(24. 7. 1922, Soběslav – 28. 2. 2004, Plzeň)
Loutkoherec, režisér, člen brněnského divadla Radost, Jihočeského loutkového divadla a Divadla Alfa.
S loutkami se poprvé setkal v soběslavském Sokole. Hned po maturitě v roce 1942 nastoupil jako elév v Jihočeském divadle v Táboře, kde se uplatnil nejen v činohře, nýbrž i v operetě, a dokonce i v opeře. Po válce ho lákal animovaný film. Po schůzce s Jiřím Trnkou, kterou zprostředkoval bývalý Dvořákův učitel ze Soběslavi J. J. Puchwein, známější pod jménem Jiří Marek (autor Hříšných lidí města pražského, v té době ústřední ředitel Čsl. filmu), bylo vše na dobré cestě. Adeptovi animace se však nepodařilo sehnat v Praze byt. Nakonec se tedy opět upsal divadlu, tentokrát už definitivně loutkovému.
Od roku 1954 byl všestranně platným členem Krajského oblastního loutkového divadla v Mariánských Lázních, jež v roce 1957 přesídlilo do Karlových Varů. Nastoupil sem jako zvukař (vlastnil na svou dobu velmi kvalitní dvoutalířový gramofon, který mohl dobře posloužit i v divadle) a pomocný vodič. Právě se zkoušela sovětská hra Sarmikova píseň (též Hrdinové severu, a: K. Šnejderová, r: B. Svatoň, 1954). Dva roky předtím získala „socialisticko-realistická“, maximálně iluzivní javajková inscenace této hry v pražském ÚLD tři státní ceny. Bylo téměř nemyslitelné, že by ji mohlo uvést oblastní divadlo, pracující tehdy v mimořádně obtížných podmínkách, a navíc s marionetami. Nicméně Sarmikova píseň zvítězila ve své kategorii v Divadelní žatvě 1955 a hrála se několik let. Dvořák v ní postupně převzal roli radiotelegrafi sty Péti, a v roce 1959 dokonce i vahadlo titulního hrdiny. O západočeských loutkářích se tehdy příliš nepsalo, ale snad stojí za připomenutí slova Jindřicha Halíka v recenzi hry Kouzelný kvítek (a: I. Karnauchová, L. Brausevič, r: B. Svatoň, 1957): „Pohyb loutek je neefektní, ale promyšlený a podrobně propracovaný, řemeslně zvládnutý; řeč je však většinou neplastická, velmi často s technickými nedostatky. Proto také tak markantně vyniká postava kupce, jíž dal Ladislav Dvořák vedle výrazného pohybu i dobré slovo a živý temperament.“ (HALÍK, Jindřich. Kouzelný kvítek karlovarských. Československý loutkář. 1957. č. 6, s. 129).
Na jaře 1959 se Ladislav Dvořák představil dokonce i jako autor a režisér hry Estráda z kouzelné krabice, ale už o čtvrt roku později se s Karlovými Vary rozloučil, a to právě ve chvíli, kdy se KOLD (přejmenované o dva roky později na Západočeské loutkové divadlo a oceněné Řádem práce) nadechlo k inscenaci, již lze označit za tamní „opus magnum“. Pantomimická úprava letitého evergreenu Guliver v Maňáskově (a: J. Pehr, L. Spáčil, r: B. Svatoň, 1959) na I. festivalu profesionálních loutkových divadel v Liberci (1959) doslova zazářila a stala se i žádaným vývozním artiklem (mj. hostovala např. v Libanonu, Sýrii, Albánii či na Sicílii). Vysílala ji československá i západoněmecká televize. Na půdě KOLD našel Dvořák i svou celoživotní partnerku, herečku Marcelu Truxovou. Vzali se poté, co v inscenaci Popelky (a: Z. Skořepa, r: B. Svatoň, 1956), nastudované „dle systému Stanislavského“, sehráli role Popelky a prince. V roce 1958 pak hráli v Budulínkovi (a: J. V. Pleva, r: B. Svatoň) dědečka a babičku – bylo jim 36 a 25 let. Na přípravě výše zmíněné slavné inscenace se ještě dílčím způsobem podíleli, ale už v ní nehráli. Oba odešli do brněnské Radosti, která se právě vrátila z dlouhodobého zájezdu na Dálný Východ (viz FRÝD, Norbert: S pimprlaty do Kalkaty. Praha: SNPL. 1962.) a zvolna upadala do – i v dobovém kontextu už nepochopitelné – „recidivy 50. let“ a následné krize, jež vyvrcholila rozpadem souboru v roce 1964. Dvořák se zde uvedl v roli Měsíce ve hře Zakletý kačer (a: M. Kannová, r: J. Marešová, 1959). V souvislosti s uvedením této hry v Brně a v pražském
ÚLD recenzent Jaroš konstatoval: „Je zřejmé, že ÚLD žije ve vleklé tvůrčí krizi […] Zdá se, že ke kritickému bodu se dostává i brněnská ‚Radost‘, i když se to v jevištní práci ještě naplno neprojevuje. Obě divadla se už jaksi unavila, soubory ztrácejí elán a stále mechaničtěji jen produkují a reprodukují […] Co bylo dobré před deseti lety, věru už není dobré dnes.“ (JAROŠ,J. Nad cestou polské hry po našich scénách. Československý loutkář. 1960. č. 5, s. 104.)
