(19. 8. 1952, Hradec Králové)
Loutkoherec, autor, režisér, výtvarník, loutkářský technolog, pedagog, spoluzakladatel divadla POLI.
Loutkové divadlo mu učarovalo už v dětství. Jako tříletý společně se svým bratrancem Dobroslavem Illichem napjatě sledoval Posvícení v Hudlicích v podání svého dědy, strýce, otce a bratra.
Asi v deseti letech si začal podle starých časopisů Loutkář vyrábět loutky a divadelní rekvizity a různá primitivní divadélka. Později se pustil do malování a chtěl se stát malířem, ale místo toho nastoupil na Střední průmyslovou školu stavební v Hradci Králové. Na vojně začal vyřezávat ze dřeva, a tak ke svému zájmu o literaturu, divadlo a výtvarné umění přidal i tajemné kouzlo loutek. Po návratu do civilu nastoupil do hradeckého Stavoprojektu, kde potkal Miroslava a Jiřinu Kuželovy, zakladatele loutkářského souboru Hradecké amatérské divadlo loutek (HAD). Polehňa v něm působil v letech 1976–1990 jako loutkoherec a posléze i scénograf, autor a režisér.
V osmdesátých letech minulého století nastoupil s přítelkyní Zdenou Kocourovou na Lidovou konzervatoř, organizovanou tehdejším Krajským kulturním střediskem a vedenou Janem Dvořákem. Otevřely se mu nečekané možnosti loutkového divadla a s nimi i touha zkusit to po svém. Ve spolupráci s Dobroslavem Illichem a Antonínem Korbelem se autorsky i režijně podílel na inscenaci Cirkus na Bukštejně (1983).
V roce 1986 Zdena Kocourová zemřela a Jiří Polehňa nastudoval svou plně autorskou hru O prázdném kufru a kouzelné konvi, s níž se poprvé probojoval na Loutkářskou Chrudim. O rok později s Dobroslavem Illichem připravili inscenaci Ale když ona je zakletá. Zrodilo se tak divadlo POLI a hraní ve dvou s heslem: Chcete-li dělat divadlo, potřebujete jen dva sudy, prkno a vášeň.
V následujících letech se s POLI rozjeli po celé republice. Jen hrát s loutkami ale Polehňovi nestačilo, ve dvojici působil i jako režisér, autor či spoluautor textů a výtvarník.
Následovaly další inscenace, které byly odehrány na Loutkářské Chrudimi, například Starý dům (1988), Zlatý klíček (1989), Podivuhodné příběhy doktora Fausta (1990). V roce 1996 přišel velký úspěch, když s inscenací Byl jednou jeden… vyhráli Loutkářskou Chrudim. Porota ocenila Polehňův tvůrčí přístup při zpracování klasické pohádky. „Amatérské divadlo a vůbec divadlo, muzika, výtvarné umění mě vždy fascinovalo. Nejen pro svou vlastní existenci, ale i kvůli těm krásným, praštěným lidem, kteří se kolem pohybují. Když jsem se v této komunitě začal pohybovat já, bylo to velmi příjemné, byla v tom určitá svoboda tvorby a možnost vyjádření svého, třeba i neumělého názoru na věc.“ (FRNKOVÁ, Radka. Anketa: Co pro vás znamená současné (české) amatérské loutkové divadlo? Zde jsou první odpovědi. Loutkář. roč. 54. č. 6 2001, s. 250-251.)
Od roku 1991 začal Jiří Polehňa působit jako pedagog v loutkářském oddělení Literárně-dramatického oboru ZUŠ Na Střezině v Hradci Králové – Divadlo Jesličky a v následujících letech spolupracoval s HADem už jen pohostinsky.
Od roku 1997 vystupuje sólově pod názvem Lidový loutkář Jirka Polehňa. S loutkovým divadlem se dostal i za hranice vlasti (Polsko, Německo, Rakousko, Holandsko, Portugalsko, Slovinsko). Hraje kdekoli a kdykoli, nejčastěji v mateřských školách i v kulturních zařízeních, pro děti i pro dospělé. V roce 2011 účinkoval mj. na zahájení výstavy sbírky loutek prof. Milana Knížáka za účasti hlavy státu s autorským představením Rakvičkárna. Je pravidelným hostem loutkářských festivalů, například s rodinnou inscenací Kdo zachrání princeznu (a+r: rodina Polehňova, M. Polehňová, 2011) se zúčastnil Turnovského drahokamu a Loutkářské Chrudimi, kde získal cenu za autorské rodinné divadlo. Několikrát si zahrál i na Jiráskově Hronově.
Obdržel nejrůznější ocenění v rámci národních i krajských přehlídek, například v roce 2012 za uvedení českého Kasperle do světové literatury v inscenaci Sherlock Holmes a česká patálie souboru STEMIL (a: A. C. Doyle, J. Polehňa, r+s: J. Polehňa).
Mimo hraní se věnuje i výuce technologického a výtvarného řešení loutek a jejich výrobě. Učí jak u nás, tak v zahraničí. Účastníky workshopů provází především taji výroby „nejklasičtější“ loutky, marionety. Na zakázku vyrábí nejen loutky, ale i marionetová divadla. Vyvinul zajímavou metodiku, která umožňuje zhotovit jednoduchým a efektivním způsobem technologicky funkční loutku libovolné velikosti.
Od roku 2015 je v penzi, pracuje na ZUŠ jako jevištní technik a poloviční domovník.
V roce 2011 podpořil nominaci východočeského loutkářství do Seznamu nemateriálních statků tradiční a lidové kultury ČR a poté i společnou nominaci českého a slovenského loutkářství do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Je členem Spolku pro podporu tradic českého loutkářství.
Poznámka: citace uvedené v textu: osobní rozhovor L. Jaklové s J. Polehňou.
Výběr z literatury:
FRNKOVÁ, Radka. Anketa: Co pro vás znamená současné (české) amatérské loutkové divadlo? Zde jsou první odpovědi. Loutkář. 2001, č. 6, s. 250–251.
POLEHŇA, Jiří. Potrefená husa. Loutkář. 2004, č. 6, s. 247.