(25. 4. 1933, Havlíčkův Brod – 4. 4. 2016, Praha)
Dlouholetá vedoucí dětských a mladých loutkářských souborů, autorka mnoha dramatizací a dramatických textů pro dětské soubory, lektorka dílen a seminářů dramatické výchovy a dramatické hry s předmětem a loutkou, autorka metodických publikací o dramatické výchově a divadle hraném dětmi, výtvarnice, jedna ze zakladatelských osobností moderní české dramatické výchovy.
S loutkami se Hana Budínská prvně setkala na Vyšší škole uměleckého průmyslu v Brně, tedy vlastně na škole výtvarné, kde se nejprve jako loutkoherečka, později i jako výtvarnice a režisérka vlastní loutkové hříčky Budulínek zapojila do práce školního souboru AJDIVADLO vedeného Karlem Langerem.
Po skončení školy dostala dvě umístěnky (jak to v 50. letech bylo obvyklé): jednu do Krajského loutkového divadla v Mariánských Lázních a druhou na místo vedoucí „kroužku dovedných rukou“ v tehdejším ÚDPM JF (Ústředním domě pionýrů a mládeže J. Fučíka, resp. Ústředním domě dětí a mládeže) v Praze na Vinohradech. Vybrala si druhou možnost: do tak řečené Grébovky (dům dětí sídlil v novorenesanční vile, kterou dal v 19. století postavit Moritz Gröbe) nastoupila v září 1954 a založila tu loutkářský kroužek. V tomto zařízení pak jako vedoucí mnoha loutkářských souborů a kroužků působila několik desetiletí – až do svého odchodu do důchodu v roce 1992 – a odchovala v nich nesčetné množství dětí, s nimiž začínala pracovat od útlého věku, někdy již od pěti let. Kromě dětských souborů pracovala i se soubory středoškolskými. Velmi brzy, od počátku 60. let, vstoupila do povědomí jako nepřehlédnutelná osobnost díky svému tvořivému přístupu k loutkovému divadlu a k promyšlené metodice práce s dětmi.
I když na 10. loutkářské Chrudimi v roce 1961 vystoupil její dětský soubor s inscenací O malém ježkovi v rámci semináře O loutkovém divadle hraném dětmi, tedy mimo hlavní program, věnoval Jan Malík ve svém referátu o festivalu, publikovaném v časopise Československý loutkář (1961, č. 8), této inscenaci několik odstavců, v nichž ocenil nejen přirozený, „svěží projev“ dětí, ale hlavně „taktní a taktické vedení“ a „metodiku“ jejich vedoucí.
Od roku 1961 se v průběhu tří desetiletí se svými soubory zúčastnila Loutkářské Chrudimi mnohokrát – jen do roku 1973, než vznikla národní přehlídka dětských souborů v Kaplici, vystoupily dětské i středoškolské soubory Hany Budínské na Loutkářských Chrudimích celkem desetkrát. Autorské inscenace jejích souborů souzněly v 60. letech s výraznou proměnou pohledu na loutkářství a staly se důležitým impulzem pro další vedoucí a pedagogy pracující s dětmi v oblasti loutkového divadla a dramatické výchovy (na prvním místě je třeba jmenovat Miladu Mašatovou a Jiřího Oudese). Na Loutkářských Chrudimích se ocenění dočkaly i další inscenace Hany Budínské. V roce 1962 to byla původní pohádková hra vedoucí souboru Hra pro zalezlíky, variace moderních pohádkových příběhů, typických pro 60. léta, která byla zajímavá i tím, že hledala možnosti živáčka na loutkovém jevišti. A o rok později kabaretní teenagerovské pásmo Pozor, nebezpečí! (a: kolektiv, 1963), v němž se střídaly žánry (pantomima, písničky, ilustrované aforismy-anekdoty, kabaretní scénky) i druhy loutek a dalších divadelních prostředků (loutky plošné a dlaňové, oživené předměty, živáčci…). Z dlouhé řady dalších inscenací, s nimiž její soubory vystoupily zejména na Loutkářské Chrudimi, na Šrámkově Písku a později na celostátní přehlídce dětského divadla Kaplické divadelní léto, je třeba připomenout Pohádku o dvou O (a: Z. K. Slabý, H. Budínská, 1966), Komedianty (a: kolektiv a H. Budínská, 1970), pásmo ze Zpěvů sladké Francie Růžičku bráti (a: H. Jelínek, H. Budínská a kolektiv, 1973), Červenou lodičku (a: H. Doskočilová, H. Budínská, kolektiv dětí, 1973), O podivném vejci (a: H. Budínská, 1978), kabaretní pásmo Třináctku pro osmičky aneb Školní lásky a nelásky (a. kolektiv, H. Budínská, 1985), Duhové pohádky (a: D. Fischerová, H. Budínská, 1986) a montáž nonsensové poezie Krabička (a: I. Wernisch, G. Rodari, L. Carroll, R. Fylemonová, J. Reeves, J. Tuwim, H. Budínská, kolektiv, 1989). Když se v roce 1971 a 1972 konaly vůbec první národní přehlídky dětského divadla (ve Žďáru nad Sázavou), inscenace jejích dětských souborů tu patřily k nejzajímavějším. A poté, co se přehlídka přestěhovala na patnáct let do Kaplice, bylo možné tu H. Budínskou pravidelně potkat nejen v roli vedoucí souboru, ale i v roli lektora a porotce.
