(19. 9. 1963, Ústí nad Orlicí)
Režisérka, scénografka, hudebnice, dramatizátorka a herečka převážně loutkového divadla, vedoucí dětských souborů, učitelka literárně-dramatického oboru Základní umělecké školy v Žamberku, známá svými promyšlenými, citlivými, působivými inscenacemi s menšími dětmi a mládeží.
Po absolvování střední zdravotnické školy několik let pracovala jako zdravotní sestra. Ochotnické divadlo znala díky tatínkovi odmala, loutkám se však začala věnovat až v letech 1986–1988, kdy studovala loutkářský obor východočeské lidové konzervatoře pod vedením Jana Dvořáka a Karla Šefrny. Vzápětí absolvovala i třídu pro vedoucí dětských divadelních kolektivů (1988–1990) a katedru výchovné dramatiky DAMU (1989–1995). Od roku 1988 je učitelkou na Lidové škole umění/Základní umělecké škole Petra Ebena v Žamberku.
Soubory, s nimiž záhy začala slavit úspěchy na národních i mezinárodních přehlídkách, vystupovaly nejprve pod názvem Dětský loutkářský soubor LDO LŠU/ZUŠ Žamberk, později začaly používat názvů příhodných pro různá ročníková uskupení – Medvědi, Mravenec, Křepelky, My tři, Očka, Poslední mravenec, Terka, Naši hoši, Čiperky, Aloisky, Osadnickej spolek při ZUŠ, Trošťáci – či akronymy EsTeNaToMaj a MajTO. Soubory o třech až osmi členech tvoří ročně jednu až tři drobnější nebo i větší inscenace, jejichž reprízovost se liší i v závislosti na časových možnostech dětí (nejvíce, více než třicetkrát, se hrálo Za časů ušatých čepic a Sluníčko a dva kamarádi). Olgu Strnadovou vždy více zajímal sám proces tvorby než prezentování výsledku.
Hned s první inscenací Čtyři malé pohádky (a: F. Hrubín, O. Strnadová, 1989) se dostala na národní přehlídku Kaplické divadelní léto, následující rok s pásmem Výmyslový Breptákov (a: O. Suchý, sestavili J. Červinka a O. Strnadová, 1990) na národní přehlídku dětské recitace v Mělníku. Od 90. let přinášely její soubory prakticky každoročně řadu novátorských prvků a postupů, které znamenaly značný posun loutkového divadla, a to zdaleka nejen toho hraného dětmi či amatérského vůbec.
Vynikající, emocionálně silná voicebandová adaptace Kubuly a Kuby Kubikuly pod názvem Za časů ušatých čepic (a: V. Vančura, 1991), založená na hře tehdy jedenáctiletých dětí s velkým plyšovým medvědem, ukázala, v čem je síla O. Strnadové: přesné divadelní cítění, metaforické myšlení, důraz na precizní práci s loutkou, a především přirozené osobnostní herectví, vycházející z citlivé výchovné práce s dětmi. Podobně si vedla i v dalších inscenacích: v pásmu lidové poezie Čí holka bude (sest. O. Strnadová, 1992), v pásmu nonsensové poezie Ostrovy (sest. O. Strnadová, 1992), ve zpracování sbírky Nevyplazuj jazyk na lva pod názvem Taková svačina (a: D. Hevier, O. Strnadová, 1994), v inscenaci hrané s předměty a manekýny Medvědi, prasátka a ti druzí (a: P. Šrut, O. Strnadová, 1994) či s krabičkovými loutkami a výraznou účastí hudby Tulák domeček (a: O. Hejná, 1995) i v individuálním výstupu Vaše ke všemu, i nejhoršímu odhodlaná Judy Abbottová (1997). Skutečný triumf znamenal rok 1998. Vrcholem byl Malý prales (a: G. Ruck-Pauqétová, 1998) – divadelně barvitý a emocionálně působivý obraz hledání sebe sama i kolektivu, k němuž člověk patří, jímž se rozloučila nejstarší skupina děvčat – Medvědi. Vynalézavé loutky z rukou byly skutečným novem. Tatáž skupina získala téhož roku na Loutkářské Chrudimi i cenu za dětský herecký výkon v inscenaci Čtyři drobničky (a: J. Kahoun, V. Sutějev, O. Strnadová, J. Rudloff, 1998) a v doplňkovém programu uvedla ještě grotesku Generální zkouška.
