jejich technologii. Na svém loutkohereckém kontě má v počátečním období např. Pierota a Kocoura ve slavné Kalábově inscenaci Radosti Tajemství zlatého klíčku (a: E. Borisová, 1955), Cara ve hře Koníček Hrbáček (a: P. Jeršov, 1957), Vychovatele z Kalábovy rovněž proslulé inscenace Brokát, princ z pohádky (a: V. Sojka, 1958) či Dobrého krále i Rybáře v inscenaci Zlatovláska (a: J. Kainar, 1964) režiséra Jiřího Jaroše.
Tento velmi výběrový a zkrácený výčet pokračuje např. inscenací Johanes doktor Faust (a: J. V. Dvořák, J. A. Novotný, 1969), v níž hrál Matoušek titulní roli (podle potřeby i ve španělštině) a získal za ni cenu Čs. literárního fondu. Jeho animační mistrovství se potvrdilo i v Jarošově „bunraku“ projektu Měsíční víla (a: J. Jaroš, 1969) a v další titulní roli ve hře Guliver v Maňáskově (a: J. Pehr – L.Spáčil, 1970). Mezi Matouškovy vrcholné kreace patří Slepci / Dvojník (a: M. de Ghelderode / F. Dürrenmatt, 1971 – role Slepec Běloch a Autor), Nos (a: N. V. Gogol, 1971 – role Ivan Jakovlevič, holič), Štístko Bonaventura (a: S. Tofano, 1973 – role Starého komedianta). Nesmírně silným emocionálním zážitkem byla scénická montáž režiséra P. Vašíčka Prosím, nakresli mi beránka (a: P. Vašíček, A. de Saint-Exupéry, V. Hugo, 1975) s mimořádnými hereckými výkony M. Matouška (vězeň č. 67 509) a K. Karase (Loutka, snad Malý princ). Cena festivalu Skupova Plzeň z roku 1977 za roli Převozníka ve Vašíčkově inscenaci Ďáblův most (a: M. Marková, 1977) byla mj. stvrzením dosaženého vyzrálého hereckého stylu, pevně zakotveného v půlstoletých životních zkušenostech, vedoucích k osobnostní noblese, kultivovanosti, vzdělanosti a – i když to někdy tak nevypadalo – i k osobitému smyslu pro humor.
Vzhledem k tomu, že následovalo ještě zhruba patnáct dalších let aktivního působení v Divadle Radost (a nejen tam), je potřeba zmínit některé další významné role. Princ a chuďas (a: M. Twain, A. Šimůnková, P. Cmíral, 1982 – Hugo a vězeň), Makový mužíček (a: F. Nepil, 1983 – Dědeček), Zkoušky Lišky Bystroušky (a: L. Janáček, R. Těsnohlídek, J. Středa, 1984 – Revírník), Kráska a zvíře (a: F. Hrubín, 1987 – Otec). Tento výčet zdaleka není vyčerpávající a nelze v něm pominout jednu zásadní roli, která pro Mirka Matouška nesmírně mnoho. Pod vedením režiséra Petra Kracika hrál (téměř šedesátiletý) titulní postavu – spolu s velmi stylizovanou loutkou-manekýnem v životní velikosti – v inscenaci Císař Peer Gynt (a: H. Ibsen, 1985). O inscenaci se v době její premiéry velmi diskutovalo, ať už obdivně, či s výhradami, nicméně atmosféra, v níž vznikla, byla neobyčejně tvůrčí, jako ostatně celých několik let spolupráce s režisérem P. Kracikem. „Objevili jsme pro sebe a v sobě další možnosti, nové cesty…“ (cit. z rozhovoru s M . Matouškem).
Po odchodu do důchodu čekaly Matouška v Radosti ještě dvě role, které měl rád – a hrál je výborně, se šarmem a humorem – Černošský Pánbůh aneb Čtěte Bibli, tam to všecko je (a: R. Bradford, T. Steiner, V. Peška, 1995 – titulní role) a Slezeš, Kačo z té hrušky!? Aneb jak přišel step na svět (a: V. Peška, 2005 – Pán Bůh). Tím prvním, Pánembohem, oslavil Matoušek na jevišti své sedmdesáté, tím druhým pak osmdesáté narozeniny.
Jak již bylo řečeno, Mirko Matoušek byl bravurní „marionetář“. V té souvislosti je třeba vzpomenout jeho spolupráci s divadelním sdružením Muzejní maringotka, které vzniklo při oddělení dějin divadla v Moravském zemském muzeu v Brně v sedmdesátých letech s cílem oživit unikátní kolekce loutek z depozitáře a představit je veřejnosti. Tak se zrodila inscenace Don Šajn (1970), hraná téměř metrovými marionetami na drátě, v níž všechny hlasy namluvil po vzoru kočovných loutkářů Karel Höger. Postupně v 80. letech přibyla inscenace Cirkus – koláž výstupů varietních loutek –, a konečně experimentální parafráze Dvořákovy opery Rusalka s textem libreta Jaroslava Kvapila. Mirko Matoušek hrál v Donu Šajnovi skvěle Kašpara, v Cirkusu animoval s nemenší bravurou několik druhů technologicky složitých varietních loutek a stejně působivý zážitek si odnášeli diváci z jeho animace Vodníka – obrovské, téměř metr a půl vysoké marionety.
