(23. 9. 1928, Přerov – 11. 5. 2008, Olomouc)
Umělecký knihař; výtvarník, režisér a principál Kašpárkovy říše Olomouc.
Vyučil se u svého otce uměleckým tiskařem a v oboru se zdokonalil studiem na Průmyslové škole grafické v Praze (1948–1950). Po absolvování základní vojenské služby se stal na třináct let důstojníkem z povolání, sloužil u tankistů. Během této doby ho služební povinnosti přivedly do Olomouce a Olomouci pak zůstal věrný celý život. Po odchodu do civilu pracoval nejprve v Moravských železárnách a pak se věnoval vystudovanému oboru v olomoucké tiskárně. Jako mistr a technolog výroby pracoval v Moravských tiskařských závodech až do důchodu. Podílel se také na praktické výchově učňů v místním učňovském středisku.
Jak to tehdy bývalo obvyklé, hrávalo se v rodině u Popů loutkové divadlo. Hlavičky od Münzberga otec sám kompletoval, dal dohromady divadlo a hrával svým dětem, Zdarkovi a Drahoslavovi. Kluci brzy převzali hraní sami a v kuchyni hrávali pro známé děti. Dokonce jezdívali na zájezdy. V zimě naložili celé divadlo na sáňky a jeli do nedalekých Dluhonic, kde měli nejen bratrance, ale i početnější a vděčné obecenstvo. U Zdarka přetrval zájem o loutky i přes válečné období a v roce 1946 se zapojil do činnosti přerovského sokolského loutkového divadla. Uplatnil se zde jako loutkovodič a také začal vytvářet marionety podle stylizovaných loutek Jana Malíka. V přerovském souboru se seznámil se svou budoucí ženou Zdeňkou (Zdeňka Kubíčková, 1925–2011). Svatba byla v roce 1952. Když odešel studovat do Prahy (1948), vedla jeho první cesta do zákulisí vinohradské Umělecké výchovy. I tady se uplatnil jako loutkovodič a oceňovaná dílenská síla. Ale především poznal tvůrčí atmosféru jednoho z našich nejpřednějších loutkářských souborů. Při aktivní službě v armádě nebyl na loutky čas, ale když byl převelen do Olomouce, stal se v roce 1956 členem Kašpárkovy říše.
Kašpárkova říše v té době působila pod vedením Františka Štěrby v Olomouci-Hejčíně. Soubor prožíval úspěšné období, stvrzené vítězstvím na Loutkářské Chrudimi (Křídová pohádka, 1958). V tomto roce také došlo ke změně působiště, Kašpárkova říše se přestěhovala do centra Olomouce do nového Závodního klubu Moravských železáren, dnešního Slovanského domu. Získala zde scénu vhodnou pro všechny druhy loutek. A také tuto možnost začala jak se patří využívat. Jednou z prvních inscenací zde byla Cinybulkova alegorická hra Sršán táhne do boje (1960) kombinující marionety a spodové loutky, na jejichž náročné a neobvyklé technologii se podílel Zdarek Pop. Ten již předtím realizoval javajky podle návrhů Vladimíra Leštiny k Pohádce o mošně, turbanu a pastýřské šalmaji (1959), kterou také režíroval. V roce 1963 převzal Zdarek Pop po Štěrbovi principálské žezlo. Měl k vedení souboru všechny předpoklady. Počínaje přirozenou autoritou, dělností a cílevědomostí až po dovednosti herecké, režisérské, výtvarné a technologické. Ještě jako voják z povolání absolvoval dálkově lidovou konzervatoř v Ostravě, kterou ukončil inscenací Cinybulkových Hraček na cestách (1958). V roce 1979 se stal absolventem scénografické školy pořádané Svazem českých divadelních ochotníků a výsledky své práce představil na výstavě amatérské scénografie v Praze (1979).