Hned v druhé inscenaci byl Dvořák postaven před téměř nesplnitelný úkol ztvárnit roli „obecního dítěte“ Jeníka. V nepříliš zdařilé inscenaci nepříliš povedené hry významného českého dramatika Pivoda, vodník pod vyšehradskou skálou (a: F. Langer, r: E. Kolár, 1960) mu připadla úloha „lidské duše“ Tondy, který měl loutkovou i „živou“ podobu. Kolem inscenace vznikla zásadní polemika mezi režisérem a Janem Dvořákem z Divadla Spejbla a Hurvínka, který v ní (právem) postrádal „komediantskou jiskru“. V inscenaci Není nad Ferdu (a, r: J. Kaláb, 1960) se úspěšně uplatnil v roli Kohouta. „Myslím, že teprve touto rolí dostává Dvořák v Radosti typ, který je mu vlastní a který zvládá, hlavně v hlasovém projevu, plně a bohatě.“ (JAROŠ, J.: Dvě známé hry pro menší děti, Československý loutkář. 1960. č. 12, s. 272.). Přece však i v Brně získal roli, jíž na sebe výrazně upozornil. Ve schematické protiválečné hře Signály z Karakatu (a: J. Bártek, r: J. Kaláb, 1961), která předznamenala snad dobře míněné, leč omylné období „politického divadla“, vytvořil postavu, o níž kritik napsal: „Kupodivu lidsky se nejvíc dotkne člověka příběh – robota Adámka (hraje ho Ladislav Dvořák).“ (JAROŠ, J.: Astronautické téma v loutkové podobě, Československý loutkář. 1961. č. 3, s. 52.) I přes tento úspěch není divu, že Dvořák a Truxová (která připouští, že se v Brně mnohému naučila) v tomto angažmá příliš dlouho nesetrvali. Oba se shodou náhod rozloučili s moravskou metropolí inscenací hry Hrdinové severu (též Sarmikova píseň, a: K. Šnejderová, r: J. Kaláb, 1962), Dvořák opět rolí radiotelegrafisty Péti. Poté už nečekali na definitivní rozpad souboru a zamířili do Jihočeského loutkového divadla v Českých Budějovicích (Dvořák na post režiséra), kam je ostatně brzy následovali i kolegové Bártek, Bártková a Šrámek.
