(6. 5. 1893, Praha-Žižkov – 14. 6. 1977, Praha)
Redaktor, publicista; autor, režisér, loutkoherec, člen Říše loutek Praha.
František Ptáček nejprve pracoval v dílně svého otce, kde se i vyučil řemeslu. Po absolvování měšťanské školy navštěvoval první ročník rolnicko-mlékařské školy. V Plzni vystudoval učitelský ústav, kde složil v roce 1913 zkoušku dospělosti. Byl výpomocným učitelem v Prusinách, Lobzích, Plzni, Doubravce a Seči. Nejdéle působil na měšťanské škole v Blovicích. V roce 1916 vykonal zkoušku způsobilosti pro obecné školy a o prázdninách téhož roku se zúčastnil kurzu pro učitelstvo na měšťanských školách. Od podzimu 1918 byl jmenován zatímním učitelem 1. třídy ve Chválenicích. Brzy našel cestu do loutkového divadla Feriálních osad v Plzni, a když v únoru 1914 přerušil tento soubor činnost, vypůjčil Ptáček loutky pro Blovickou školu. Zde bylo učiteli sehráno několik představení, doložitelná je inscenace Princezny Pampelišky (1916), Ptáček byl iniciátorem i hercem. O prázdninách 1917 byly loutky s poděkováním vráceny do Plzně, ale v Blovicích se hrálo i poté. Z Ptáčkovy iniciativy bylo začátkem roku 1918 pořízeno vlastní divadlo. Když 22. prosince 1918 složil T. G. Masaryk prezidentský slib, bylo to následující den v Blovické škole slaveno na shromáždění všech žáků. Jak je zaznamenáno ve školní kronice, Kašpárek v Ptáčkově podání přivítal děti v nové republice, přednesl životopis T. G. Masaryka, vybídl děti k pilnosti po vzoru tohoto učence a provolal prvnímu prezidentu Československé republiky „Na zdar!“.
František Ptáček patřil do nejstarší sestavy loutkového divadla Feriálních osad v Plzni. Hrával i Kašpárka a autorsky se podílel na kabaretních číslech. Krátce byl také redaktorem plzeňské Naší doby. Pravděpodobně v roce 1920 přesídlil do Prahy a stal se zaměstnancem ministerstva národní obrany jako redaktor. Díky tomuto povolání získal nedílný přívlastek, byl vždy uváděn jako redaktor Ptáček. Zaměstnancem ministerstva byl celé meziválečné období. Když v počátcích druhé světové války spolupracoval s odbojem, byl zatčen a uvězněn v koncentračním táboře Buchenwald, odkud se vrátil v květnu 1945. Získal řadu vojenských vyznamenání, za všechny jmenujme Československý válečný kříž 1939. V armádních službách zůstal i po válce, naposledy před důchodem ve funkci místoředitele Vojenské bibliotéky. Ptáček byl také plodným novinářem, psal fejetony, glosy, polemiky, vzdělávací články. Používal značky „efpé“ a „- z Pirkštejna“. Jeho snem bylo napsat román, ale zachovalo se jen několik náčrtů.
Po přesídlení do Prahy se stal členem tehdy ještě letenského divadla V říši loutek. Byl jedním z nejvýraznějších členů souboru, plný nápadů a energie. Hrával mimo jiné Kašpárka, ale také režíroval. Nejvýznamnějšími režiemi byly inscenace Symfonie aneb Kouzelná hlína (1923); Princezna Nafta (1927); Napoleon (1935). Když bylo rozhodnuto o vybudování loutkového divadla v připravované budově městské knihovny, stal se spolu s Vojtou Suchardou a Vladimírem Zákrejsem iniciátorem změn v projektu arch. Františka Roitha, který neváhal využít praktických zkušeností loutkářů a ve vzájemné inspirativní spolupráci tak vznikl jedinečný divadelní prostor, divadlo Říše loutek, prohlášené v roce 2016 za kulturní památku. Aktivní členkou souboru byla i Ptáčkova manželka Květa (1895–1969). Byl významným loutkářským autorem. V roce 1926 vyhrál anonymní soutěž na loutkovou hru se svou Princeznou Naftou. Ve hře skloubil civilní tematiku (objevení nafty v Americe) s dobrodružnými a pohádkovými prvky. Hra se stala na řadu let prubířským kamenem vyspělosti loutkářských souborů. Její inscenace v Říši loutek (r. Ptáček, 1927) a libeňském Sokole (r. Jan Malík) jsou významnými stupínky vývoje moderního loutkového divadla. V roce 1935 měla na jeho domácí scéně premiéru hra Napoleon. Byl to volný sled obrazů z Napoleonova tažení do Ruska s veseloherními odlehčovacími scénami a sugestivní scénografií Anny Suchardové-Brichové. Ptáček také průběžně psal jednoduché aktovky, většinou pro dvojici Kašpárek a Honzík. Jsou velmi různé kvality, od statického didaktického dialogu až po veselé scénky s gagy, které nezapřou inspiraci filmovými groteskami. Vycházely většinou časopisecky a neměly větší ohlas, i když za některé získal cenu Čs. červeného kříže (1932). Jeho poslední hra Odkaz doktora Fausta (1948) je značně tezovitá a zůstala v rukopisu.
Redaktor Ptáček byl člověk všestranně aktivní v loutkářském hnutí. Po ustavení Loutkářského soustředění (1923) byl zvolen jednatelem a poté byl až do předválečných roků jedním z nejaktivnějších členů, většinou ve funkci prvního místopředsedy. Byl pravou rukou Dr. Jindřicha Veselého, často jako racionální korektor jeho vizí. Při loutkářských vzdělávacích akcích (sjezdy a různé kurzy) přednášel o právních podmínkách hraní loutkového divadla, o dramaturgii, režijní práci, divadelní architektuře, ale také o konstrukci marionet. Podílel se na přípravě Loutkářské čítanky (1925), což byla kvalitní a vyhledávaná praktická encyklopedie loutkářské tvorby, která loutkářům sloužila dlouhá léta. Také v Říši loutek zastával řadu funkcí ve Správním výboru a Divadelním odboru.
V roce 1948 mu byl udělen diplom Loutkářského soustředění za zásluhy o československé loutkářství a byl jmenován čestným členem Říše loutek. A v roce 1932 mu šéf francouzské vojenské mise generál Faucher předal jménem prezidenta Francouzské republiky řád Officier d’Acadèmie.
Výběr z literatury:
Almanach Říše loutek 1920. Praha: Říše loutek. 1996.
BARTH, Václav. Našemu Františku Ptáčkovi je šedesát. Archiv Říše loutek. 1953. Nepublikovaný článek.
BEZDĚK, Zdeněk. Dějiny české loutkové hry do roku 1945. Praha: Divadelní ústav. 1983.
Divadélko V říši loutek Bubeneč. Loutkář. 1923, č. 3, zvláštní otisk.
J. V. K. Postava Napoleona na loutkovém divadle. NAPOLEON. 1935, č. 2, s. 30–32.
NOVÁK, Jan. Jubilant František Ptáček. Čsl. loutkář. 1973, č. 5, s. 2.
PTÁČEK, František. Autor o režii Princezny Nafty. Loutkář. 1927–1928, č. 4, s. 80–81 a č. 5–6, s. 104–107.