(28. 5. 1939, Staré Město u Uherského Hradiště – 30. 7. 2014, Brno)
Loutkoherec, režisér, 1978–1990 ředitel Loutkového divadla Radost, lektor mnoha kurzů pro amatérské loutkáře.
Ačkoliv pocházel z rodiny se zavedenou mlynářskou tradicí a zřejmě se očekávalo, že jako jediný syn v ní bude pokračovat, jeho zájmy i životní cesta se ubíraly docela jiným směrem. Od dětství byl zaujatý rodinným loutkovým divadlem, které se sestrou dostali od rodičů, okouzlovaly ho nejrůznější produkce kouzelníků, žonglérů i loutkářů na trzích v Uherském Hradišti a marionetové divadlo v tamějším Lidovém domě. Víc než příběhy ho uhranuly samotné loutky. Bylo mu cca dvanáct let, když se dostal náhodně do zákulisí divadla Josefa Skupy, odkud sledoval představení – a následně byl přesvědčený, že právě tento zážitek podnítil jeho definitivní rozhodnutí věnovat se loutkám a loutkovému divadlu.
Po maturitě na Střední ekonomické škole byl roku 1958 přijat na loutkářskou katedru Divadelní fakulty AMU v Praze, obor loutkoherectví. Absolvoval v roce 1962 a téhož roku nastoupil do Loutkového divadla Radost v Brně. Projdeme-li obsazení inscenací od té první, v níž hrál – Na koho to slovo padne (a: A. Karanov, V. Levšin, 1962, původní název Kocour Chlubílek) cca do roku 1966, dospějeme k poznání, že hrál sice hojně, mnohdy několik rolí v jedné inscenaci, ale k nějakému významnému loutkohereckému úkolu či příležitosti se věru nedostal. (Jedním z důvodů mohlo být také to, že jej čekala povinnost výkonu „základní vojenské služby“, jak bylo tehdy obvyklé.) Od počátku ale bylo patrné, že Vratislav Schilder je velmi dobře řemeslně vybaven, noblesněji řečeno, že k animaci loutek jeví zřejmý talent a dispozice. V nekrologu zmiňuje Pavel Vašíček ještě další – a také pro tento portrét podstatné – schopnosti Vratislava Schildera. „[…] právě připravoval svůj autorsko-režijní debut – černodivadelní luminiscenční pantomimu ‚Obchodník‘ […] Nastudovaný jako nadplánové představení sedmi členy divadla byl uveden 18. 12. 1963. […] Proč této inscenaci, která ani není vedena v soupisu premiér Radosti, věnuji tolik pozornosti? Především proto, že v kostce naznačila Vráťův tvůrčí potenciál a vlastně do jisté míry napověděla jeho budoucí cestu. Byl angažován jako loutkoherec, ale hned na počátku své dráhy deklaroval svůj širší záběr (představil se jako autor a režisér, v představení navíc i účinkoval), především se však etabloval jako člověk organizačně zdatný, schopný inspirovat své okolí a získat ho pro svůj záměr […] a všechny tyto předpoklady a danost v budoucnu, jak uvidíme, skutečně došly svého naplnění.“ (VAŠÍČEK, Pavel. Sbohem, Vráťo. Loutkář. 2014. č. 4, s. 4.)
Od roku 1967 už zaznamenáme role, které by zmíněny být měly a které jsou ve většině případů i reflektovány v recenzích, např. princ Jelisej v Pohádce o princezně a sedmi bohatýrech (a: F. Pavlíček, 1967) či zlý kouzelník Fyfín – Příhody pana Pimpipána (a: A. Radok, M. Tesařová, 1968), nebo Giňol v Paříži (a: L. Moszcyňski, J. Wilkowski, 1968), kde „se znamenitě prosadili a doslova ‚blýskli‘ S. Bouzková a V. Schilder v milostných duetech Giňola a jeho ženy Madelon.“ (-drk-. Svobodné Slovo. 20. 3. 1968.)
V tomto „výběru“ je zastoupen i Paňáca ve hře Prasátka se ani zlého vlka nebojí (a: J. Jaroš, 1969): „Skvělou hru a celou škálu hereckých postav ukazuje V. Schilder v roli šaška, zlého vlka, strejců z vesnic i lesa a jarmarečních obchodníků.“ (-drk-. Svobodné Slovo. 19. 4. 1969.). Nebo: „Nosným pilířem inscenace je V. Schilder, který dokázal objevit v Paňácovi a jeho proměnách řadu výrazných vnějších prvků, jimž však nechybí smysl pro míru.“ (zh. Československý loutkář. 1969. č. 7.)
Obsazení Vratislava Schildera ve hře Měsíční víla (a: J. Jaroš, 1969), velmi ambiciózním autorsko-režijním projektu Jiřího Jaroše (příběh inspirovaný starojaponskou legendou, svědčí o jeho výrazných vodičských kvalitách. V inscenaci vždy dva loutkoherci ve stříbrných „kimonech“ s rouškou přes obličej, sedící na pojízdných „stoličkách“, vodili loutky o velikosti cca 1,5 m. Playback nahráli např. Jiří Adamíra, Jiří Holý, Josef Somr, Růžena Merunková ad.). Vodění v inscenaci realizovaly tehdy loutkoherecké „špičky“ souboru.