I s mladšími dětmi vytvořila Olga Strnadová řadu nápaditých a citlivých inscenací, s nimiž pravidelně triumfovala na výběrových národních přehlídkách loutkového divadla, divadla hraného dětmi nebo na Jiráskově Hronově. K těm kolektivním patří Pasáček vepřů (a: H. Ch. Andersen, O. Strnadová, 1999), Kdos dobrý, pomoz mi ji vysvobodit! (a: O. Strnadová podle K. J. Erbena, 1999), Jak Franta na čerchmanty vyzrál (a: O. Strnadová, 2000), Na tom našem dvoře (a: O. Strnadová, 2000), Čtvero (a: O. Strnadová podle J. Kahouna, 2002) či Můj kocouří deník (a: O. Strnadová podle J. Koláře, 2002).
V individuálce Johany Vaňousové – jedné z těch odchovankyň, jež později prorazily i na profesionální scéně – Vojna s Turkem (a: O. Strnadová, 2005) se jemnost a loutkářská inteligence snoubí s energickou razancí herečky, které ke dvacetiminutové produkci stačí pár pětadvaceticentimetrových totemových marionetek na drátě a minimaňásků, sem tam plošná pidiloutečka a bedýnka s několika potřebnými kulisami a rekvizitami.
Následovaly drobnější inscenace malých skupin 1×3 pohádky (a: F. Hrubín, O. Strnadová, 2007), Datlíkovy narozeniny (a: J. Kahoun, O. Strnadová, 2009), Kdo chceš vyhnat nemoci (a: J. Balík, J. Vodňanský, J. Hanzlík, J. Faltus, O. Strnadová, 2009), Tři malá prasátka (a: A. Mikulka, O. Strnadová, 2009), Prachsakramentský rozprávky (a: O. Strnadová podle Rozprávek strýčka Rémuse od J. Ch. Harrise, 2012) a Náš drahý oslík (a: J. Cimický, O. Strnadová, 2014), který na Loutkářské Chrudimi dostal příznačnou „cenu za umění pozastavit čas“, a Etudy šatní (2014).
U všech dosud jmenovaných inscenací je Olga Strnadová i spoluautorkou, upravovatelkou či sestavovatelkou pásma, režisérkou, scénografkou a autorkou hudby. K inscenacím Tulák domeček a Zelený příběh napsal písničky Karel Šefrna, který pro Strnadovou také v letech 2016–2018 vytvořil tři autorské adaptace: To víte, Afrika (a: K. Šefrna, O. Strnadová na motivy z knihy H. Izbické Studna v pralese, 2016), Zelený příběh s modrým koncem aneb Maruška (podle B. Horgasse, 2017) a Šťastný princ (podle O. Wildea, 2018). Šťastný princ je zatím posledním z vrcholů tvorby Olgy Strnadové. Křehká a silná inscenace se dvěma mladými interprety – herečkou a hercem, doprovázenými na příčnou flétnu jejich vedoucí –, v níž vyprávěné slovo, mnohdy i ve formě písně, přechází do jednání postav, doplňovaného a někdy přímo uskutečňovaného hudbou či zpěvem, to vše ve výtvarně čisté a funkční metaforické scénografii. Postavy jsou tvořeny syntézou hry herců a loutek, které se v promyšlené souhře střídají a doplňují. Příkladem přesné, citlivé a krásné herecké práce je ztvárnění vlaštovky pohybem zápěstí. Hudba vše umocňuje a posouvá do polohy estetického zobecnění, jež vyznívá až jako jakýsi koncert slova, hudby, dynamických výtvarných obrazů a jednání, z něhož je cítit, že jde o silné, osobně prožité téma.
