(16. 1. 1892, Strakonice – 8. 1. 1957, Praha)
Loutkoherec, výtvarník, scénograf, autor her pro loutky, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka, spoluzakladatel a první vedoucí Katedry loutkářství DAMU Praha.
Po maturitě na reálném gymnáziu v Plzni studoval na středoškolskou profesuru na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Kresbě, malbě a grafice ho učili i Arnošt Hofbauer, František Kysela, Karel Vítězslav Mašek, Karel Špillar nebo Emanuel Dítě. Již tenkrát ho ale lákalo modelování a po válce z něj roku 1919 složil státní zkoušku u prof. Josefa Drahoňovského. Během studijních let často navštěvoval kabarety a sám v satirických kabaretních improvizacích vystupoval, zejména ve staroměstském hostinci U Halámků. Pro studenta sochařství Františka Fialu (Ferenc Futurista) psal výstupy a ke svým společným groteskním maňáskovým představením spolu v ateliérech modelovali loutky.
V červnu roku 1915 byl odveden do maďarského Székesfehérváru, na frontu ale nenastoupil, během války bavil svými loutkovými představeními děti velících důstojníků i svých civilních přátel. Jeho maňásci pro pohádku Marie Němcové-Záhořové Princezna Čárypíše byli i sériově vyráběni v pražské dílně Antonína Münzberga. Roku 1917 byl z Maďarska převelen do Plzně, kde navázal externí spolupráci s Městským divadlem jako scénograf a od podzimu 1922 se na půldruhé sezóny stal šéfem výpravy. Během svého působení v této funkci vypravil bezmála třicet činoherních, operetních i baletních inscenací. Jeho výpravy se prokazovaly technickou nápaditostí a průbojnou invencí.
V letech 1919–1930 pracoval jako středoškolský profesor kreslení a matematiky postupně na II. české státní reálce, státním dívčím reálném gymnáziu a na státním reálném gymnáziu v Plzni. Jeho žákem byl i jeho budoucí spolupracovník Jiří Trnka.
Od roku 1917 je Skupa spojen s Loutkovým divadélkem Feriálních osad okolo rodiny Karla Nováka. Původně v LdFO pracoval jako konstruktér a výtvarník, loutkové jeviště zbavil barokních pozůstatků, sufity nahradil důvtipně řešenou horní částí dekorace, loutkám dal volnější prostor a přidal barevná světla. Postupně se rovněž osvědčil jako dramaturg, režisér i loutkoherec. Vytvořil zde různé loutkové typy, z nichž patrně největší úspěch zaznamenal „revoluční Kašpárek“ mluvený Skupou a vedený Ludvíkem Novákem. V kabaretech se tato prostořeká postavička ostře a s vtipem pouštěla do kritiky domácích poměrů v Plzni, ale nezalekla se ani satiry na pražskou či vídeňskou politiku.
Roku 1919 vyřezal Karel Nosek dle Skupových návrhů loutku Spejbla, který tradičnímu posměvačnému Kašpárkovi kontroval svým dadaistickým pojetím s vykulenýma očima, vysoce postavenýma oblýma ušima a dřeváky, jimiž autor vypointoval Spejblův zvláštně střižený frak. Svého pravého partnera ale Spejbl našel až roku 1926, kdy se na jevišti objevuje spolu s vykutáleným synkem Hurvínkem z dílny Gustava Noska. Jejich vzájemné souhře nahrávalo nevyčerpatelné téma generačního konfliktu a dynamika dialogů čilého zvídavého typu s mírně natvrdlým protějškem. Vynikl zde hlavní rys Skupova mistrného loutkoherectví, a sice bryskní střídání fistule s běžnou barvou hlasu. Dvojice si rychle získala publikum nejen v Plzni, ale i na četných zájezdech do Prahy a dalších měst. O čtyři roky později přibyla postava Máničky. Přehnaně způsobnou holčičku navrhl Skupa, výtvarně dotvořil Jiří Trnka a spolu s pejskem Žerykem ji vyřezal Gustav Nosek. Spejbl s Hurvínkem se brzy stali fenoménem, slavili úspěch i v zahraničí, poté co se v Tip Top Revue (a: F. Wenig, J. Skupa) představili v Paříži na II. kongresu mezinárodní loutkářské unie UNIMA.
