(24. 6. 1964, Plzeň)
Loutkoherec, autor, režisér, zakladatel a vůdčí osobnost souboru Buchty a loutky, představitel postmoderního loutkářského „punku“, pedagog DAMU.
K divadlu měl vztah od dětství, jeho rodiče byli amatérskými loutkáři, hráli v Umělecké výchově. Marek zpočátku nebyl nijak vyhraněný, navštěvoval Naivně poetické divadlo v Plzni – dramatický kroužek Aleny Dvořákové, s nímž se dostal na přehlídku poezie Wolkrův Prostějov, kde zhlédl představení HaDivadla. To ho inspirovalo, aby se po absolvování gymnázia v Rokycanech hlásil na loutkářskou katedru DAMU, nebyl však přijat.
Na zkoušky se znovu připravoval na vojně spolu s Vladem Štancelem, oba pak studovali ve stejném ročníku (1986–1990). Teprve na DAMU Bečka loutky skutečně objevil a zjistil, že ho hraní s nimi baví a dokáže si najít kouzlo v každém druhu, např. i v tehdy ne tak populárních maňáscích. Uvědomil si, že se skrze loutky dají sdělovat závažná témata, zvláště když se tvoří s nadhledem. Hodně ho ovlivnil přístup Jana Dvořáka z hradeckého divadla DRAK, kde Bečka v posledním ročníku studia hostoval, dále představení Věry Říčařové a Františka Vítka Piškanderdulá, film Jana Švankmajera Něco z Alenky, vystoupení souboru Petera Schumanna Bread and Puppet, který v USA platí za radikálně politicky laděné loutkové divadlo, i absolventská muzikálová inscenace Petra Formana, Ondřeje Spišáka a Tomáše Žižky Džezinbed. Díky těmto vlivům si uvědomil, že loutkové divadlo je možné dělat daleko svobodněji než jen variovat iluzivní loutkářský přístup. Aktivně se zúčastnil sametové revoluce 1989.
V roce 1991, poté, co rok působil na volné noze a hrál i pouliční divadlo, dostal nabídku vytvořit loutkářskou skupinu při Západočeském divadle v Chebu. Ke spolupráci přizval své spolužáky Zuzanu Bruknerovou, roz. Halušťokovou, Víta Bruknera, čerstvé absolventy Radka Berana, Josefa Vondráčka a scénografa Tomáše Zmrzlého, kteří se tak stali zakladateli souboru Buchty a loutky (B+L). Později se k nim přidal i student ekonomie Pavel Antoš. Ještě před odchodem do Chebu nastudovali na Divadelní pouť na Střeleckém ostrově v Praze několik drobnějších výstupů, aby si vyzkoušeli vzájemnou spolupráci, účinkovali také v Mozartově Donu Giovannim (úpr.: J. Kolafa).
Za dva a půl roku působení v Západočeském divadle Cheb vytvořily Buchty a loutky pět inscenací zejména pro děti. První byly Císařovy nové šaty (a: H. Ch. Andersen, V. Brukner, r: V. Brukner, 1991), výrazným počinem této éry, s nímž uspěly i na festivalu Skupova Plzeň, byl Tajemný cizinec (a: M. Twain, M. Bečka, r: M. Bečka, 1992), hra pro mládež a dospělé, stylově dosti odlišná od toho, co se pro tento soubor později stalo typické. Scéna s vysokými věžemi zabírala celé jeviště, hru doprovázeli rockoví muzikanti, dominantní byly řezbované loutky. Už tady se však objevily i drobné loutky a zdánlivě nedokonalé rekvizity, které jsou dnes synonymem tvorby B+L.
Po odchodu z Chebu působily Buchty a loutky pod hlavičkou Kulturního domu Mlejn v Praze, ztratily zázemí velkého divadla a začaly připravovat inscenace s menším obsazením i se skromnější výpravou. V roce 2002 se soubor usadil v prostoru Švandova divadla na Smíchově.
Ambicí Marka Bečky od počátku bylo hrát s loutkami nejen pro děti, ale i pro dospělé, poukazovat na různá podstatná témata. Výraznou inscenací, v níž odrážel své zkušenosti z vojny, byl Příběh ??? člověka (a: B. N. Polevoj + kolektiv B+L, r: kolektiv B+L, 1996), vytvořený na základě propagandistického románu o sovětském letci Alexeji Meresjevovi. Právě v něm se výrazně projevila poetika, která je pro Bečku a soubor Buchty a loutky typická: za použití různých starých hraček, otlučených loutek, nepotřebných, podivných věcí, v kontrastu s lidským tělem, se skutečnými potravinami či tekutinami, za využití filmových postupů, zejména ostrého střihu, pomocí různých symbolů, s nadhledem a humorem zpracovávají tradiční příběhy a pohádky či populární filmy a s nimi reflektují i společensky závažná témata a jevy.
Mezi další inscenace, které Bečka režijně připravil se souborem Buchty a loutky, patří Žabák Valentýn (a: M. Bečka, 1999), Čarodějnice (a: R. Dahl, M. Bečka, 2003), Artuš neboli Artuš (a: T. Malory, M. Bečka, 2007), Zlatá husa (a: J. + W. Grimmové, M. Bečka, 2010), Cesta na Sibiř (a: M. Ryšavý, M. Bečka, 2012), Skřítek (a: M. Bečka, 2013), Norská pohádka (a: podle norské lidové M. Bečka, 2015). Za mnohé z nich byl oceněn na festivalu Mateřinka Liberec.
