(22. 12. 1932, Praha – 27. 10. 2010, Praha)
Divadelní režisér, dramaturg, loutkoherec, autor loutkových her, adaptací a dramatizací pro děti a mládež, překladatel a pedagog, jedna z klíčových osobností historie loutkového divadla u nás.
Absolvoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze na Žižkově (1952), kde vzrostl jeho zájem o loutky. Proto jeho další studijní kroky směřovaly na právě otevřenou katedru loutkářství na pražské DAMU, byl jedním z jejích prvních posluchačů i absolventů. Studium zakončil v roce 1956 jednak jako dramaturg písemnou prací Dětský hrdina v loutkových hrách mezi lety 1945 až 1955 a také jako loutkoherec postavou Yen Lou ve hře Františka Pavlíčka Tři volavčí péra.
Své první angažmá získal v Krajském divadle loutek v Ostravě jako loutkoherec, později i režisér a dramaturg (1956–1957). Následovalo krátké působení v Severočeském loutkovém divadle v Liberci (1958), odkud ještě v témže v roce odešel jako herec a umělecký šéf do Krušnohorského loutkového divadla v Teplicích (1958–1961). V tomto období začal psát dramatické texty a věnovat se režii, v roce 1960 vznikla jedna z jeho nejznámějších her Pohádky pana Pohádky, pásmo několika anekdoticky zhuštěných pohádek (O Budulínkovi, Červené Karkulce a Princezně na hrášku, později nahrazená Pohádkou o perníkové chaloupce a ještě později Pohádkou o kohoutkovi a slepičce), které jsou propojeny vyprávěním ústředního protagonisty, jenž je zároveň komentátorem, zpěvákem a hercem několika rolí. Středa se prostřednictvím principů neiluzívního, epického a metaforického divadla snažil maximálně působit na dětského diváka a jeho fantazii. Pohádky pana Pohádky později hrála řada profesionálních i amatérských divadel u nás i v zahraničí.
V roce 1961 nastoupil Středa jako režisér a dramaturg na tři sezony do Východočeského loutkového divadla DRAK v Hradci Králové. Souběžně působil i v původním Černém divadle (1961–1962) a v roce 1963 se stal, a to téměř na třicet let, uměleckým šéfem nově utvořené skupiny Černý tyjátr Praha. V rozmezí let 1962–1969 se také zasloužil o uměleckou úroveň v Alhambra revue, nejprve jako člen souboru a posléze i jako umělecký šéf.
Pro Středovu tvorbu je typická snaha o ustavičné hledání osobitých prostředků divadelního výrazu a jinakost divadelního sdělení. Jeho tvorba se už od počátku vyznačuje moderním inscenačním stylem, který klade důraz především na syntézu jevištních komponentů, tj. loutek, masek, filmu a hudby a konfrontaci herce a loutky – prosazuje mimo jiné herce a vodiče (odkryté) jako partnery loutek. Tento přístup nejvíce vynikl v inscenacích realizovaných ve Východočeském loutkovém divadle DRAK v Hradci Králové, kde se ihned po nástupu snažil podstatně změnit charakter repertoáru a oproti předchozí etapě usiloval o vymyšlení nové, respektive odlišné koncepce divadla. V této době vznikly hodnotné inscenace jako například Péťa a vlk (a: S. S. Prokofjev, B. Martinů, 1962), Divadlo v rukavičkách (a: J. Středa, 1962) či Revue pro 100 a jeden prst (a: J. Středa, 1964). Středa se stal klíčovou osobností v historii Východočeského divadla a za svého působení dokázal soubor pozvednout mezi nejlepší československá loutková divadla.
Ve své tvorbě vycházel i z odkazů na marionetové hry z přelomu 19. a 20. století, hojně využíval technik černého a dlaňového divadla, voicebandu, jazykových nonsensů a pantomimy.