Zahraniční nabídky jako turné po USA nebo příležitosti k lákavé spolupráci v Československu, například s Osvobozeným divadlem Voskovce a Wericha, ztroskotaly na amatérském uzpůsobení souboru. I proto se Skupa roku 1930 rozhodl divadelně profesionalizovat a založil Plzeňské loutkové divadélko prof. Josefa Skupy. Zde dále rozvíjel principy své předchozí práce s rodinkou Spejblů v revuálních pásmech, která psal spolu s Frankem Wenigem, např. Páté přes deváté (1929), Utrpení Spejbla a syna jeho (1929), Revue z revue (1930). Přerod v profesionální divadlo napomohl zdokonalování loutkoherectví. Nápadité jevištní akci nechávala prostor skromná scénografie závěsové scény se střídmou barevností a s fokusem na jevištní světlo.
Během IV. kongresu UNIMY v Lublani 4.–5. července 1933 byl Skupa zvolen do funkce prezidenta unie jako nástupce dr. Jindřicha Veselého. A kromě loutkářských kongresů hostoval i ve Vídni a se svým divadlem absolvoval roku 1935 úspěšné turné po pobaltských zemích, čímž se zasloužil o rozvoj tamější loutkářské kultury.
Jeho loutkové revue ale nevyhovovaly domácí kritice svou tematickou nesevřeností. Skupa se jal pro své divadlo hledat nového autora, oslovil dokonce i Karla Čapka, nicméně neúspěšně. Po několika vlastních pokusech o příběhově semknutější loutkové hry – např. Je Spejbl Spejblovič vinen (a: J. Skupa, F. Wenig, 1934) nebo Podivuhodný odkaz markýze Chepailleble (a: J. Skupa, F. Wenig, 1936) – reagoval na vypjaté společensko-politické poměry odvážnými protiokupačními inscenacemi Jdeme do sebe (1937) a Kolotoč o třech poschodích (1939). V tvorbě pro děti měla úspěch zejména hříčka Hurvínek se učí čarovat (později přejmenovaná na Hurvínek mezi broučky) se Skupovou výpravou a vtipně pojatými loutkami hmyzu Jana Vavříka-Rýze. Velký ohlas vzbudila trojice inscenací podle alegorických protestních textů Voničky (1939), Ať žije zítřek! (1941) a Dnes a denně zázraky (1942), které pro divadlo napsal Jan Malík pod pseudonymem Jiří Kubeš. Reakce gestapa na sebe nenechala dlouho čekat a 6. 12. 1943 ukončilo Plzeňské loutkové divadélko nuceně svůj provoz.
K angažovanému divadlu se přičetlo i Skupovo spojení s odbojovou skupinou; 17. ledna 1944 byl proto zatčen a následně uvězněn v Drážďanech. Během spojeneckých náletů 14. února 1945 byla zasažena i věznice na Mathildenstrasse. Skupovi se podařilo uprchnout a poté, co dovedl dva zraněné spoluvězně do nemocnice do Prahy, se do konce války ukrýval v Plzni.
Po válce krátce působil v plzeňské rozhlasové stanici, následně však odešel do Prahy, kde získal prostory bývalého kina Tatra na Vinohradech v Římské ulici. Zde 12. října 1945 zahájilo svou první sezonu Divadélko Spejbla a Hurvínka. O dva roky později se divadlo vydalo na první hostování do Anglie, na něž navázaly další zahraniční zájezdy (Anglie 1948, 1955; Polsko 1949, 1950; Sovětský svaz 1949, Rumunsko 1953, Maďarsko 1954, Francie 1955, Švédsko 1956). Výrazné zahraniční úspěchy umlčely domácí ideologicky zatíženou kritiku a zlepšily status divadla.
