(2. 6. 1968, Písek)
Herec, autor, divadelní a filmový režisér, zakládající člen souboru Buchty a loutky, představitel postmoderního loutkářského „punku“.
Loutky a kreslené postavičky v animovaných filmech a v loutkových televizních večerníčcích ho fascinovaly už v dětství. V Písku chodil do dramatického kroužku, později se stal členem amatérského loutkářského souboru Nitka Písek, kde se hrálo iluzivní divadlo s marionetami. Po absolvování píseckého gymnázia se hlásil na režii na loutkářskou katedru DAMU, ale nebyl přijat. V Praze zůstal a začal hrát v dalším tradičním amatérském loutkovém divadle Říše loutek. O rok později se dostal na DAMU na loutkoherectví a studoval v ročníku s Josefem Vondráčkem a scénografem Tomášem Zmrzlíkem, pozdějšími zakládajícími členy souboru Buchty a loutky (1991).
Během studií (1987–1991) Berana ovlivnilo především to, co se dělo mimo výuku, například film Jana Švankmajera Něco z Alenky, na kterém ho fascinovalo použití „omšelých“ loutek a makro záběry.
V roce 1991 dostal od Marka Bečky nabídku přidat se k loutkářské skupině, která měla vzniknout při Západočeském divadle v Chebu. Spolu s výše jmenovanými spolužáky a se Zuzanou Bruknerovou Halušťokovou a Vítem Bruknerem, kteří absolvovali DAMU o rok dříve, se tak stal zakladatelem souboru Buchty a loutky (B+L).
Za dva a půl roku působení v Západočeském divadle Cheb vytvořily Buchty a loutky pět inscenací zejména pro děti. První byly Císařovy nové šaty (a: H. Ch. Andersen, V. Brukner, r: V. Brukner, 1991), výrazným počinem této éry, s nímž uspěly i na festivalu Skupova Plzeň, byl Tajemný cizinec (a: M. Twain, M. Bečka, r: M. Bečka, 1992), hra pro mládež a dospělé, stylově dosti odlišná od toho, co se pro tento soubor později stalo typické. Scéna s vysokými věžemi zabírala celé jeviště, hru doprovázeli rockoví muzikanti, dominantní byly řezbované loutky. Už tady se však objevily i drobné loutky a zdánlivě nedokonalé rekvizity, které jsou dnes synonymem tvorby B+L.
Po odchodu z Chebu působily Buchty a loutky pod hlavičkou Kulturního domu Mlejn v Praze, ztratily zázemí velkého divadla a začaly připravovat inscenace s menším obsazením i se skromnější výpravou. V roce 2002 se soubor usadil v prostoru Švandova divadla na Smíchově.
Pro tvorbu souboru Buchty a loutky je typické použití různých starých hraček, otlučených loutek, nepotřebných, podivných věcí, které jsou dávány do kontrastu s lidským tělem, se skutečnými potravinami či tekutinami, výjevy se často střídají v duchu filmového střihu, podstatná je promyšlená, nápaditá práce se symboly. S nadhledem a humorem B+L zpracovávají tradiční příběhy a pohádky či populární filmy a skrze ně reflektují i společensky závažná témata a jevy.
Radek Beran v roli autora a režiséra obohatil repertoár B+L především o tituly, které se nějakým způsobem vztahují k filmovému průmyslu, často tomu béčkovému, např. Urbild remix (1997), Rocky IX (2004), Baryk – Dog on the Road (2008), Lynch (2009), Moucha Reloaded (2011), Čelisti Reloaded (2011), Barbarella Reloaded (2011), Psycho Reloaded (2011). V roce 2006 připravil inscenaci podle knihy Petra Síse Tibet – Tajemství červené krabičky, dojemný příběh táty a syna o tom, jak velké může být stýskání mužských srdcí. V inscenacích svých i svých kolegů z Buchet a loutek Radek Beran také hraje.
Se studenty katedry alternativního a loutkového divadla nastudoval absolventskou inscenaci Pixy podle komiksu Švéda Maxe Anderssona o potraceném embryu (Divadlo DISK, 2010). Beran režíruje i pohostinsky, např. v Divadle DRAK v Hradci Králové Medová královna (a: R. Beran, M. Nováková, s: Karel Czech, 2017), v Divadle Lampion v Kladně Prevítovi (a: R. Dahl, R. Beran, s: B. Čechová, 2017).