Zdarek byl vyznavačem klasického, iluzivního loutkového divadla, tíhnul k širokým plátnům a využíval nejrůznější loutkové technologie. Nebál se ani experimentovat. Tak například v roce 1963 inscenoval Majakovského báseň Létající proletář, kde kombinoval černé divadlo s filmovými dotáčkami. Pásmo Český rok (1966) bylo pokusem o převedení lidového folkloru do loutkové podoby. K padesátému výročí vzniku Kašpárkovy říše připravil pásmo Faustův bludný kruh (1971), ve kterém konfrontoval různá zpracování faustovské látky. Ve všech uvedených případech byl dramaturgem, režisérem i výtvarníkem, respektive realizátorem scénických návrhů. Jeho doménou ale byly klasické pohádky: Pavlíčkův Bajaja (1965), Karafiátovi Broučci (1971), Kainarova Zlatovláska (1973), Kiplingův Mauglí (1985) či Popelka zpracovaná Mirkou Nohelovou (1992). M. Nohelová byla jeho pravou rukou a spolupracovnicí jako autorka, dramaturgyně i výtvarnice. V Kašpárkově říši aktivně působila také Zdarkova žena Zdeňka, spolehlivá loutkovodička a realizátorka kostýmů. Jejich dvě děti, Helena a Aleš, se rovněž do divadelního provozu plně zapojily. Helena jako interpretka dětských a dívčích rolí, po odstěhování z Olomouce se již loutkám nevěnuje. Aleš se věnuje technice a po otcově smrti se stal principálem souboru.
Tvorbou inscenací a zajišťováním pravidelných představení Kašpárkovy říše se však loutkářské aktivity Zdarka Popa zdaleka nevyčerpaly. V roce 1973 se konal první ročník bienále Čechova Olomouc, nesoutěžní přehlídky loutkářských souborů, u jejíhož zrodu stál spolu s Vojtou Cinybulkem a Erikem Kolárem. Přehlídka byla vždy doprovázena tematickým seminářem, výstavou, a zejména útlým, zajímavě tematicky zaměřeným sborníkem. Za tím vším stál v první řadě Z. Pop. Díky jeho tiskařské profesi se v letech s minimálními publikačními možnostmi podařilo vydat mnoho zajímavého, jako byla historie loutkového divadla Umělecké výchovy nebo sborník o nejstarších loutkářských souborech. Byl jedním z prvních členů Skupiny amatérských loutkářů (SAL), mimo jiné zajišťoval vydávání informačního občasníku Rolnička. Svou scénografickou tvorbu prezentoval na několika výstavách. V Muzeu loutkářských kultur to byla výstava Ohlédnutí Zdarka Popa k jeho sedmdesátinám (1998), v roce 2003 vystavoval ve Vlastivědném muzeu v Olomouci. A samozřejmě na jubilejních výstavách Kašpárkovy říše byly jeho práce nepřehlédnutelné (1970 a 1990).
O Zdarku Popovi natočila ostravská televize medailon Příběh principála Popa (1998), v roce 2003 získal Cenu města Olomouce v oblasti dramatického umění, byl oceněn Zlatým odznakem Josefa Skupy, Zlatým odznakem SČDO a Zlatým odznakem J. K. Tyla (2003). Byl výraznou osobností českého loutkářství, a to nejenom severomoravského. A také jedním z nejzajímavějších neprofesionálních loutkářských scénografů.
Výběr z literatury:
-jn-. Celý život mi dávaly loutky radost. Amatérská scéna. 2008, č. 4, s. 9.
-vkw-. Vzpomínání na Zdarka Popa. Loutkář. 2008, č. 6, s. 248.
C. Zbrusu nový půlstovkař. Čsl. loutkář. 1978, č. 8–9, s. 189–190. 70 let Kašpárkovy říše. Sborník. Olomouc: ZK ROH ZTS Olomouc. 1990.
NOHELOVÁ, Mirka. Rozhovor s jubilantem. 11. Čechova Olomouc. 1993, s. 8–11.
NOVÁK, Jan. Fenomén českého loutkářství. Praha: KANT. 2016. ISBN 978-80-7437-205-6.
ŠPRINC, Zdeněk, Dr., ROUBIC, Antonín. Loutky a lidé v Olomouckém muzeu. Čsl. loutkář. 1970, č. 4, s. 72–73.
Z. P. Je tradice přítěží? Čsl. loutkář. 1965, č. 8, s. 187.