Skupa byl skutečně všestranným umělcem se zájmem o živé trendy v umění. Velmi ho proto přitahovaly rozhlasová a především rozvíjející se filmová a televizní tvorba. Za svůj život nahrál přes pět desítek gramofonových desek příběhů se Spejblem a Hurvínkem, v televizi nebo v kinech se natočené divadelní výstupy objevily v režii Bořivoje Zemana. Roku 1931 režíroval první původní loutkový film se svými loutkami – Spejblovo filmové opojení. Ke škodě filmu však na natáčení nebyl dostatek finančních prostředků ani času – vznikl během jediného dne. Na dalších filmech se podílel i Jiří Trnka, pro kreslené Všudybylovo dobrodružstí (r: K. a I. Dodalovi, h: J. Ježek, 1936) výtvarně upravil postavu Hurvínka; pro Cirkus Hurvínek (r: J. Trnka, 1955) vytvořil loutky i kulisy a sám film režíroval. Trnkovy loutky a některé dekorace pak byly využity i ve filmu Spejbl na stopě (r: B. Pojar, 1956). Roku 1955 propůjčil Skupa svůj hlas i do krátkometrážní animované pohádky na motivy Vančurovy knihy pro děti Kubula a Kuba Kubikula.
Roku 1952 založil spolu s Janem Malíkem, Erikem Kolárem a dalšími katedru loutkářství na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze a stal se jejím prvním vedoucím. Zdravotní potíže mu bohužel nedovolily v pedagogické činnosti pokračovat déle než po dobu jednoho semestru. Ze zdravotních důvodů se rovněž rozhodl vychovat si nástupce a roku 1956 jím veřejně prohlásil Miloše Kirschnera.
Josef Skupa se řadí mezi nejvýznamnější osobnosti českého moderního loutkového divadla. Aspekty tradičního lidového loutkářství invenčně skloubil s moderními tendencemi a dal tak vzniknout novému civilnímu divadlu, které bylo poutavé pro dětské i dospělé publikum. Jím navržené loutkové typy se staly všeobecně známou klasikou, zlidověly. Zasloužil se o profesionalizaci loutkového divadla i o věhlas českého loutkářského umění v zahraničí.
3. února 1948 získal titul národní umělec a na prvním poválečném kongresu UNIMA v prosinci 1957 byl zvolen čestným prezidentem in memoriam. Ocenění se dočkali i Spejbl s Hurvínkem, kteří roku 2013 převzali Zvláštní Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v oboru loutkového divadla.
Výběr z literatury:
DUBSKÁ, Alice. Dvě století českého loutkářství. Praha: AMU. 2004. ISBN 80-7331-008-2.
DUBSKÁ, Alice. Josef Skupa – fenomén své doby. Loutkář. 1997, č. 1, s. 10–13.
JIRÁSEK, Pavel. Loutka mezi divadlem, fi lmem a televizí 1950–1960 II. Loutkář. 2015, č. 6, s. 26–31.
KIRSCHNEROVÁ, Denisa. 90 let s Hurvínkem aneb zajímavosti z archivu. Loutkář. 2014, č. 4, s. 100–102.
LAMKOVÁ, Hana. Šedesát let loutkářské katedry. Loutkář. 2012, č. 6, s. 281–285.
MALÍK, Jan. Národní umělec Josef Skupa: listy z kroniky českého loutkářství. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění. 1962.
ŠORMOVÁ, Eva (ed.). Česká divadla: encyklopedie divadelních souborů. Praha: Divadelní ústav. 2000. ISBN 80-7008-107-4.
VAŠÍČEK, Pavel, FORMANOVÁ, Markéta. Příběh plzeňského loutkářství. Plzeň: Západočeské muzeum. 2012. ISBN 978-80-7247-087-7.