Inscenace Olgy Strnadové bývají prosté v prostředcích i výrazu, ale naplněné myšlenkou, citem a loutkářským umem. Vždy se v nich akcentuje i téma přátelství a partnerství člověka s neživým světem. Dramaturgie jejích inscenací je výrazně ženská, což se projevuje už výběrem předloh: často se jedná o poezii, lyrizující, nepříliš dějové prozaické texty nebo volně zřetězené epické látky, zpracované s důrazem na náladu či pocit. Strnadová však dokáže vyhmátnout či dotvořit a jevištně zhmotnit dramaticko-divadelní nerv předlohy a učinit tak dramatickými i texty totálně nedramatické. Často jde o divadlo epizující či vyprávěné. Usiluje o poetické a syntetické divadlo, v němž má významnou roli nejen herec, ale i loutka a nejen akce, ale i slovo a též hudba, realizovaná často spoluhrající režisérkou. Jedinečná je její schopnost zpomalit, pozastavit čas a držet diváka v napětí a zájmu o detaily, které by mu jinak unikly. Jejím přínosem je nápadité objevování a využívání nových možností loutkového divadla, smysl pro oživování věcí a metaforické vidění, stejně jako schopnost přivádět děti k soustředěnému poznání, jež pak prostřednictvím divadla předávají i nám. V době upadajícího umění hry s loutkou dokáže Strnadová přivést děti k jemné detailní hře, která upoutá i na dálku a sdělí, co potřebuje, způsobem vlastním jen loutce. A přitom nejde o pouhé řemeslo, nýbrž o niterné autorské výpovědi.
To, čím obohatila české loutkářství a díky čemu se od 90. let stala jednou z jeho určujících osobností, je rozvíjení divadelní práce s dětmi na principech dramatické výchovy a zároveň rozvíjení dětí divadelní prací a nápadité objevování a využívání nových možností loutkového divadla, smysl pro oživování věcí a metaforické vidění. Strnadová vychází z mentality a možností dětí a přetváří vznikající materiál v působivý inscenační výsledek. I když jde o dětské soubory, jejich inscenační výsledky jsou svou působivostí srovnatelné s jakýmikoli, i špičkovými profesionálními, divadly.
Od začátku devadesátých let vedla Olga Strnadová také několik seminářů na Loutkářské Chrudimi. V Žamberku u kapličky nazvané Ejhle, člověk! založila dosud trvající festival Ejhle, loutka!
V letech 2000–2003 byla členkou odborné rady ARTAMA pro dětské divadlo, přednes a dramatickou výchovu.
Je zakládající členkou Společenství pro pěstování divadla pro děti a mládež Dobré divadlo dětem.
Výběr z literatury:
MERTA, Jan, MACHKOVÁ, Eva, ŠEFRNA, Karel. Olga Strnadová. Divadelní hromada. 1999, č. 25, s. 43.
RICHTER, Luděk. 50 Loutkářských Chrudimí. Praha: Dobré divadlo dětem a IPOS. 2001. ISBN 8090297501 (DDD), 807068156X (IPOS).
STRNADOVÁ, Olga. Březnové zápisy Olgy Strnadové. Tvořivá dramatika. 1992, č. 7–8, s. 9–10.
STRNADOVÁ, Olga. Douška do divákova ouška. ČTVRTletník DDD. Jaro 1999.
STRNADOVÁ, Olga, VANČURA Vladislav. Za časů ušatých čepic. Loutkář. 1991, č. 10, s. 237–238.
STRNADOVÁ, Olga. Za časů ušatých čepic: Jak se v Žamberku rodili Kubula, Barbucha a ti druzí. Tvořivá dramatika. 1995, zvl. č.
ŠEFRNA, Karel. Olga Strnadová. Divadelní hromada. 2008, č. 53, s. 42.