(24. 2. 1912, Plzeň – 30. 12. 1969, Praha)
Výtvarník, ilustrátor, scénograf, scenárista a filmový režisér. Jeden ze zakladatelů českého animovaného filmu. Loutkové tvorbě představil novou originální imaginativní poetiku s podtóny malebné tajemné fantasknosti.
Trnkovu cestu k divadlu výrazně ovlivnil Josef Skupa, který mu jako svému nadanému žákovi kreslení z plzeňské reálky zadával v Loutkovém divadélku Feriálních osad různé úkoly, které později vyústily ve výtvarnou spolupráci na loutkách — je kupříkladu spoluautorem loutky Máničky. Poté, co Skupa divadlo opustil, stal se Trnka jeho nástupcem. Působil zde i jako režisér a autor. Inspirací mu bylo Osvobozené divadlo, se spolupracovníkem Jaroslavem Kuncmanem vytvořil několikero revuí parodujících oblíbený žánr dobrodružné literatury, ve kterých dali vzniknout dvojici postav James a Plecko, pomocí nichž hravě navazovali kontakt s mladým publikem – např. Mořský pán nebo Za pět minut dvanáct (obojí 1931). Trnkova výtvarná originalita se v inscenacích snoubila s humorem a moderním uvažováním o divadle, a tak byly jeho inscenace plné nápaditých jevištních metafor loutkám na míru.
Kvůli svým mimoškolním zájmům zanedbával studijní povinnosti, a tak školu roku 1927 předčasně ukončil. O dva roky později však nastoupil na UPŠ v Praze do grafického ateliéru profesora Jaroslava Bendy. Podíl na jeho přijetí měla i skutečnost, že téhož roku byly Skupou jeho loutky vystaveny na velké loutkářské výstavě v Praze. V roce 1931 už samostatně vystavoval na Mezinárodní loutkářské výstavě Odkud jsme vyšli, kde právě jsme, kam spějeme. Jeho loutky díky neobvyklému výrazu již tenkrát notně obdivovala tehdejší kritika.
Po dokončení studia založil roku 1936 v opuštěném divadle Rokoko vlastní profesionální loutkovou scénu s názvem Dřevěné divadlo. Ačkoliv měla z ekonomických důvodů jen několikaměsíční dobu působení, jednalo se o odvážný a důležitý první pokus o vytvoření stálého profesionálního loutkového divadla v Praze. Při technické konstrukci využil principy Josefa Skupy a obzvláštní péči věnoval osvětlovací technice. Angažoval některé bývalé členy Loutkového divadélka Feriálních osad, pozicí režiséra pověřil Miloslava Jareše a pro hlasovou interpretaci úspěšně oslovil profesionální herce (Rudolfa Hrušínského nejst., Antonína Zíba a další). Dramaturgie Dřevěného divadla dávala prostor neotřelé poetice. Inscenace Mezi broučky (a: J. Kuncman, J. Trnka, 1936), Vasil a medvěd (a: J. Menzel, 1937), Vánoce u Broučků (a: J. Kuncman, J. Trnka, 1937)i Pan Eustach, pes a sultán (a: J. Menzel, 1937) byly velmi lyrické, fantazijní a jejich náměty vycházely z moderní prózy pro děti namísto tradičních loutkových pohádek s Kašpárkem. Tvorba Dřevěného divadla navíc přímo souvisela s pozdějšími trnkovými ilustracemi Broučků a Míši Kuličky v rodném lese.
Kromě knižních ilustrací či novinové grafiky se věnoval i výrobě hraček. Spolupracoval s hračkářským podnikem Hamiro, plánoval však vystavit svá díla na veletrhu na jaře 1939. Ten se vzhledem k dobovým okolnostem bohužel neuskutečnil. Pro světovou výstavu v New Yorku 1939 vytvořil diorama Svatba u Broučků, nakonec ale nebylo odesláno. Roku 1939 vyhrál soutěž Národního divadla o nejlepší výpravu k opeře Libuše, ani ta se ale vzhledem k německé okupaci nerealizovala.
Vše si vynahradil o dva roky později, když uspořádal vlastní výstavu svých děl Malíř naděluje dětem a zároveň začal spolupracovat s režisérem Národního divadla Jiřím Frejkou. Ve scénografických návrzích se vracel k malované dekoraci, ale novátorským způsobem – barevnou malebností navozoval atmosféru a citový náboj dramatu. Během tří let se podepsal pod scénografiemi k jedenácti inscenacím, všechny v režii Jiřího Frejky. Patřily k nim Benátská maškaráda (a: C. Goldoni, 1941), Zimní pohádka (a: W. Shakespeare, 1941), Gygův prsten (a: F. Hebbel, 1943) či Strakonický dudák (a: J. K. Tyl, 1943).
Během válečných let se také začal věnovat malířství. Inspirovaly ho motivy z divadla a cirkusu, ale maloval i krajiny a portréty. Rovněž navázal spolupráci s Františkem Hrubínem a ilustroval zejména jeho tvorbu pro děti.