Samotný Vratislav Schilder považoval ve své profesní existenci etapu šedesátých let v Radosti za určité „pokračování školy“, získávání a rozvíjení dalších dovedností díky příslušnosti k souboru, v němž byly nesporné osobnosti „gründerské“ loutkářské generace.
Na začátku sezóny 1969/1970 přišel do angažmá v Radosti režisér Pavel Vašíček a následovalo desetiletí, které Vratislav Schilder vnímal jako velmi šťastné tvůrčí období, v němž mohl realizovat naplno své dispozice herecké, autorské i režijní. Samozřejmě ani pod Vašíčkovým vedením ho neminuly role, k nimž byl „prvoplánově“ vybaven svým vzezřením i hlasovými dispozicemi, např. v cenami ověnčené inscenaci Žito kouzelník (a: J. Brdečka, 1970) to byl malíř Jakub, v Kráse nevídané (a: J. Speranskij, 1974), vítězné inscenaci Skupovy Plzně 1974, carevič Ivan. Dejme ale opět slovo Pavlu Vašíčkovi: „Naštěstí jsou i hry, v nichž se žádná kladná postava nevyskytuje, např. Nos (a: N. V. Gogol, M. Uhde, 1970), kde v rolích strážníka Trifilije Siliče a lékaře Sossije Semjonyče prokázal i svůj komický talent […] Nemohu pominout ani drastickou komiku v roli Mimina v Prsech Tiréziových (a: G. Apollinaire, 1973) či zdařilé ztvárnění Majora v Rozmarném létě (a: V. Vančura, 1978). […] byl disponován i pohybově – nemohu nepřipomenout velmi obtížný pohybový part v masce obří marionety (à la Švankmajerův „Don Šajn“) v Dürrenmattově Dvojníkovi (1971), kde citlivě animoval postavu promlouvající z nahrávky, či jednu z tančících ‚boschovských‘ maškar v Ghelderodových Slepcích (1971). V jednom ohledu byl však zcela výjimečný a přinejmenším v pánském souboru nenahraditelný – v představeních, jež vyžadovala dokonalý kontakt s dětským divákem, skutečný, nepředstíraný (např. při představeních v MŠ) […] Děti ho milovaly.“ (VAŠÍČEK, Pavel. Sbohem, Vráťo. Loutkář. 2014. č. 4, s. 4.)
Vratislav Schilder byl vskutku protagonistou inscenací uváděných přímo v hernách mateřských škol, jako bylo např. pásmo poezie Zlatá rybička a modrý květ (a: P. Vašíček, 1974) nebo tehdy „experimentální“ autorská inscenace Pavla Vašíčka O černém klobouku a duhovém míči (a: P. Vašíček na motivy E. Perociové, 1975), představení – happening, hra spolu s několika desítkami přítomných dětí –, v němž cestu za osvobozením duhového míče organizuje dvojice herců. Mluvíme o období, kdy vedle hereckých aktivit realizuje Vratislav Schilder už naplno také ony výše zmíněné své další dispozice. Od roku 1970 spolupracoval zcela pravidelně jako asistent režie s Pavlem Vašíčkem, v polovině 70. let měl na svém kontě tři realizované scénáře v brněnském studiu Československé televize.
Řada inscenací Loutkového divadla Radost v jeho režii začíná hříčkou Veselá medvíďata (a: M. Polivanová, 1973), která byla jistou dobu velmi frekventovaným vývozním artiklem zahraničních zájezdů (např. Jižní Amerika, Itálie, Francie atd.). Z dalších režií zmiňme ještě hru Šášulda a sluníčko (a: A. Mikulka, 1985), O mašinkách, panu Blahošovi a taky o nešťastném inženýru Zababovi (a: P. Vašíček, V. Schilder podle knížky Pohádky o mašinkách P. Naumana, 1976), ukrajinskou pohádku Kozák Mamariha (a: H. Pražáková, 1977), hru O strašlivém drakovi, princezně a ševci (a: M. Kownacka, 1977), novou inscenaci Broučků (a: J. Karafiát, P. Vašíček, 1981) či Tři veterány (a: J. Werich, J. Krofta, 1984) a inscenaci hříček Červená Karkulka a Perníková chaloupka (a: P. Polák, 1986).
Od roku 1978, po odchodu ředitele Ladislava Štancla, byl Vratislav Schilder nejprve pověřen a posléze potvrzen ve funkci ředitele LD Radost a tuto funkci vykonával do 30. 4. 1990. I když zejména ve druhé polovině osmdesátých let – tedy v době, kdy divadlo vedl – v něm vzniklo několik pozoruhodných inscenací, nepovažoval pro sebe tuto etapu za právě přínosnou a šťastnou. Chybělo mu jeviště, loutky i publikum, práce, kterou miloval.
