(25. 8. 1960, Příbram – 16. 1. 2017, Praha)
Režisér, básník, pedagog katedry alternativního a loutkového divadla DAMU, kmenový režisér a člen uměleckého vedení Divadla v Dlouhé, tvůrce divadla výtvarné metafory, inscenací s tzv. rodinnou adresou.
Po maturitě v roce 1979 vystudoval teorii kultury na Filozofické fakultě UK, zároveň navštěvoval dva roky divadelní vědu. Prošel amatérským souborem Milana Schejbala Anebdivadlo, ve škole se potkal s Jaroslavem Duškem, pozdějším hercem, pedagogem a režisérem. Spolu založili Divadlo Vizita (1981) a hráli inscenace Srslení a Kostky, fungující na tehdy nově objevených principech hravé, bláznivé improvizace. Při studiu režie na DAMU (1984–1988) byl Borna na stáži v prostějovském, později brněnském HaDivadle (1985–1986), kde nastudoval Bajky o lišákovi (a: S. Mrozek, J.Borna, 1986) a Hry pro děti a s dětmi (a: J. Borna s texty Ch. Morgensterna, M. Macourka a J. Vodňanského, 1986). Tamní setkání s hercem, dramatikem a režisérem Arnoštem Goldflamem bylo pro Bornu zásadní, podobně jako setkání s Ivanem Vyskočilem během studií na Filozofické fakultě UK. Vyskočil Bornovi přiblížil divadlo jako otevřenou hru, Goldflam mu ukázal, že o světě a životě vypovídají především detaily. Na konci 80. let Bornu ovlivnila i představení Ivana Rajmonta v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, při nichž si uvědomil, jak důležitá je pravdivá existence herců na jevišti, nikoli jen jejich předstírání citů. Mezi další formující osobnosti počítal Evalda Schorma, ze světových tvůrců pak režiséra Petera Brooka, scenáristu Jeana-Clauda Carriéra a hudebníka Petera Gabriela, s nimiž se v roce 1990 zúčastnil zkoušení Shakespearovy Bouře.
Od roku 1987 působil Borna ve Volném spojení režisérů v klubu Delta v Praze 6 (do roku 1990), kde nastudoval grotesku Ubu spoutaný (a: A. Jarry, 1987) a hru Kuřecí hlava (a: G. Spiró, 1989). První angažmá přijal v královéhradeckém Východočeském loutkovém divadle DRAK (1989–1992), tam pro sebe objevil způsob výtvarného vyjadřování, mj. Mysteria Buffa I. + II. (a: D. Fo, obojí 1990), Kráska a zvíře (a: F. Hrubín, 1990). Po Sametové revoluci působil v nově koncipovaném divadle Labyrint – původním Realistickém divadle (1991–1992) – a začal učit na zreformované katedře alternativního a loutkového divadla DAMU (1990–2010), kam ho pozval režisér a pedagog Josef Krofta. Borna byl přesvědčen, že se na uměleckých školách nedají učit žádné návody, ale je možné studenty inspirovat a pomáhat jim najít různé otázky; odpovědi si však musí objevit každý sám. Chtěl, aby herci, režiséři a dramaturgové byli svébytnými tvůrci, ne jen plniči příkazů, aby si uvědomili, že tvorba se nedá předem zcela naplánovat.
S hereckým ročníkem, který v roce 1992 vedl, zahájil školní inscenací hry Johanes doktor Faust (a: M. Kopecký, 1992) umělecký provoz Dejvického divadla, v roce 1993 se stal jeho uměleckým šéfem, nastudoval např. vlastní dramatizaci Dobrodružství Dona Quijota (1994), Tango (a: S. Mrozek, 1995) a Zpívej, klaune (a: J. Borna, P. Matásek, J. Vodňanský, 1995). O dva roky později se Dejvické divadlo stalo divadlem roku. V září 1996 přešel Jan Borna společně s celým souborem do nově vzniklého Divadla v Dlouhé. Usiloval o to, aby divadlo výtvarné metafory, které pracuje s loutkami a výtvarnými objekty, dostalo nějakou platformu, která ho etabluje jako svéprávný druh. Do konkurzu se přihlásil společně s činoherní režisérkou Hanou Burešovou a dramaturgem Štěpánem Očenáškem, kteří do té doby působili v divadle Labyrint. Vznikl tak tým BOBŠ – Burešová–Očenášek–Borna–Šálková (Daniela Šálková se stala ředitelkou divadla).
V Dlouhé zahájil Borna svou tvorbu úspěšnou inscenací s využitím hudby Petra Skoumala a textů Emanuela Frynty, Jana Vodňanského a Pavla Šruta Kdyby prase mělo křídla (premiéra 1996, derniéra 2013), jejíž písničky doslova zlidověly. Podobnými hity se staly i další inscenace založené na hudbě, poezii, imaginaci, výtvarné metafoře, humoru a jemné ironii, určené jak dětem, tak dospělým. První z nich byla retro revue Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka (a: L. Aškenazy, 2000), oslavující i jemně ironizující 60. léta, následovaly Myška z bříška (a: T. Lehenová, J. Borna, 2006), O líné babičce (spolu s M. Hanušem; a: A. Kastnerová, J. Borna, 2013). Společný prožitek rodičů a dětí při představení považoval Borna za jeden z nejkrásnějších divadelních zážitků. Šel mu vstříc použitím loutek, figurín, důmyslných kostýmů a rekvizit, zvětšených detailů, občas využil i filmové sekvence. Inspiroval dětskou fantazii, probouzel hravost v dospělých.