Od totálního nasazení ho roku 1944 uchránilo Filmové studio Barrandov, kde mohl výtvarně spolupracovat na filmu Černí myslivci. Na filmech se podílel již dříve. Pro film Karla Dodala navrhl černobílou loutku Hurvínka, pro některé hrané filmy tvořil kostýmy. Koncem května 1945 zúročil své pracovní zkušenosti a poznatky o filmu a divadle, když přijal nabídku na umělecké vedení znárodněného studia kresleného filmu, jež pojmenoval Bratři v triku. Jeho režijním debutem se roku 1945 stal film Zasadil Dědek řepu a hned následující počin Zvířátka a petrovští dosáhl světového věhlasu, když na festivalu v Cannes 1946 vyhrál svou soutěžní kategorii. V kreslené animované tvorbě se vzdal realističnosti a nešel ani populární cestou animovaných grotesek; pomocí animace se snažil vyjádřit to, co hraný film nedokáže. U kritiky si vysloužil přezdívku „Walt Disney východu“.
Od animace se ale záhy vrátil k loutkám a roku 1946 založil studio loutkového filmu. Jeho loutky jsou rozpoznatelné na první pohled. Kulaté obličeje s ostrým nosem a do špičky protáhlou bradou upoutají zejména svýma melancholickýma očima. V jejich výrazu dokázal otisknout osobitost každé jednotlivé postavy příběhu. Mezi jeho hlavní filmové spolupracovníky patřili Jiří Brdečka, Karel Látal, Břetislav Pojar nebo Václav Trojan. Největší ohlas vyvolaly snímky Špalíček (1947), jeho první celovečerní loutkový film Císařův Slavík (1949), pohádka Bajaja (1950) s precizním loutkoherectvím, O zlaté rybce (1951) s humorným komentářem Jana Wericha, se kterým pak spolupracoval i na sérii krátkých filmů podle Osudů dobrého vojáka Švejka (1954, 1955). Monumentálním dílem se staly Staré pověsti české (1952), kde herecké slovo, děj i hudba dokonale souzněly se stroze modelovanými loutkami.
Později se jako výtvarník uplatnil u dalších hraných filmů, např. Byl jednou jeden král… (r: B. Zeman, 1954), Jan Hus (r: O. Vávra, 1954), Jan Žižka (r: O. Vávra, 1955), Limonádový Joe aneb Koňská opera (r: O. Lipský, 1964).
Podílel se na přípravě české expozice na Expo 58 Brusel i Expo 67 v Montrealu. Pro UNESCO natočil krátkou kreslenou agitku Proč UNESCO? (1958) oslavující mezinárodní humanismus.
Když se po krátké pauze znovu vrátil k loutkovému filmu, cílil na stále náročnější výzvy. Roku 1959 měl premiéru jeho širokoúhlý snímek Sen noci svatojánské, který se i díky hudbě Václava Trojana obešel téměř beze slov. Myšlenkově závažné až filozofické filmy Vášeň (1961)a Kybernetická babička (1962) vyvrcholily posledním snímkem Ruka roku 1965, jejž tehdejší režim okamžitě zakázal. Státem oceňovaný umělec v něm jasně čitelnou metaforou zpodobnil všudypřítomný totalitní nátlak.
Kromě Karafiátových Broučků či děl Františka Hrubína ilustroval i Pohádky tisíce a jedné noci, Andersenovy Pohádky, Werichovo Fimfárum a své vlastní literární dílo Zahrada. Vyprávění o pěti záškolácích, kteří zahradní brankou vstoupí do magického světa imaginace, napsal roku 1962.
Roku 1967 byl jmenován profesorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové, zdraví mu však neumožňovalo se této profesi věnovat plně a bohužel ani dlouho.
Obdržel na padesát různých titulů i ocenění, mimo jiné z 8. a 14. Mezinárodního filmového festivalu v Benátkách, 5. světového festivalu mládeže a studentstva ve Varšavě, Cenu Sdružení kulturních organizací v Alžíru, Cenu Hanse Christiana Andersena, titul národní umělec i několik národních cen.
Výběr z literatury:
DUBSKÁ, Alice. Dvě století českého loutkářství. Praha: AMU. 2004. ISBN 80-7331-008-2.
DUTKA, Edgar. Scenáristika animovaného filmu: Minimum z historie české animace. Praha: AMU. 2012. ISBN 978-80-7331-252-7.
FORMANOVÁ, Markéta. Diorama Svatba u Broučků od Jiřího Trnky v muzeu loutek v Plzni. Loutkář. 2012, č. 4. s. 170–172.
HLAVÁČEK, Luboš. Jiří Trnka. Praha: Academia. 2002. ISBN 80-200-1050-5.
KAČOR, Miroslav, PODHRADSKÝ, Michal, MERTOVÁ, Michaela. Zlatý věk české loutkové animace. Praha: Animation People. 2010. ISBN 978-80-254-5920-1 (Animation People ; váz.) ISBN 978-80-204-2190-6 (Mladá fronta ; váz.)
MALÍKOVÁ, Nina. Jiří Trnka (1912–1968). Loutkář. 2012, č. 3, s. 130–133.
NEUREUTEROVÁ, Jitka. Chybami se člověk učí. Loutkář. 2012, č. 3, s. 113–115.
TETIVA, Vlastimil. Jiří Trnka: (1912–1969). Hluboká nad Vltavou: Alšova jihočeská galerie. 1999. ISBN 80 85857-29-4; 80-86177-06-8.
TOUPALOVÁ, Malvína. Filmové loutky Jiřího Trnky. Loutkář. 2012, č. 4, s. 172–174.