Od poloviny šedesátých let Vratislav Schilder spolu s dalšími osobnostmi Radosti intenzivně spolupracoval s tehdejším Krajským kulturním střediskem, oddělením ZUČ, které organizovalo např. systematické dvouleté dálkové studium pro učitelky MŠ a zájemce z řad amatérských loutkářů, byl lektorem loutkohereckých kurzů a členem porot mnoha loutkářských přehlídek.
V 80. letech se účastnil velkého projektu studia ČT Brno – redakce pro děti a mládež a divadelního oddělení Moravského zemského muzea. S kopiemi unikátních loutek z muzejních sbírek (které promlouvaly hlasem Josefa Karlíka a Lubora Tokoše) byly natočeny na hradech a zámcích lidové krajové pověsti pod názvy Černé hodinky a Toulky krajem (od 1989, v režii Rudolfa Chudoby a Mojmíra Brhela). Projekt obsahoval cca tři desítky půlhodinových epizod a byl o něj velký zájem i v zahraničí. Vratislav Schilder spolupracoval i s bratislavským televizním studiem a rovněž se studiem Prométheus Krátkého filmu Ostrava.
Spolupráce s divadelním oddělením Moravského zemského muzea byla dlouhodobá, Vratislav Schilder byl od počátku 80. let jedním z protagonistů sdružení Muzejní maringotka, které vzniklo v 70. letech proto, aby unikátní muzejní sbírka marionet nebyla pouze inventářem a exponátem, ale aby „ožívala“ v divadelních představeních. Postupně tak vznikla rekonstrukce hry lidových loutkářů Don Šajn, v níž všechny postavy neopakovatelně namluvil Karel Höger, následoval program z varietních loutek a roku 1985 zpracování Kvapilovy a Dvořákovy Rusalky. Ve všech těchto představeních, hojně hraných i v několika evropských zemích, bylo patrné Schilderovo skutečné animační mistrovství.
„Schopnost pracovat i mimo oficiální struktury i umění navazovat úzký kontakt s dětskými diváky pak předurčily závěrečnou etapu Vráťovy tvůrčí práce, v níž byly zúročeny jeho autorské, režijní a samozřejmě i herecké zkušenosti […] Nejprve se slovenskou kolegyní Ivicou Ozábalovou založil ‚soukromé federální divadlo‘ Kde bolo, tam bolo, které svoji činnost zahájilo počátkem sezóny 1990/1991 v Hodoníně a ukončilo ji v květnu 1993 v Bratislavě.“ (VAŠÍČEK, Pavel. Sbohem, Vráťo. Loutkář. 2014. č. 4, s. 4.) Po rozdělení Československa pokračoval s kolegyní Olgou Vitoslavskou-Markovou v Divadle Vratislava Schildera. Zaměřil se na inscenace převážně pro předškolní děti, jeho divadlo mělo na repertoáru téměř dvacítku inscenací a odehrálo ročně cca 120–150 představení. Krom schopnosti obou herců zaujmout diváky a vytvořit těsný kontakt bez podbízení a vtírání se do jejich přízně byly výrazným kladem inscenací tohoto divadla výtvarná i hudební složka. Na inscenacích spolupracovali pravidelně např. Ilda a Jiří Pitrovi, plzeňský výtvarník Jaroslav Hrubý či brněnská výtvarnice Blanka Šperková aj. O zmíněnou hudební složku ochotně „pečoval“ významný brněnský bubeník a hudební skladatel, zakladatel kapely The Progress Zdeněk Kluka. Ve „svém“ divadle hrál Vratislav Schilder až do roku 2012 – od nástupu do angažmá v Divadle Radost to tedy bylo celých padesát let. Výpravy a loutky svých inscenací odkázal Oddělení dějin divadla Moravského zemského muzea v Brně.
Výběr z literatury:
BLECHA, Jaroslav. Muzejní maringotka: cesty, křižovatky, zastavení. Brno: Moravské zemské muzeum. 2018. ISBN 978-80-7028-514-5.
HLAVICA, Marek. Dramatická tvorba brněnského studia Československé televize (1961–1991). Brno: JAMU. 2012. ISBN 978-80-7460-030-2.
MARTYKÁNOVÁ, Marie. Vratislav Schilder – Život s loutkami. In: Kol. Slovácko: společenskovědní sborník pro moravsko-slovenské pomezí. Uherské Hradiště: Slovácké muzeum v Uherském Hradišti. 2009, s. 287–302. ISBN 978-80-86185-86-6.
PEŠKA, Vlastimil, MATOUŠEK, Mirko, ZAJÍC, Vladimír. Padesát let Radosti. Brno: Loutkové divadlo Radost. 1999. ISBN 80-238-5728-2.
(št). Za Vratislavem Schilderem. www.brnozurnal.cz. Dostupné z https://www.brnozurnal.cz/rozhovory-vzpominky-medailonky/za-vratislavem-schilderem.
VAŠÍČEK, Pavel. Sbohem, Vráťo. Loutkář. 2014, č. 4, s. 4.