(14. 8. 1925, Úsobí – 16. 1. 2006, Hradec Králové)
Loutkoherec, dramaturg, režisér, výtvarník, dlouholetý ředitel Východočeského loutkového divadla DRAK, vysokoškolský pedagog.
Od dětství miloval loutkové divadlo. Po studiích na Střední odborné škole pro umělecký průmysl v Jablonci nad Nisou, obor rytec a cizelér, nastoupil na vojenskou prezenční službu do Banské Bystrice a jako nadšený loutkářský amatér byl přijat do loutkářského souboru Vojenského kartografického ústavu s názvem Ujo Maňas. Právě tam padlo jeho definitivní rozhodnutí věnovat se loutkovému divadlu.
V roce 1951 se přihlásil do pražského Divadla Spejbla a Hurvínka, kde sbíral první divadelní zkušenosti. Josef Skupa, nepochybně žijící klasik a básník humoru, ze svého génia ale nedovedl pro své žáky odvodit téměř nic. „To všechno se dalo pouze odkoukávat. A tak jsme koukali.“ (Dvořák, Jan. Po babičce klokočí. Bylo-nebylo. Loutkář. roč. 45, č. 6 1995, s. 138).
V té době se Dvořákovými učiteli stali Jan Vavřík-Rýz a Zdeněk Raifanda. Měli nejenom množství profesionálních zkušeností, ale dovedli je také pojmenovat.
Vedle Jana Dvořáka Josef Skupa tehdy angažoval hned několik mladých adeptů loutkářské profese – Miloše Kirschnera, bratry Hakeny a Luboše Homolu. Ti v polovině 50. let vytvořili uvnitř divadla tvůrčí skupinu SALAMANDR, která zachránila Spejbla a Hurvínka. Po Skupově smrti se objevily pochybnosti, zda tyto dvě klaunské figury mají existovat dál. SALAMANDR také jako první v tehdejším Československu začal experimentovat s černým divadlem. Byla to zajímavá éra, nabitá energií a chutí dělat divadlo po svém. Mladým tvůrcům nabídla řadu zahraničních turné, včetně možnosti podílet se na programu EXPO 58 v Bruselu. Dvořák se uplatnil nejen jako znamenitý loutkoherec, ale i jako režisér a výtvarník.
Ta nejdůležitější léta ho ale teprve čekala: v roce 1965 odešel do Hradce Králové, kde až do roku 1976 působil jako ředitel Východočeského loutkového divadla, a poté do roku 1980 jako umělecký šéf. Je autorem značky DRAK – Divadlo Rozmanitostí, Atrakcí a Komedií, která se i jeho zásluhou začala prosazovat ve světě. Z nejmladší loutkové scény v Československu se tak paradoxně stal doma i v zahraničí uznávaný fenomén, mj. orientací na diváky „všech věkových adres“, důrazem na zcivilnění hereckého projevu i podněty z komediální tradice českého marionetářství.
„Od počátku jsem například taky razil přesvědčení, že postačí, aby bylo v souboru jen osm herců – samí sólisté – a že malé role mohou hrát divadelní technici.“ Šťastné bylo i rozhodnutí,aby se každý ze sólistů představil v samostatnémrecitálu (např. Enšpígl, Petruška, Faust, Aby děti věděly). „Takové zdánlivě malé představení bylo často slavnější a údernější než velká inscenace. Dobrou inscenaci jednou za dva roky udělá každé – i průměrné – divadlo, ale přivézt na festival hned tři věci pod hlavičkou DRAKu, toho už si veřejnost musela všimnout… Jiným úhelným kamenem byl návrat k tradici lidového primitivního loutkářství. Jako dítě jsem z něho byl u vytržení a od té doby jsem ho nosil v srdci.“ (Jaklová,Lenka. Povídání v Podkroví. Osobnosti českékultury v Klicperově divadle. GARAMON,s. r. o. 2002, s. 124–134.)
Dvořák byl současně ctitelem tradic lidového loutkářství i jejich bořitelem, aniž by porušil vývoj moderního divadla. V 60. a 70. letech minulého století spolu s Matějem Kopeckým, Miroslavem Vildmanem, Věrou Říčařovou, Františkem Vítkem a také Josefem Kroftou oživil „staré principy loutkové hry“. Jako pedagog katedry loutkářství a katedry výchovné dramatiky DAMU (1954–1995) ovšem patřil k zakladatelům alternativního loutkového divadla. Později, kdy už měl pocit, že je té „alterny“ přece jen příliš, neskrýval radost nad tím, že jeho syn Tomáš, režisér a umělecký šéf plzeňského Divadla Alfa, je „ortodoxní loutkář“.