Od konce 50. let 20. století působil Matoušek v Loutkovém divadle Radost dvě sezóny také jako erudovaný dramaturg. V Radosti a v hradeckém Divadle DRAK režíroval jedenáct inscenací. Připočteme-li ještě spolupráci s brněnským loutkovým divadlem Jitřenka (později Polárka) – velmi intenzivní zejména po jeho odchodu do důchodu – bylo inscenací něco ke dvacítce. První režie se uskutečnila v Hradci Králové, byla to pohádka Jiřího Mahena O veselém hrobaři (a: H a J. Lamkovi, 1960, tentýž titul režíroval Matoušek v Brně roku 1969). Režijním brněnským debutem byla hra O chaloupce z marcipánu (a: O. Augusta, 1960). Pak opět hradecký DRAK – Krása Nesmírná (a: J. Speranskij, 1964) a Broučci (a: J. Karafiát, P. Vašíček, 1970). Brněnský režijní výčet pokračuje Medvídkem Ťupínkem (a: J. Wilkowski, 1966), Pohádkami na draka (a: I. Peřinová, 1982), Makovým mužíčkem (a: F. Nepil, 1983), Péťou a vlkem (a: S. Prokofjev, 1987) a hrou Jak kůzlátka zabloudila (a: Z. Nováková-Renčová, 1994). Poslední Matouškovou režií v Radosti byla marionetová inscenace Kašpárkovo Pometlo Zametlo (a: B. Schweigstill, J. Středa, 1995).
Mirko Matoušek byl také „rádcem a přítelem amatérských loutkářů“. Po celý svůj život s nimi spolupracoval jako poradce, režisér, zabýval se velmi intenzivně (nejen) amatérským loutkářstvím jako fenoménem, nadán schopností „myšlení o divadle“ formuloval své poznatky nejen na stránkách časopisu Loutkář, ale i na mnoha seminářích či v metodických materiálech. Je např. autorem podstatných kapitol věnovaných historii v publikaci Padesát let Radosti. Vedl vzdělávání pro amatéry v LD Radost, byl členem Krajského poradního sboru pro loutkové divadlo, členem porot Loutkářské Chrudimi, v letech 2000–2004 členem odborné rady ARTAMA pro amatérské loutkářství, do roku 2000 členem předsednictva české sekce UNIMA, od roku 1963 až do konce svého života intenzivně a prakticky (režie, dramaturgie, supervize) spolupracoval s třebíčským souborem Zdravíčko.
Působil jako pedagog v základních uměleckých školách, a když byl po roce 1989 osloven, aby vedl Divadelní fakultu brněnské JAMU k výuce loutkářského oboru (tento záměr se bohužel stal pomíjivou epizodou), dovedl svůj ročník po čtyřech letech k úspěšnému absolutoriu.
Publicisté charakterizovali Mirka Matouška jakožto „legendu“ či „patriarchu brněnských loutkářů“. Obojího se mu dostalo bezpochyby po zásluze a právem.
Výběr z literatury:
CÍSAŘ, Jan a kol. Cesty českého amatérského divadla. Vývojové tendence. Praha: IPOS-ARTAMA. 1998. ISBN 80-7068-129-2.
JANĚKOVÁ, Eva. Dvě stránky pro Mirka Matouška. Loutkář. 1993, č. 3–4, s. 184–185.
JANĚKOVÁ, Eva. Odpoledne s M. Matouškem. Loutkář. 1998, č. 3–4, s. 79–80.
JANĚKOVÁ, Eva. Mirko Matoušek 1928–2010. Loutkář. 2010, č. 5. s. 195. Kol. Mirko Matoušek. In: NOVOTNÁ, Jana. 110 příběhů královopolských osobností. Brno: Královo Pole. 2018, s. 78–79. ISBN 978-80-270-4450-4.
MATOUŠEK, Mirko. O etice. Čsl. loutkář. 1962, č. 1, s. 2–5.
MATOUŠEK, Mirko. Dramaturgie loutkářských souborů. Brno: KKS. 1982.
MATOUŠEK, Mirko. Proměny profese. In: SOKOL, František. Svět loutkového divadla. Praha: Albatros. 1987, s. 257–268.
MATOUŠEK, Mirko. Tři desítky loutkářských jar v Třebíči. Třebíč: MěKS. 1996.
MATOUŠEK, Mirko. Aby se nezapomnělo. In: PEŠKA, Vlastimil,
MATOUŠEK, Mirko, ZAJÍC, Vladimír. Padesát let Radosti. Brno: Loutkové divadlo Radost. 1999, s. 9–51. ISBN 80-238-5728-2.
MATOUŠEK, Mirko. Šestero dní chrudimských. Loutkář. 1995, č. 8–9, s. 178–184.
MATOUŠEK, Mirko. 65 let brněnské Jitřenky. Loutkář. 1995, č. 11, s. 255–256.
PEŠKA, Vlastimil. Osmdesátník Mirko Matoušek očima principála. Amatérská scéna. 2008, č. 2, s. 7.
ŠTĚPANÍK, Jaroslav. Ptali jsme se. KAM v Brně. Příloha. 2008, č. 1, s. 1–6.
VAŠÍČEK, Pavel. 28. 4. – k 70. narozeninám. Loutkář. 1998, č. 3–4, s. 55–56.