(3. 1. 1946, Praha – 24. 4. 2016, Praha)
Právník, člen souboru Jiskra v Praze-Kobylisích. Dramaturg, autor, režisér i loutkoherec. Iniciátor a dlouholetý předseda dobrovolné organizace amatérských loutkářů.
Petr Slunečko se narodil v rodině, kde byla láska k divadlu důležitou samozřejmostí. Oba rodiče působili v kobyliském ochotnickém spolku a matka Emilie Slunečková zde byla přední herečkou. Petr po maturitě vystudoval právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, promoval v roce 1968 a doktorát obhájil v roce 1976. Vystudovanému oboru zůstal věrný celý život. Působil jako soudce, předseda senátu, pak v různých funkcích na ministerstvu spravedlnosti a v důchodovém věku se vrátil k soudcovskému taláru. Byl ředitelem Institutu ministerstva spravedlnosti pro další vzdělávání soudců a státních zastupitelů, přednášel na Vysokoškolském institutu CEVRO, Justiční akademii a Soukromé vysoké škole ekonomických studií v Praze. Publikoval v odborném tisku. Na loutkářském festivalu v Ústí nad Labem se seznámil s členkou loutkářského souboru ústecké SETUZY, kterou si o rok později vzal za ženu. Helena Slunečková se pak stala členkou Jiskry. Petr Slunečko vydal útlou sbírku lyrických veršů (2011) a posmrtně mu soubor Jiskra vydal krátké povídkové prózy (2016).
V roce 1963 se stal členem souboru Jiskra v Praze-Kobylisích, který v té době neprožíval právě šťastné období, Slunečko se proto brzy stal potřebným iniciátorem mnoha aktivit. Když byl zvolen dramaturgem souboru (1966), snažil se odstranit z repertoáru zastaralé inscenace a v první fázi zdůraznit to nejlepší z minulosti Jiskry. Vzápětí prosadil tendenci, která je charakteristická pro celou dobu jeho působení, a sice orientaci na souborovou autorskou tvorbu. Zpočátku se opíral o hry Karla Hackera staršího i mladšího a F. D. Bulánka. Již v roce 1966 měla premiéru Slunečkova hra Království Kantilénie (r: P. Slunečko), dějová linie byla prostá, ale byl to pokus o hru se zpěvy. Zpěvní linii pak uplatňoval v řadě inscenací, osvědčeným partnerem mu byl člen souboru Zdeněk Němeček, který komponoval hudbu k většině inscenací Jiskry. Hudbu nahrávali členové souboru a Slunečko hrál v mladších letech na basu.
Na rozmezí 60. a 70. let minulého století se začal orientovat na dramatizace populárních titulů dětské literatury. Nejprve to byli Broučci (a: J. Karafiát, r: Petr Slunečko, 1968), následoval Ferda Mravenec (a: O. Sekora, r: P. Slunečko, 1969, 1973), výrazného ohlasu se dočkal Křemílek a Vochomůrka (a: V. Čtvrtek, r: S. Starý, 1973), se kterým se Jiskra uvedla i na Loutkářské Chrudimi. Do této linie patří i dvojí dramatizace večerníčkovských Zvířátek pana Krbce, kastelána na hradě Kulíkově (a: S. Havelka, P. Chvojka, r: P. Slunečko, 1998, 2011). Později se autorsky zaměřil na zpracování klasických pohádkových látek, např.: Perníková chaloupka (a+r: P. Slunečko, 1988), Červená Karkulka (a+r: P. Slunečko, 1991), Budulínek (a: P. Slunečko, r: J. Kovaříková, 2002). V přístupu k této „klasice“ se snažil o současný pohled, humornou nadsázku a v inscenacích nechyběly četné zpěvní vložky. Pokusil se také o původní námět s hlubším myšlenkovým poselstvím, jako byla Havraní pohádka (r: P. Slunečko, 2008) nebo Nevěř čertu ani za mák (r: P. Slunečko, 2013). Tady ovšem autorovi Slunečkovi chyběl korigující dramaturg.
Jako režisér se zasloužil o všestranné zkvalitnění inscenací domácího souboru. Opíral se zejména o seriózní marionetářské řemeslo, prosadil na každou inscenaci novou výpravu, přivedl ke spolupráci profesionální výtvarníky Vojtěcha Cinybulka, Irenu Marečkovou, Radka Pilaře a Bohumíra Koubka. Jeho patrně nejambicióznější režií byla inscenace hry Pivoda, vodník pod vyšehradskou skálou (a: F. Lenger, úpr+r: P. Slunečko, 1981), která byla uvedena na Loutkářské Chrudimi.