Jako autor, režisér a dramaturg nesl významný podíl na rozvoji Divadla dětí (Alfa) v Plzni (1970–1977). Tuto svou etapu zahájil inscenací hry J. A. Komenského a V. Nezvala Labyrint světa aneb do učení. Z jeho dalších inscenací je důležité zmínit alespoň triptych her F. Pavlíčka (pod jménem A. Břízové) Zlatovláska z Chlumce (1973), Čertovská Káča (1974) a Pohádka pro pana Andersena (1975), vlastní úpravu klasické loutkové hry V. Sojky M.O.M., pod názvem Kašpárkova vědecká expedice, adaptaci Nezvalovy prózy Anička Skřítek a Slaměný Hubert (1970), dramatizaci Čechovovy Kaštanky (1977) či Zkoušky lišky Bystroušky (a: R. Těsnohlídek, L. Janáček, J. Středa, 1974). Středa byl i autorem povedené dramatizace Sluha a tři mušketýři (a: A. Dumas, r: J. Krofta, 1972). Jako dramaturg se v tomto období zasadil o řadu československých premiér.
Výraznou stopu zanechal jako autor, dramaturg a režisér v Divadle Spejbla a Hurvínka v Praze (1977–1987, pohostinsky také v 90. letech). Pro toto divadlo napsal například hry Hurvínek a dvanáct měsíců (1977), Gratulanti, do řady (s kolektivem divadla Spejbla a Hurvínka, 1980), V Praze je blaze (s M. Kirschnerem, 1981), Hurvínek a Přeslička (1984), Vánoce u Spejblů (s P. Grymem a L. Homolou, 1985; přepracováno s titulem Hip, hip, hurá, Hurvínek!, s M. Kirschnerem, 1986).
V roce 1987 byl u zrodu jednoho z nejmladších českých profesionálních loutkových divadel, a to Divadla rozmanitostí v Mostě, kde působil v letech 1987–1997. Zformoval soubor, který tvořili převážně loutkoherci z litvínovského divadla a v říjnu 1987 zahájili činnost pohádkou Tak povídej (a: H. Ch. Andersen, r: J. Středa), tehdy ještě v prostorách Kulturního střediska Máj. Od samého počátku se dramaturgie divadla zaměřovala na nejmladší diváky a realizovala hříčky naplněné fantazií, hravostí a humorem, významné byly například Popelka (a: J. Středa, 1989), Kouzelník ze země Oz (a: F. Baum, J. Středa, 1991), Kolumbus (a: J. Středa, 1992), Kulihrášek (a: J. Středa, 1994) ad.
Podstatnou úlohu ve vývoji divadla hrála hudební složka, která měla za úkol posilovat estetické cítění dětských diváků. V tomto duchu vznikly ve Středově režii například loutková opera Z. Matějů Anička skřítek a Slaměný Hubert (1988), Mozartinka (a: J. Středa, 1991) přibližující hudbu W. A. Mozarta nebo Prokofjevův Péťa a vlk (1992). Vedle intenzivní a soustavné tvorby pro děti a mládež Středa uvedl několik komorních inscenací pro dospělé publikum (zejména při jeho působení v Divadle rozmanitostí v Mostě). Z mnohých se na jevišti objevily například Zelňačka(a: R. Fallet, J. Středa, 1989), komedie Když kočky nejsou doma (a: B. Cook, J. Mortimer, J. Středa, 1990), Mrtvola (a: G. Moon, př: J. Středa, 1991), detektivka Sousedka (a: P. Chesnot, př: J. Středa, 1995). Tyto úspěšné inscenace byly připraveny ve spolupráci s mosteckou činohrou, na jejíž velké scéně Středa režíroval dva tituly: dětskou operu Anička skřítek a Slaměný Hubert a vlastní dramatizaci Cervantesova Dona Quijota pod názvem O důmyslném rytíři donu Quijotovi de la Mancha (1995), v němž spojily své síly oba soubory – činoherní a loutkářský.
Velká část jeho dramatické práce byla inspirována českou a světovou prózou. Ve značné míře zpracovával klasické pohádky, ve kterých spatřoval nekonečnou studnici etického a morálního poznání (Pták Ohnivák a liška Ryška, Neposlušná kůzlátka, Popelka), propojoval více motivů a námětů jako například ve hře Tři kocouři v botě, kde spojuje motivy a příběhy Ladova Mikeše, filmového kocoura Felixe a pohádku Kocour v botách, dále dramatizoval či volně zpracovával díla významných autorů – bratří Čapků, Vítězslava Nezvala, Jiřího Mahena, Nikolaje Vasiljeviče Gogola, Josepha Rudyarda Kiplinga, Alexandra Dumase st., Antona Pavloviče Čechova, Jana Karafiáta, Františka Nepila ad.