Převážná většina inscenací Hany Budínské je autorských v nejvlastnějším slova smyslu. Byla výsledkem kolektivní práce, kterou citlivě podněcovala a usměrňovala. Proto i adaptace a dramatizace Hany Budínské jsou často scénáři zachycujícími tvar, k němuž soubor dospěl cestou improvizací a tvořivé práce, trvající často celý rok. Příznačné pro práci Hany Budínské je také to, že nechávala členy souboru podílet se i na tvorbě výpravy, hudby nebo i textové složky. Je proto logické, že ti, kteří prošli jejími dětskými soubory, vytvářeli v dospělosti své divadelní skupiny (např. Paraple, Skupina P. S., Běžná hlava, Zhasnuto). Nejstarší členové souborů Hany Budínské založili už v polovině 60. let v Praze na Malé Straně Divadlo v Nerudovce, kde až do druhé poloviny 70. let pravidelně hráli.
Stejně důležitým rysem práce Hany Budínské byl její neortodoxní přístup k loutkářství. Členové jejích souborů se měli příležitost setkat se všemi možnými druhy loutek: s maňásky, s plošnými a tyčovými loutkami, marionetami, dlaňovými loutkami, různými typy improvizovaných loutek, stínohrou, resp. světlohrou (už v 50. letech, v roce 1956–1957, zkouší H. Budínská netradiční využívání stínohry v inscenaci Sněhové královny svého oblíbeného autora H. Ch. Andersena a Pohádky o Květušce a její zahrádce podle F. Hrubína) a od samého počátku experimentovala s kombinováním loutek s živým hereckým projevem, protože tento princip pokládala za zcela přirozený pro dětské divadlo.
Své zkušenosti a svou koncepci práce s dětmi záhy formulovala nejprve v článcích a později i v metodických publikacích. Přelomový pro formování moderní dramatické výchovy je obsáhlý materiál O loutkovém divadle hraném dětmi, který vycházel v časopisu Československý loutkář po celý rok 1964. Už v jeho první části pojmenovala Hana Budínská jasně, o jaký koncept dětského loutkového divadla a práce s dětmi jí jde: „[…] málokde máme příležitost tak šťastného spojení estetické, polytechnické i morální výchovy, tak komplexního působení na výchovu všestranně rozvinutého člověka s tvůrčím přístupem k práci, jako právě v loutkovém divadle… Děti zde mají možnost aktivně a tvůrčím způsobem zasahovat hned do několika oborů estetické výchovy a vedoucí může využít této práce k tomu, aby se naučily porozumět a chápat umění vůbec, aby se jim stalo nezbytnou životní potřebou…“ Z toho Budínská vyvozuje logický závěr: „[…] loutkové divadlo ne jako cíl, ale jako prostředek. Jako prostředek k všestranné výchově dětí a mladých lidí, v první řadě k výchově k tvořivé činnosti a tvůrčímu přístupu k práci vůbec.“ Důraz na tvořivost a rozvíjení tvůrčích schopností a tvořivý přístup ke světu je klíčem ke koncepci Hany Budínské – ke komplexní estetické výchově.
