(30. 10. 1937, Praha – 27. 9. 1991, Praha)
Loutkářský a činoherní režisér, dramaturg, autor divadelních her, psal pod pseudonymem Kámal.
Narodil se v Praze-Libni a své první divadelní zážitky spojoval s návštěvou a prací v loutkářském souboru libeňské sokolovny, kde před válkou působil Jan Malík. Loutkářskou katedru DAMU studoval v letech 1960–1964, zprvu jako loutkoherec, ale od druhého ročníku už jako režisér.
Absolvoval inscenací Hrdina jedné noci (a: Milan Pavlík, 1964) v ostravském Divadle loutek. Následovala úspěšná inscenace Tygříček (a: Hana Januszewska, úp: Václav Renč, 1964) ve Východočeském loutkovém divadle v Hradci Králové. Pro toto divadlo získal Jana Dvořáka, který byl jeho pedagogem na škole a který v té době působil jako jedna z vůdčích osobností nejen Divadla Spejbla a Hurvínka, ale i skupiny Salamandr na této pražské loutkové scéně.
Východočeské loutkové divadlo (dnes DRAK) v Hradci Králové se stalo do roku 1969 Vildmanovým působištěm, kde vytvořil řadu klíčových inscenací. Profilovou se stala Pohádka z kufru (a: Jan Vladislav,1964), která ve Vildmanově režii patří k vrcholům počátků moderního českého loutkového divadla druhé poloviny 20. století. Inscenací na sebe hradecká loutková scéna upozornila doma i v zahraničí, zejména na mezinárodním loutkářském festivalu v Mnichově v roce 1966. Vildman jí vstoupil mezi špičku československého loutkářství a představil se jako divadelník mimořádné invence a fantazie. V této i v dalších inscenacích zbavil loutku popisného realismu, neobyčejně vtipně dokázal uplatnit její hravost a nechal se inspirovat její jednoduchostí i návazností na tradiční české i světové loutkářství. Úspěch inscenace byl založen na dráždivém kontrastu živého herce a strnulé marionety na drátě. V Pohádce z kufru Vildman úspěšně využil postupů loutkového divadla v kombinaci s hrou a komentářem dvou herců – klaunů (Jan Pilař a Vladimír Staněk), které našly v další české loutkářské historii řadu napodobitelů.
Hradeckou loutkovou scénu Vildman profiloval i svou dramaturgickou prací postavenou na výrazných titulech světové literatury pro děti, např. Mauglí (a: Rudyard Kipling, Jana Strejčková, 1966) a Žabákova dobrodružství (a: Keneth Graham, Gabriela Nová, 1968). Jako již renomovaný režisér nastoupil do hradecké činohry (Divadlo Vítězného února, dnes Klicperovo divadlo), kde pracoval v letech 1969–1975. Do historie této scény se zapsal především muzikálovými inscenacemi, v nichž uplatnil svůj cit pro jevištní metaforu, muzikálnost i sílu kolektivní souhry – obojí charakteristické momenty, které znal a využíval ve své práci pro loutkové divadlo. Nejúspěšnějšími tituly této éry byly Minuty na hodinách (a: William Saroyan, 1969), Oidipus vladař (a: Sofoklés, 1970), Cyrano z Bergeracu (a: Edmond Rostand, 1970), Nejkrásnější válka (a: Aristofanés, Vladimír Renč, Jindřich Brabec, Hana Čiháková, 1971), Balada od kolotoče (a: Ferenc Molnár, 1971), Mladá garda (a: Alexandr Fadějev, Vladimír Poštulka, Jindřich Brabec, 1973), Cesta k životu (a: Vladimír Poštulka, Jindřich Brabec, 1973), Nikola Šuhaj (a: Ivan Olbracht, Bohumil Nekolný, Petr Ulrych, 1975), Smyšlená reportáž o americkém popfestivalu (a: Tibor Déry, 1975).