Bečka je v souboru Buchty a loutky také mluvčím a především výraznou hereckou osobností. Úspěšné bylo jeho účinkování např. v inscenacích Příběh ??? člověka (a: B. N. Polevoj + kolektiv B+L, r: kolektiv B+L, 1996), Rocky IX. (a+r: R. Beran, 2004), Pes baskervillský (a: A. C. Doyle, T. Procházka, 2004), Tibet – tajemství červené krabičky (a: P. Sís, R. Beran, r: R. Beran, 2006), Psycho Reloaded (a: A. Hitchcock, R. Beran, r: R. Beran, 2011), Moucha Reloaded (a+r: M. Beran, 2011), Čelisti Reloaded (a:+r: R. Beran, 2011), Calisto (a: F. Cavalli, r: V. Brukner, 2013), Don Šajn (a: lidoví loutkáři, r: V. Brukner, 2015), Hrůza v Brně (a: A. Goldflam, r: V. Brukner, 2016) a na CD Popeláři jedou (a: kolektiv B+L, r: V. Brukner, 2009). Za své herectví získal mnoho cen, zejména na festivalech Skupova Plzeň a Mateřinka. Podstatným rysem Bečkova herectví je schopnost improvizace a spontánní komunikace s diváky, na které jsou představení Buchet a loutek založena.
Improvizaci využívá Bečka i ve svém sólovém projektu Zchudlý loutkář, kdy s několika loutkami improvizuje na témata zadaná od diváků. Svou hravost, humor a nadšení pro loutky přenáší i do inscenací, které vytvořil jako nezávislý režisér v různých divadlech u nás i v zahraničí, jako např. Žabákovy trampoty (a: K. Graham, M. Bečka, Studio Ypsilon Praha, 2000), Lovci mamutů (a: E. Štorch, M. Bečka, Divadlo Minor Praha, 2003), Dobyvatel (a: M. Bečka, Divadlo Lampion Kladno, 2005), Mravenec a slon (a: K. Schwarzová, Vyšší odborná škola herecká Praha, 2006), Sněgulčica (a: M. Bečka, Miniteatr Lublaň, 2012), Rady pro hodné děti (a: M. Twain, M. Bečka, Maribor, 2013). Za Sněgulčicu získal několik ocenění, například Grand Prix na festivalu v Subotici.
Od roku 1997 spolupracoval s katedrou alternativního a loutkového divadla DAMU jako externí pedagog, od roku 2001 jako interní, vyučuje i zahraniční studenty. V roce 2006 byl habilitován docentem pro obor herectví alternativního a loutkového divadla, od roku 2015 je proděkanem DAMU pro mezinárodní záležitosti.
Formou krátkodobých dílen a workshopů spolupracuje s mnoha domácími i zahraničními divadelními tvůrci, jak profesionálními, tak amatérskými.
V roce 2013 získal Cenu Českého střediska ASSITEJ pro významnou osobnost v oblasti divadla pro děti a mládež za soustavnou, vysoce kvalitní a inovativní práci ve všech divadelních oborech – autorsko-dramaturgickém, inscenačním i hereckém. A dále za úspěšnou snahu vtáhnout do vztahu hlediště a jeviště oslovování nejproblematičtější části publika – tedy pubescentů.
Výběr z literatury:
Buchty a loutky 20. Praha: Buchty a loutky. 2011.
DUBSKÁ, Alice, MALÍKOVÁ, Nina. Czech Puppet Theatre Yesterday and Today. Prague: Theatre Institute. 2006. ISBN 80-7008-199-6.
KOLOUCHOVÁ, Lucie. Máme ho! Loutkář. 2004, č. 6, s. 264–265.
LEŠKA, Rudo. Artušovská perzifl áž à la Buchty a loutky. Loutkář. 2007, č. 5, s. 206.
LEŠKOVÁ DOLENSKÁ, Kateřina. Profesionální loutkové divadlo dnes – statutární a nezávislé soubory. In: VOJTÍŠKOVÁ, Zuzana (ed.). Živé dědictví loutkářství. Praha: NAMU a MLK. 2013, s. 76–101. ISBN 978-80-7331-279-4 (Akademie múzických umění; brož.) 978-80-905249-1-0 (Muzeum loutkařských kultur; brož.)
LEŠKOVÁ DOLENSKÁ, Kateřina. Spolu jsme nikdy divadlo dělat nechtěli… Loutkář. 2006, č. 6, s. 284–287.
LEŠKOVÁ DOLENSKÁ, Kateřina. Marek Bečka: Z loutek se stává underground. Divadelní noviny. 2012, č. 8, s. 6.
MALÁ, Zuzana. S nůžkami za Kundünem. Loutkář. 2006, č. 6, s. 266.
MALÍKOVÁ, Nina. Buchty a loutky versus tradice. Loutkář. 2016, č. 3, s. 54–56.
MALÍKOVÁ, Nina. Jak chutnají loutky po 10 letech. Loutkář. 2001, č. 4, s. 168. VOJTÍŠKOVÁ, Zuzana. Svět se řítí do ďáblovy řiti.