Koncept, který Hana Budínská zformulovala už v roce 1964, byl natolik nosný a zároveň otevřený, že ho nemusela v průběhu dalších desetiletí v zásadních bodech revidovat, ale mohla na něm stavět, rozvíjet ho a prohlubovat. Položíme-li vedle sebe tuto metodiku z počátku 60. let a její tituly z 80. a 90. let, především populární „kartotéku pro loutkáře i neloutkáře, kteří si umějí hrát s dětmi“ Hry pro šest smyslů, která vyšla poprvé v roce 1984 ještě pod názvem K činnosti zájmových kroužků loutkového divadla (zatím poslední, desáté vydání vyšlo v roce 2017), a učebnici pro studenty SPgŠ Ať si už mohou naše děti ve své škole hrát! s podtitulem Tvořivá hra s nejmenšími z roku 1992, vzájemně se nevylučují, ale naopak doplňují. Souběžně publikovala řadu repertoárových sborníků, které byly v 60. a 70. letech rozmnožovány jako metodické materiály v ÚDPM JF/ÚDDM a ÚKVČ, a na začátku 80. let se podílela na dvou knižních repertoárových sbornících vydaných Albatrosem Dětské loutkové divadlo (další sestavovatelé: J. Oudes a J. Provazník, 1980) a Dětské loutkové divadlo 2 (další sestavovatel: J. Provazník, 1983). Neméně podstatná byla její editorská činnost pro časopis Československý loutkář, pro nějž připravovala a redigovala nejprve rubriku pro vedoucí dětských souborů Co divák neuvidí (1971) a pak cyklus Loutky podněcují, inspirují, baví (1974–1981).
Důležitou součástí její práce s dětmi byly už od konce 50. let také letní tábory, v nichž viděla ideální příležitost ke komplexní tvořivé práci s dětmi. V 70. a 80. letech měla podstatný podíl na experimentálním programu komplexní estetické výchovy Umění-hra, který vznikl na přelomu 60. a 70. let v ÚDDM a který v mnohém předjímal to, s čím se můžeme dnes setkat v práci pedagogů a divadelníků inspirujících se např. akčním uměním, site specific atp.
Když se v druhé polovině 80. let začal připravovat národní seminář pro vedoucí středoškolských souborů, který je dnes znám jako celostátní dílna středoškolské dramatiky a mladého divadla Nahlížení, byla Hana Budínská opět u toho. Prvních ročníků, které se konaly od roku 1987 v Novém Městě nad Metují, se ujala jako organizátorka a spoluautorka koncepce a na přípravách dalších ročníků v Bechyni se podílela prakticky až do své smrti.
Od 70. let, kdy Eva Machková v tehdejším ÚDLUT (Ústředním domě lidové umělecké tvořivosti), později ÚKVČ (Ústavu pro kulturně výchovnou činnost) začala systematicky rozvíjet koncept moderní dramatické výchovy, se Hana Budínská stala členkou ústředního poradního sboru pro dramatickou výchovu dětí, který koncipoval národní přehlídky dětského divadla v Kaplici, vzdělávání vedoucí dětských souborů, publikovala v časopise Divadelní výchova (1964–1974) a významně se podílela na činnosti Kruhu autorů a dramatizátorů dětského divadla (vedeného Z. Joskovou a E. Machkovou).
Jako výtvarnice se věnovala různým technikám, zejména kolážím, asamblážím a vystřihovaným grafikám (nejznámější je její cyklus Ráj).
Na začátku 90. let se podílela na budování katedry výchovné dramatiky na DAMU, kde od jejího vzniku v roce 1992 několik let učila hru s předmětem a loutkou.
V roce 2006 jí byla udělena Cena ministra kultury za celoživotní přínos v oblasti dětských estetických aktivit.
Výběr z literatury:
HRNČÍŘ, Bořivoj. Umět se ke každé práci tvořivě postavit. Čsl. loutkář. 1972, č. 7, s. 9–11.
HRNČÍŘ, Bořivoj. Chrudimské profily: Hana Budínská. Čsl. loutkář. 1976, č. 6, s. 133–135.
HULÁK, Jakub. Vzbuzovat tvořivost, ať už se to týká čehokoliv: rozhovor s Hanou Budínskou. Deník Dětské scény. 2006, č. 4, s. 2–3; přetištěno In: PROVAZNÍK, Jaroslav (ed.). Tvořivá dramatika. 2007, č. 50 (zvl. č.), s.114–116. Dostupné také z: www.drama.cz/periodika/td_archiv/td2007_50.pdf
KŘÍŽKOVÁ, Eva. Hodinka zamyšlení s Hanou Budínskou. Čsl. loutkář. 1969, č. 6, s. 118–119.
NOSKOVÁ, Lucie. Osobnost Hany Budínské a její přínos pro dramatickou výchovu. Diplomová práce. Praha: Akademie múzických umění v Praze, Divadelní fakulta, katedra výchovné dramatiky. 2000.
PROVAZNÍK, Jaroslav. Děti a loutky: Chrudimské kapitoly moderního dětského divadla. Praha: Akademie múzických umění v Praze, Divadelní fakulta, katedra výchovné dramatiky. 2007. ISBN 978-80-7331-111-7.
PROVAZNÍK, Jaroslav (ed.). Hana Budínská. Tvořivá dramatika. 2001, č. 1, s. 15–23.