„Loutkářský princip je přece v tom, že vše, co chci sdělit, zahraju přes něco, a pokud to dokážu nově, zajímavě a hlavně citově, a pokud o tom diváka přesvědčím, pak se děje – jak říkal pan Obrazcov – zázrak oživlé hmoty. Problém je v tom, že alternativní loutkářství je vhodné jen pro něco, rozhodně se na tom nedá postavit celoživotní ani sezonní program.“ (Jaklová, Lenka.Povídání v Podkroví. Osobnosti české kulturyv Klicperově divadle. GARAMON, s. r. o. 2002,s. 124-134.)
V DRAKu se Dvořák osvědčil jako znamenitý „dirigent“ schopný potlačit své tvůrčí ambice ve prospěch týmu. To on přivedl mladé schopné lidi – Josefa Kroftu a nadějné herecké talenty, které si prozíravě vychoval na loutkářské katedře.
Režíroval např. inscenace Posvícení v Hudlicích aneb Oldřich a Božena (1966) či Skleněná panna (1971). Bez jeho uměleckého vkladua entuziasmu by v DRAKu nevznikla úspěšnápředstavení jako Šípková Růženka, Cirkus Unikum, Jánošík aj.
V polovině 70. let minulého století, kdy zesílily tlaky normalizátorů, aby vstoupil do KSČ, se raději vzdal místa ředitele. Našel za sebe náhradu – bývalého člena DRAKu, loutkoherce Vladimíra Staňka. Sám si ponechal úlohu uměleckého ředitele, která pro chod divadla byla důležitější. Poté, co předal i tuto funkci Josefu Kroftovi, působil až do svého odchodu z DRAKu jako dramaturg.
Zúčastňoval se mnoha loutkářských přehlídek, působil v porotách, vedl semináře, byl lektorem Lidových konzervatoří při Krajském kulturním středisku v Hradci Králové, psal scénáře i metodické materiály k loutkovým hrám, např. Zahrajte si divadélko (1956, 1959), Zkuste to s námi (1979) a Herectví s loutkou (1997), ve spolupráci s Janem Malíkem se zasloužil o vznik Muzea loutkářských kultur v Chrudimi, spolupracoval na televizních filmech s loutkářskou tematikou.
V roce 2003 si splnil přání – z jeviště Divadla Jesličky při ZUŠ Střezina v Hradci Králové zaznělo jeho putování komediantským životem s písničkou „Když jsem vandroval, muzika hrála“, které potvrdilo jeho pověst vynikajícího vypravěče. Scénický monolog prokládaný songy v podání dámského kvarteta Jolany Brannyové, Eva Černíkové, Jany Portykové a Moniky Janákové a muzikantů Jiřího Vyšohlída a Pavla Černíka vyšel o rok později na stejnojmenném čtyřalbu a v reedici v roce 2016. Výběr z těchto memoárů uvedl v roce 2012 Český rozhlas Dvojka (úpr+r: L. Jaklová).
Jan V. Dvořák je rovněž autorem vzpomínkové publikace Máťa, Matěj, Matýsek aneb Šestá generace rodu Kopeckých (2005), věnované pokračovateli slavného loutkářského rodu a jeho kolegovi a příteli Matěji Kopeckému.
V roce 2003 město Hradec Králové udělilo Dvořákovi Hradeckou múzu za významný přínos v oblasti kultury.
Výběr z literatury:
DIVÍŠKOVÁ, Jaroslava. Encyklopedie města Hradce Králové (A-M). Hradec Králové: Garamon, s. r. o. 2011. ISBN 978-80-86472-52-2.
DVOŘÁK, Jan. Po babičce klokočí. Bylo – nebylo. Loutkář. 1995, č. 6, s. 138.
DVOŘÁK, Jan V. Máťa, Matěj, Matýsek aneb Šestá generace rodu Kopeckých. Hradec Králové: Garamon, s. r. o. 2005. ISBN 80-86472-18-3.
DVOŘÁK, Jan. Když jsem vandroval, muzika hrála. Hradec Králové: Klub přátel Jesličky, z. s. 2003.
JAKLOVÁ, Lenka. Povídání v Podkroví. Osobnosti české kultury v Klicperově divadle. Hradec Králové: Garamon, s. r. o. 2002. ISBN 80-86472-09-4.
MAREČEK, Petr. Odešel patron loutkářů Jan Dvořák. Mladá fronta Dnes. 2006, č. 15, s. C/9.
STŘEDA, Jiří. Loutkářské centrum – Osobnosti; Významné osobnosti českého loutkářství 20. století (výběr). Loutkář. Dostupné z http://www.loutkar.eu/index.php?lco
ZAJÍC, Vladimír. Jubilující barokní perla jménem Jan Dvořák. Amatérská scéna. 2000, č. 4, s. 28–29.