(3. 2.1883, Blatná – 28. 1. 1944, Praha)
Malířka, spoluzakladatelka pražského divadla Říše loutek, scénická výtvarnice, autorka loutkových her.
Narodila se v rodině Ludvíka Bricha, ředitele měšťanské školy v Blatné. Rodiče ji vedli především k hudbě, hrála na housle, koncertovala. Absolvovala uměleckoprůmyslovou školu v Praze (1899–1903, 1906–1908), v letech 1903–1906 navštěvovala soukromou malířskou školu Ferdinanda Engelmüllera. Věnovala se především užitému umění, zejména pro Artěl a Zádruhu: výšivce, aplikacím, tepaným šperkům, krojům, malbě na porcelán, dekorativnímu perníku apod. V její nepočetné volné malířské tvorbě jsou portrétní olejomalby a květinová zátiší, ojediněle i krajinomalby. V pozdějších letech si oblíbila obrázky na skle, čerpající motivicky z pohádkových námětů či zobrazující světce a staroslovanská témata. Byla členkou Kruhu výtvarných umělkyň a Syndikátu výtvarných umělců. Vyučovala kreslení na Odborné škole pokračovací. V roce 1926 pořádala pro Masarykův lidovýchovný ústav cyklus přednášek se světelnými obrazy o kostýmování loutek, na který navázala vydáním Alba krojů pro kostýmování loutek (Choceň, 1926). Vydala také publikaci Dekorativní zdobení medového pečiva (Zemské ústředí čsl. včelařů, 1931).
V roce 1908 se provdala za sochaře Vojtěcha Suchardu (1884–1968). Narodily se jim dcery Anna (1909–1996) a Olga (1911–2005), které s nimi posléze spolupracovaly v Říši loutek. První světová válka mladou rodinu rozloučila, Vojta se vrátil domů až v roce 1919, po ukončení bojů a návratu z ruského zajetí byl totiž povolán na neklidné Slovensko. V poválečném období se úvahy a plány manželů Suchardových šťastně protnuly s rozhodnutím bubenečského obecního zastupitelstva využít bývalou školní kapli ve Sládkově ulici na Letné ke zřízení loutkového divadla. Od úvah k realizaci nebylo u Suchardů daleko, a tak již 26. září 1920 zahájilo svou činnost divadlo „V říši loutek“, jak zněl jeho první název.
Vojtěch a Anna Suchardovi byli vedoucími osobnostmi nového divadla. Vojta vytvářel loutky a hlavní měrou se podílel na řešení všech technických problémů, Anna loutky oblékala a navrhovala a malovala dekorace. Scénické řešení inscenací Říše loutek v pojetí Anny Suchardové-Brichové vycházelo ze základního modelu barokního divadla, tj. malované pozadí-prospekt, boční kulisy kryjící záhledy do zákulisí a sufity umožňující výtvarně využít vysoký scénický prostor a zároveň vykrýt herce – vodiče marionet. Toto schéma dodržovala prakticky po celou dobu své scénografické tvorby, která zahrnovala 120 inscenací, přičemž některé byly vypraveny opakovaně, nově výtvarně řešeny.
V prvním letenském období se jednalo o plošné malované dekorace v secesním slohu, který nezapřel inspiraci ruským ilustrátorem a malířem Ivanem Bilibinem, jako například v inscenaci Dlouhý, Široký a Bystrozraký (a: A. Suchardová-Brichová, 1920). Již v této etapě se objevují snahy opustit svazující schéma, např. stínohrou v průzoru zadní dekorace v inscenaci Sómaprahba (a: A. Suchardová-Brichová, 1922) či perspektivně řešenou scénou s různě velkými loutkami v inscenaci Maharadža a princezna Pabhavati (a: A. Suchardová-Brichová, 1923). Blízké jí byly alegorie, na něž navazovala výtvarnou symbolikou, např. Knížecí sirotek (a: E. Stoklas, 1921), a zejména orientální kultury, které ji inspirovaly svou dekorativní zdobností, ale také svým myšlenkovým světem – Turandot (a: C. Gozzi, 1924), Kalasiris (a: F. Pocci, 1923). Záhy se však její scény výrazně zjednodušují a zbavují zbytných detailů, o čemž svědčí inscenace Jak se dostal Kašpárek na Měsíc (a: K. Moser a V. Bartha, 1922). Patrně pod vlivem režiséra Vladimíra Zákrejse vytvořila k jeho inscenaci Shakespearova Večera tříkrálového (1925) oproštěnou „kvapilovskou“ scénu, která patří k tomu nejlepšímu z její tvorby.
Nový prostor v Městské knihovně na Starém Městě pražském poskytl A. Suchardové nové možnosti. Scéna se prohloubila, pro scénografa se otevřela možnost vytvářet exteriéry nízkými stojkami před náladově nasvíceným horizontem. Rovněž interiéry bylo možné obohatit průhledy okny apod. Suchardová-Brichová této možnosti často a invenčně využívala. Důležitý je také vědomý posun od víceméně iluzivní, byť stylizované scény ke scéně náznakové, často tvořené jen jedním charakterotvorným dekoračním prvkem, jako tomu bylo v inscenaci? K.D.O.? (1931). Je však třeba zdůraznit, že scénografická tvorba A. Suchardové-Brichové měla vědomě služebný charakter, což rozhodně nesnižuje kvalitu, význam a kreativnost její tvorby. Vždy vycházela z ducha předlohy, uvědomovala si dominantní postavení loutky, jak to sama deklarovala např. potlačováním barevnosti scény, aby loutky více vynikly. Barevnost scény měla v jejím pojetí důležitou dramatickou funkci a obdobně uvažovala i o scénickém světle.