Většinu vlastních dramatických textů také inscenoval a jeho hry a divadelní adaptace jsou na repertoáru loutkových divadel dodnes.
Středa spolupracoval i s Československou televizí jako autor scénářů k televizním pořadům, například pořady Koksáček to zařídí, Koksáček jede na prázdniny (r: Zdeněk Havlíček, 1956) a Nejmenší show na světě (r: J. Wenzel, Varšava, 1979). Pro plzeňský rozhlas napsal a režíroval cyklus Spejblův rozhlasový převlečník (1979).
Jako host režíroval v mnoha loutkových divadlech v Čechách a na Slovensku, pronikl ale také jako autor i režisér na jeviště divadel v Polsku, Bulharsku, Německu, Švédsku, Švýcarsku, Rumunsku, bývalé Jugoslávii a v někdejším Sovětském svazu. Zejména pak se soubory Černého tyjátru a Divadla Spejbla a Hurvínka absolvoval desítky zahraničních turné a zájezdů po Evropě.
V roce 2004 založil společně s herci Miroslavem Táborským, Karlem Zimou a loutkoherečkou Kateřinou Táborskou občanské sdružení Anima Candida, které se specializuje na loutková představení pro nejmenší diváky.
Rozsah Středova pracovního záběru a šíře zájmů a aktivit je obdivuhodný. Vedle své umělecké tvorby se věnoval i teoretickému bádání a jeho studie se objevovaly v odborných loutkářských časopisech, pravidelně publikoval především v Československém loutkáři (od roku 1993 Loutkář). Významnou část Středova díla tvoří rovněž překlady z polštiny, slovenštiny a chorvatštiny. Vedle své umělecké a publikační činnosti se také intenzivně věnoval pedagogice. Studentům zdůrazňoval především nutnost zdokonalování loutkohereckého řemesla a důležitost poznávání historických etap dějin loutkového divadla a také studium dětské psychologie. Přednášel režii a dramaturgii na loutkářské katedře DAMU a rovněž učil teorii a režijní a dramaturgickou propedeutiku na loutkářském oddělení Vyšší odborné školy herecké v Praze.
Za svou práci získal i odborná uznání – Skupovu cenu za režii (1970), Zlatého delfína, hlavní cenu za režii (Varna, 1975), ocenění Inscenace roku za Tři volavčí pera (a: F. Pavlíček, r: J. Středa, 1981), Cenu českých dramatických umělců (1989), Cenu města Mostu za založení a vedení Divadla rozmanitostí (1992).
Výběr z literatury:
BALOGH, Géza. Jirka. Loutkář. 2011, č. 1, s. 5.
DUBSKÁ, Alice. Krušnohorské loutkové divadlo – Teplice 1950–1963. Divadelní revue. 1993, č. 2, s. 68.
JANĚKOVÁ, Eva. jiristreda@seznam.cz. Loutkář. 2011, č. 1, s. 5.
MALÍKOVÁ, Nina. Jiří Středa. Loutkář. 2010, č. 6, s. 246–247.
MALÍKOVÁ, Nina. Samizdat o Eriku Kolárovi. Loutkář. 2010, č. 4, s. 149.
MAREŠOVÁ, Sylva. Cesta… Loutkář. 1994, č. 6, s. 128.
OZÁBALOVÁ, Ivica. Niekoľko spomienok k jednej päťdesiatke. Loutkář. 2007, č. 2, s. 57–58.
PAVLOVSKÝ, Petr, POLÁK, Pavel. Jak se dělá divadlo aneb subjektivní meditace k desetiletí Divadla rozmanitostí – stránky pro Jiřího Středu. Loutkář. 1997, č. 10, s. 231–237.
PREDMERSKÝ, Vladimír. Zápisník zo Slovenska. Loutkář. 2008, č. 1, s. 11.
PREDMERSKÝ, Vladimír. Jirko. Loutkář. 2010, č. 6, s. 247.
PROCHÁZKA, Jiří. Kousek života s Jirkou Středou. Loutkář. 2011, č. 1, s. 5–6.
TICHÝ, Zdeněk A. Vodňanský je Spejblovým blížencem. Mladá fronta Dnes. 1997, č. 221, s. 19.