V roce 1975 Vildman odešel jako režisér do angažmá do Divadla Jiřího Wolkera (1975–1990), kde pokračoval ve stylu hudebních komedií muzikálového typu, hostoval ale i v dalších divadlech, loutkových i činoherních, v Čechách (Divadlo S. K. Neumanna v Praze, Divadlo Na Vinohradech, Divadlo J. K. Tyla v Plzni, Hudební divadlo v Karlíně, Východočeské divadlo v Pardubicích) i na Slovensku (Štátné bábkové divadlo v Bratislavě). V roce 1990 vyměnil Prahu za Ostravu a nastoupil nejdříve jako umělecký šéf a posléze krátce (do své smrti) i jako ředitel ostravského Divadla loutek. Vytvořil zde jen několik inscenací, především však inicioval vznik mezinárodního loutkářského festivalu (dnes Spectaculo interesse) a loutkářského oddělení na ostravské konzervatoři.
Miroslav Vildman byl výjimečným režisérem, který svůj cit pro dramatickou situaci, aktuálnost tématu i diváckou potřebu cítil jako málokdo a dovedl to v loutkovém divadle plně využít. Pod jeho režijním vedením vytvořila řada herců výjimečné role své kariéry (mj. začínající Jiří Štěpnička v Oidipu vladařovi ve studiové inscenaci Divadla Vítězného února v Hradci Králové) a neváhal – proti tehdejší zavedené praxi – obsadit do kmenových inscenací i hosty (Jarmila Smejkalová v Oidipu vladařovi, Jan Skopeček v Mužích v ofsajdu atd.).
Významnou roli v jeho inscenacích hrála scénografie/výprava. Vildman se velmi šťastně potkal už v Hradci Králové s vynikajícím výtvarníkem (a řezbářem) Františkem Vítkem a jeho ženou Věrou Říčařovou, kteří citlivě dotvářeli jeho režijní záměr. Vrcholem této spolupráce byla inscenace Krysařova píšťala (a: Václav Renč, 1970) na hradecké loutkové scéně, za kterou získalo divadlo v roce 1971 cenu na Skupově Plzni. Krysařova píšťala patří vedle Enšpígla (a: Jiří Bártek), kterého Vítek realizoval s režisérem Josefem Kroft ou, k nejvýraznějším Vítkovým počinům.
Vildmanova práce s hercem a jeho dramaturgické cítění (ve spolupráci s Janem Dvořákem jako ředitelem a dramaturgem divadla, ale i s předčasně zemřelou Marií Tůmovou-Vyšohlídovou jako herečkou a dramaturgyní) dovedly vydobýt z hradecké loutkové scény opravdu životodárnou sílu. To, že mohl pracovat se svými spolužáky a absolventy loutkářské katedry DAMU (kromě Marie Tůmové to byli Jiří Vyšohlíd a Zdeněk Říha, ale i výtvarnice a loutkoherečka Věra Říčařová a opora divadla Jan Pilař), vytvořilo základní styl a kádr divadla, o který se v pozdějších letech mohl spolehlivě opřít Josef Kroft a, který přiznaně na poetiku Miroslava Vildmana navázal.
Vildmanův divadelní a literární rozhled, náročnost, ale i tvůrčí neklid byly inspirující nejen pro herce, kteří s ním spolupracovali, ale i pro celý tvůrčí kolektiv, jímž se rád obklopoval při práci i ve volných chvílích.
Výběr z literatury
ČESAL, Miroslav. Režisér Miroslav Vildman. Čsl. loutkář. 1992, č. 1, s. 2–4.
DVOŘÁK, Jan. Tak jak to bylo? Loutkář. 1998, č. 5–6, s. 118–122.
MALÍKOVÁ, Nina. Miroslav Vildman (30. 10. 1937 – 27. 9. 1991). Amatérská scéna. 1992, č. 2, s. 22–23.
PAVLOVSKÝ, Petr. Pohled do dějin českého profesionálního loutkového divadla 1948–89. In: VOJTÍŠKOVÁ, Zuzana (ed.). Živé dědictví loutkářství. Praha: AMU, MLK. 2013, s. 48–75. ISBN 978-80-7331-279-4 (Akademie múzických umění; brož.) ISBN 978-80-905249-1-0 (Muzeum loutkařských kultur; brož.)
STŘEDA, Jiří. České profesionální loutkářství XVI. – Východočeské loutkové divadlo v Hradci Králové. Loutkář. 2003, č. 1, s. 17–19.
STŘEDA, Jiří. České profesionální loutkářství XXIV. – Divadlo DRAK. Loutkář. 2004, č. 5, s. 206–207.
STŘEDA, Jiří. Prehistorie DRAKu aneb Sedět na dvou židlích. Loutkář. 1998, č. 5–6, s. 111–117.