Z produkce pro dospělé si největší popularitu získaly jeho kabarety kombinující písně a krátké humorné scénky, vycházející z tvorby různých hudebních a literárních osobností: Kabaret Vian – Cami (1999), Kabaret Prévert – Bulis (2005), Kabaret Kainar – Kainar (2012, společně s M. Hanušem) a kabaret S úsměvy idiotů (2015), kde využil své básně.
Borna zohledňoval při přípravě inscenací především schopnosti herců, hledal texty a náměty, které by jim vyhovovaly, v kterých by mohli „zajímavě existovat“. Stejně podstatná pro něj byla spolupráce s výtvarníkem (zejména s Jaroslavem Milfajtem, ale také s Petrou Goldflamovou Štětinovou, Markem Zákosteleckým, Petrem Matáskem, Bárou Lhotákovou) a hudebníkem (především s Janem Vondráčkem, ale také s Milanem Potočkem a Vratislavem Šrámkem), vytvářel tzv. syntetické divadlo spojující slovo, výtvarnou metaforu a hudbu. Jeho inscenace byly do značné míry autorské, scénář však často vznikal v diskuzi: „To, co na zkoušku přinesu, je výchozí materiál pro naši společnou práci. Nikdo neví, kam se dostaneme, je to krásné tajemství, pro které mám zkoušení rád.“
Divácky úspěšné byly i inscenace na základě našich a světových literátů, ke kterým si autorsky upravil scénář: Epochální výlet pana Broučka do XV. století (a: S. Čech, 2001), Oněgin byl Rusák (podle knihy I. Douskové, 2008), Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách (2008), sarkastická komedie U Hitlerů v kuchyni (a: A. Goldflam, 2009), Naši furianti (a: L. Stroupežnický, 2011), Hráči (společně s M. Hanušem; a: N. V. Gogol, 2012), 407 gramů z Bohumila Hrabala (společně s M. Hanušem, 2014). Poslední režií Jana Borny byly Hovory na útěku (společně s M. Hanušem; a: B. Brecht, 2016).
V roce 1993 se u Borny při pobytu v USA, když režíroval v univerzitním divadle v Arcu v Ohiu Mrožkovo Tango, projevilo autoimunitní onemocnění roztroušená skleróza. Od té doby tvořil a učil s pomocí kolegů a studentů. O své nemoci psal poezii, humorné verše mu pomáhaly vidět svět vesele, zkoumal v nich zážitky a pocity člověka v mezní životní situaci. Postupně mu vyšlo šest básnických sbírek: Malé prosby (Větrné mlýny, 2005), Veselá čekárna (Větrné mlýny, 2006), Krajina nad parapetem (dybbuk, 2008), Na dosah (dybbuk, 2011), O lásce a o ničem (dybbuk, 2014) a Psáno očima (dybbuk, 2016).
Za umělecký rozvoj divadla pro děti a mládež získal Cenu Českého střediska ASSITEJ a na rok se stal Králem dětského divadla (2002). Zároveň byl jedním z pětice nominovaných na světovou Cenu čestných prezidentů ASSITEJ (Mezinárodní asociace divadel pro děti a mládež). Za režii inscenace Jak jsem se ztratil získal Cenu města Plzně na festivalu Skupova Plzeň 2002. Za režii a scénář Kabaretu Prévert – Bulis získal Cenu Sazky a Divadelních novin (Událost sezony – Sázka na kvalitu) za sezonu 2004/05. Za celoživotní umělecké zásluhy v oblasti divadla dostal Cenu Ministerstva kultury ČR (2008). Za přínos komediálnímu žánru získal Cenu Genia smíchu na GRAND Festivalu smíchu v Pardubicích (2014).
Výběr z literatury:
MACHALICKÁ, Jana. Režisér s duší snícího dítěte. Lidové noviny. 18. ledna 2017, s. 8.
NACHLINGEROVÁ, Markéta. Jan Borna a poetika jeho divadla pro děti. Diplomová práce. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Katedra
divadelní vědy. 2011.
ŠTĚPÁNOVÁ, Karola. O světě vypovídají i detaily. Revolver Revue. 2005, č. 58, s. 120–132.
VOJTÍŠKOVÁ, Zuzana. Soužití s lidmi je nad všechny kariéry. Týdeník Rozhlas. 2006, č. 26, s. 20.
VRTIŠKOVÁ NEJEZCHLEBOVÁ, Lenka. Nevyzpytatelnost ruské rulety. Interview. 2015, č. 9, s. 32–38.