Atmosféra Pražského jara 1968 zasáhla i loutkáře a Petr Slunečko spolu s dalšími spřízněnými dušemi – jmenujme alespoň Vojtěcha Cinybulka, Miroslava Ryšavého a Eduarda Vavrušku – začal podnikat kroky k ustavení zájmové organizace amatérských loutkářů, o které Petr uvažoval od roku 1967. Vzhledem k dramatickým zvratům politické situace se sice nepodařilo založit samostatný Svaz amatérských loutkářů, ale v listopadu 1968 byla legalizována loutkářská sekce Českomoravské rady Svazu klubů mládeže, v roce 1969 označovaná jako Sekce amatérských loutkářů, a tedy už zavedená značka SAL. V přípravné fázi zastával funkci předsedy Alois Polák, po oficiální volbě stanul v čele Eduard Vavruška. Toho na předsednickém postu nahradil Petr Slunečko, když musel Vavruška ze zdravotních důvodů odstoupit.
V roce 1970 byl Svaz klubů mládeže zrušen a byl ustavován Socialistický svaz mládeže. SAL sice mohl do SSM vplout, ale přišel by o autonomii. A tak se loutkáři v čele se Slunečkem opět snažili najít nějaké organizační zázemí. Vyjednávalo se s organizací divadelních ochotníků, byla znovu podána žádost o samostatný svaz. Nakonec se SAL pojmenoval Skupina amatérských loutkářů a v prosinci 1972 se stal autonomní součástí Svazu českých divadelních ochotníků, kde existuje dosud. Slunečko byl potvrzen ve funkci předsedy, ale byl především neúnavným organizátorem a iniciátorem. Poctivě se snažil být nablízku a vycházet vstříc potřebám amatérských loutkářských souborů, a to i těm nejskromnějším. Ne vše se podařilo, zejména proto, že sami loutkáři málo cítili potřebu táhnout za společný provaz. Některé iniciativy SAL se ale díky Slunečkovi prosadily a přinesly plody. Především to byla soutěž individuálních výstupů s loutkou. První ročník se konal v roce 1977 a vícekolová soutěž se opakovala v dvouletém intervalu. Soutěžilo se v několika kategoriích a finále bylo součástí Loutkářské Chrudimi. Tady je třeba poznamenat, že Petr Slunečko byl nejen organizačním garantem, ale také aktivním účastníkem. Pro členy domácí Jiskry napsal a zrežíroval řadu výstupů a loutkáři z Jiskry jsou vůbec nejúspěšnější nejen co do počtu vytvořených výstupů, ale také získaných ocenění. Připomeňme alespoň výstupy Netrhejte růže (1977) či Sudička (1982).
Dalším jeho důležitým podnětem bylo mapování historie dlouhověkých amatérských souborů. Ze Slunečkovy iniciativy vzešel sborník Nejstarší amatérské loutkářské soubory v ČSR (a: J. Novák, 1983) a almanach Fenomén českého loutkářství (a: J. Novák, 2016). Podílel se na koncipování a zrodu festivalů Čechova Olomouc a Raškovy Louny. Iniciátorem a organizátorem nepřestal být ani poté, co v roce 1991 požádal o uvolnění z předsednické funkce, ve které ho vystřídal Pavel Bernášek.
Když v Praze řadu let chyběla stabilní loutkářská přehlídka, nabídl Slunečko prostory divadla Jiskra a od roku 1992 se zde koná festival pražských amatérských loutkářů. Petr Slunečko byl jeho ředitelem. Bohaté byly i jeho další aktivity. Byl členem krajských i celostátních poradních sborů pro loutky, byl členem porot na mnoha festivalech, zasedal v přípravném výboru Loutkářské Chrudimi. Pravidelně publikoval v časopisech Amatérská scéna, Loutkář (dříve Československý loutkář), tam byl i členem redakční rady a po E. Vavruškovi vedl rubriku informující o činnosti SAL a jeho členských souborů; byl hlavním autorem a editorem informačního občasníku Rolnička, který vydává SAL. Redakčně připravil a z větší části i napsal osm jubilejních almanachů souboru Jiskra.
V roce 1989 mu byl ministerstvem kultury udělen čestný titul vzorný pracovník kultury, v roce 2005 byl vyznamenán Zlatým odznakem J. K. Tyla.
Petr Slunečko byl jednou z nejaktivnějších, byť poněkud kontroverzních, osobností amatérského loutkářství v letech 1967–2016.
Výběr z literatury:
Jak je to vlastně se SAL? Čsl. loutkář. 1973, č. 5, s. 18. Loutkové divadlo Jiskra. Almanach k 70 letům činnosti. Praha:
OKD. 1983. Loutkové divadlo Jiskra. Almanach k 85 letům činnosti. Praha: Společnost přátel LD Jiskra. 1998.
Loutkové divadlo Jiskra v Praze 8 Kobylisích. Almanach k 95 letům činnosti. Praha: OK ÚMČ Praha 8. 2008.
Loutkové divadlo Jiskra v Praze 8 Kobylisích 1913–2013. Praha: ÚMČ Praha 8. 2013.
MALÍKOVÁ, Nina. Co mi leží na srdci aneb problém. Loutkář. 1994, č. 2, s. 34–35.
NOVÁK, Jan. Fenomén českého loutkářství. Praha: KANT. 2016. ISBN 978-80-7437-205-6.