Své zalíbení v loutkových filmech začal Radek Beran rozvíjet od druhé poloviny 90. let, kdy spolupracoval na projektu Gumáci, realizovaném TV Nova. Jednalo se o seriálovou parodii na politickou scénu, její přední osobnosti byly předělány do podoby gumových postaviček. Jako loutkoherec či herec spolupracoval na filmech Pinocchiova dobrodružství (a: B. Berman, T. Benedek, r: S. Barron, 1996), Caleidoscop (a: D. Beranová, r: D. Beranová, 1996), Uspavač (a: D. Beranová, r: D. Beranová, 1997) či Hodina staroroční (a: D. Beranová, r: D. Beranová, 1997), jako loutkoherec se podílel na natáčení celovečerního loutkového filmu dánského režiséra Anderse Rønnow-Klarlunda Strings v ateliérech Zentropa Larse von Triera v Kodani (2003) a v roce 2009 na českém loutkovém filmu režiséra Jana Svěráka Kuky se vrací (2010).
Prvním filmem, který Beran natočil s kolegy z Buchet a loutek coby režisér, byli Chcípáci (2006). Trochu loutkový, trochu punkový kousek pro dospělé je poklonou brakovým a pokleslým příběhům. Zdánlivě fatální konflikt přebíjí stejně fatální láska, a to ne jedna, ale hned čtyři. Zlosyn je zahnán do kouta a láska vítězí. Výtvarná stránka filmu je plná kombinací brutálních detailů, odpudivé střídá mazlivé. Dalším Beranovým filmem, který vznikl ve spolupráci společnosti Člověk v tísni s divadelním souborem Buchty a loutky, se stala Normalizační loutka (2013); ta přibližuje svět školy, betonových hřišť a pionýrských schůzek a dívá se dětskýma očima na dobu normalizace. Loutkové pasáže jsou proloženy mnoha archivními záběry, Beran v tomto filmu zúročil své vlastní zkušenosti z dětství.
Dosud nejvýraznějším Beranovým filmovým počinem je Malý pán na motivy knihy Velká cesta malého pána od Lenky Uhlířové a Jiřího Stacha. Příběh o snu, který člověku říká, že mu v jeho poklidném životě něco schází a měl by to najít, je hrán marionetami s odkrytým voděním v reálném prostředí lesa (a: L. Tuček, s: F. A. Skála, h: M. Cais, k: F. Sanders, 2015).
V roce 2015 Radek Beran založil spolu se svou ženou Kristinou Beranovou (1970–2016) Divadlo b. První premiérou se stala divadelní verze Malého pána (2015), kterou hraje se svým hereckým kolegou Reném Krupanským, druhou je iOtesánek (2017).
Výběr z literatury:
Buchty a loutky 20. Praha: Buchty a loutky. 2011.
DUBSKÁ, Alice, MALÍKOVÁ, Nina. Czech Puppet Theatre Yesterday and Today. Prague: Theatre Institute. 2006. ISBN 80-7008-199-6.
KOLOUCHOVÁ, Lucie. Máme ho! Loutkář. 2004, č. 6, s. 264–265.
LEŠKOVÁ DOLENSKÁ, Kateřina. Profesionální loutkové divadlo dnes – statutární a nezávislé soubory. In: VOJTÍŠKOVÁ, Zuzana (ed.). Živé dědictví loutkářství. Praha: NAMU a MLK. 2013, s. 76–101. ISBN 978-80-7331-279-4 (Akademie múzických umění; brož.) 978-80-905249-1-0 (Muzeum loutkařských kultur; brož.)
LEŠKOVÁ DOLENSKÁ, Kateřina. Spolu jsme nikdy divadlo dělat nechtěli… Loutkář. 2006, č. 6, s. 284–287.
MALÁ, Zuzana. S nůžkami za Kundünem. Loutkář. 2006, č. 6, s. 266.
MALÍKOVÁ, Nina. Buchty a loutky versus tradice. Loutkář. 2016, č. 3, s. 54–56.
MALÍKOVÁ, Nina. Jak chutnají loutky po 10 letech. Loutkář. 2001, č. 4, s. 168.
TOMIS, Zdenka. V USA by z Malého pána byl fenomén, říká režisér Radek Beran. Aktualne.cz. Dostupné z https://magazin.aktualne.cz/ kultura/v-usa-by-z-maleho-pana-byl-fenomen-rika-reziser-radek-beran/ r~9688f10ef27111e499590025900fea04/?redirected=1513027138
VOJTÍŠKOVÁ, Zuzana. Svět se řítí do ďáblovy řiti. Loutkář. 2016, č. 3, s. 52–53.