Neméně pečlivě se věnovala kostýmování. Kostýmy navrhovala i sama realizovala, historické slohy studovala v muzeích a galeriích. Dobově věrné kostýmy zpracovávala ve výrazném zjednodušení s přesným, výrazným detailem, pracovala s aplikacemi, výšivkami, některé kostýmy domalovávala stylotvorným ornamentem. Ojedinělé je její kostýmování loutky Kašpárka. I pro něj vytvářela celou plejádu šatů, které ctily výtvarný styl inscenace, a sahala od obvyklého šaškovského kostýmu až po civil, od domácích výtvarných slohů až k orientálním kulturám. Její návrhy a skici dokumentují, že její invence byla daleko bohatší než realizační praxe a souzněla s dobovými výtvarnými experimenty, v praxi pravidelně hrajícího divadla Říše loutek však našla uplatnění jen výjimečně (např. loutky Dupla a Duply, 1931). Na konečné podobě Suchardových loutek se podílela také jejich polychromií, která zvýrazňovala řezbu a soustruženým loutkám dávala výraz.
Anna Suchardová patřila v Říši loutek k stálým domácím autorům, napsala hry na klasické pohádkové náměty (Dlouhý, Široký a Bystrozraký, Tři zlaté vlasy děda Vševěda, O Popelce), orientální náměty (Sómaprahba) či dramatizovala pohádkové knížky (Cvrček houslista a další). Příležitostně režírovala a v divadelním orchestru hrála na housle. Její všestranně kultivovaná osobnost byla dobrým duchem souboru Říše loutek.
Za svého života neměla Suchardová-Brichová samostatnou výstavu, zúčastňovala se výstav Kruhu výtvarných umělkyň i souborných výstav loutkářských, tu vlastní chtěla uspořádat až ke svým šedesátinám. Průřez jejím dílem byl prezentován v rámci výstavy Říše loutek v Národopisném pavilonu v Praze (1983) a v témže roce v její rodné Blatné. Její kostýmní tvorba pro loutky byla představena na samostatných výstavách v Chrudimi (2001) a Prachaticích (2012).
Význam Anny Sucharodé-Brichové překračuje hranice jednoho divadla. Říše loutek byla vnímána jako model spolkového loutkového divadla a především jeho scénografie byla inspirativním vzorem pro mnohé loutkářské soubory.
Výběr z literatury:
Almanach Říše loutek 1920… Praha: Říše loutek a ČP. 1996.
Anna Suchardová. In: JOFFÉ, Benjamin. Vynikající ženy dnešní doby a naše československé ženy. Prague: The International Biographic Edition. 1935.
Anna Suchardová-Brichová. Čsl. loutkář. 1974, č. 6, s. 136. A. Suchardová-Brichová. Katalog. Blatná: Městské muzeum v Blatné. 1983.
BLECHA, Jaroslav, JIRÁSEK, Pavel. Česká loutka. Praha: KANT. 2008. ISBN 978-80-86970-23-3.
C: Slavnost úcty a vděčných vzpomínek. Vzpomínková výstava Anny Suchardové-Brichové. Loutková scéna. 1946–47, č. 7, s. 111–112.
ČESAL, Miroslav. Vůdčí osobnosti amatérské etapy I. Loutkář. 1994, č. 1, s. 5–6.
Čtyřicet let Divadélka Říše loutek. Almanach. Praha: Městská lidová knihovna. 1962.
Divadélko Říše loutek. Sborník. Praha: Kulturní dům hl. m. Prahy. 1983.
DUBSKÁ, Alice. Říše loutek – hledání výtvarného výrazu. Čsl. loutkář. 1979, č. 1 s. 12–13, a č. 3, s. 61–62.
Loutkářská šatna Anny Suchardové-Brichové. Katalog. Praha: Národní muzeum. 2012. ISBN 978-80-7036-348-5.
MAŠÁTOVÁ, Linda. Loutkové divadlo Říše loutek za uměleckého vedení manželů Suchardových (1920–1945). Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, odd. teorie a dějin divadla. 2005.
NOVÁK, Jan. Dluh Anně Suchardové-Brichové. Čsl. loutkář. 1983, č. 12, s. 273.
SUCHARDOVÁ-BRICHOVÁ, Anna. Výtvarná práce na loutkovém jevišti. Loutkář. 1928–29, č. 5, s. 120–122.
Suchardová-Brichová Anna. In: KNÍŽÁK, Milan. Encyklopedie výtvarníků loutkových divadel. Hradec Králové: NUCLEUS HK. 2005, s. 896–903. ISBN 80-86225-88-7.
Říše loutek. Katalog. Praha: Galerie Scarabeus. 2000.
Říše loutek, Vojtěch Sucharda a Anna Suchardová-Brichová. In: JIRÁSKOVÁ, Marie, JIRÁSEK, Pavel. Loutka a moderna. Brno: Arbor vitae a JAMU. 2011, s. 158–173. ISBN 978-80-87164-85-3 (Arbor vitae; váz.) 978-80-7460-000-5 (Janáčkova akademie múzických umění; váz.)