I Budějovické divadlo mělo za sebou těžkou krizi, která vyvrcholila na již zmíněném libereckém festivalu v roce 1959, kde byla zastaralá a kýčovitá inscenace Šípkové Růženky (a: F. Hrubín, L. Burešová, r: J. Becker, 1958) podrobena ostré kritice. Toto „potpouri nevkusu, dogmatismu, manýry a staromilství“ (ČESAL, Miroslav. Jihočeské loutkové divadlo. Československý loutkář. 1963. č. 12, s. 264.) mělo však za sebou už 200 repríz, které zhlédly tisíce dětí. Ředitel Becker musel odejít, nahradil ho Ivan Pilný, který se v prvních dvou letech věnoval především budování jinde již běžného zázemí. Režisérkou se stala absolventka KL DAMU Vendulka Pražská (Čvančarová), která díky své neústupnosti a tvrdosti dokázala zvrátit dosavadní vývoj a především inscenací Aškenazyho Šlamastyky s Měsícem (1961) dosáhla zřetelného úspěchu. Po dvou letech však divadlo opustila a autorského a režisérského postu se přechodně ujal Ivan Pilný, jehož práce vykazovala jisté sklony k estrádní líbivosti, ale pokusil se i o satirický kabaret. Od sezóny 1962/1963 angažoval jako režiséra Ladislava Dvořáka, který byl svým ustrojením protipólem Pražské. Během čtyř sezón v letech 1962–1966 režíroval 13 her, převážně v týmu s výtvarníkem Luborem Friedrichem a skladatelem Miroslavem Pokorným. Uvedl se Kouzelnou galoší (a: G. Matvějev, 1962), „zvířátkovskou“ hříčkou, uváděnou u nás od počátku 50. let. Hned druhá inscenace Jedničky má papoušek (a: M. Macourek, 1962), revuálně kabaretní titul z repertoáru Divadla Na Zábradlí, se ocitla mezi sedmi inscenacemi, vybranými pro přehlídku profesionálních divadel v Brně v červnu 1963. Zde sice neoslnila, nicméně pro divadlo a režiséra znamenala tato prezentace úspěch. Renomovaný kritik Josef Träger ocenil herecký výkon Evy Lavické v roli paní Papouškové a fakt, že se hercům „dařilo vytvořit intimní lidskou atmosféru“. (TRÄGR, Josef. Brno 1963. Československý loutkář. 1963. č. 8–9, s. 169.) Určitý problém tkvěl ve výběru hry, která přes přítomnost mnoha atributů poukazujících k loutkovosti zůstala přes veškeré úpravy činohrou stojící na textu a nahrazení herců loutkami svojí popisností hru paradoxně oslabilo. Možností, jak posoudit režijní práci Ladislava Dvořáka na větší ploše, se stala přehlídka k 15. výročí založení divadla, která se uskutečnila koncem srpna 1964. Režisér se tu představil hned třemi opusy. Inscenace hry Rukavička (a: M. Truxová, 1963) doplatila především na dramaturgicky nedotažený text. Černodivadelní revuální hra Pozor, zde straší (a: I. Pilný, 1964) i přes problematická místa a nápady dokázala diváky pobavit, byť projev ústřední komické dvojice měl k dokonalosti ještě daleko. Zato Bleděmodrý Petr (a: G. Urbán, 1964), jeden z loutkářských bestsellerů (nejen) 60. let, byl z uvedené trojice jednoznačně nejzdařilejší. „Byla to patrně nejlepší inscenace Petra a nejlepší režie L. Dvořáka“, který „se zde dopracoval výsledku a tvaru, za nějž mu právem náleží poděkování. Textová úprava, kterou provedl, přispěla […] k dosažení čistší stylové polohy a zdůraznění loutkovosti. Dvořákovi nelze upřít ani výtečný cit pro střídání tempa a nálady, ani pro pojetí a obsazení jednotlivých postav.“ (AUGUSTA, O. Festivalové Budějovice, Československý loutkář. 1964. č. 12, s. 222.)
V únoru 1965 otevřelo JLD – přejmenované na Malé divadlo – svůj vlastní stánek v Jeronýmově 23 a zároveň představilo dvě nové Dvořákovy režie: Pimpiráty (a: L. Dvořák, O. Augusta, 1964) a Dagmar čili Markéta (a: B. Jachnin, I. Pilný, 1965). První z nich, určená nejmenším dětem, byla již několikátým loutkářským zpracováním Doktora Bolíta. Němoherní scénář doplněný spojovacím textem, zaměřeným k vyššímu věkovému stupni, však nic zásadně nového nepřinesl. Druhá inscenace, pokus o hru ze školního prostředí určenou starším dětem a mládeži, v níž režisér nápaditě zkombinoval činohru s černým divadlem, však byla limitovaná předlohou. Obdobné inscenační postupy zvolil i v dramatizaci knihy E. G. Wellse Neviditelný (a: B. Jachnin, 1966), jíž se s Budějovicemi rozloučil, aby se i s manželkou (a také s Miroslavem Pokorným, jedním z příštích plzeňských ředitelů) vydal na svoji „životní štaci“ do Plzně, kde se stal zakladatelem a prvním ředitelem Divadla dětí – Alfa, jehož pokračovatelem je dnes Divadlo Alfa.
V roce 1963 došlo k poněkud nepochopitelnému zrušení Západočeského loutkového divadla a jeho sloučení s kabaretním Divadlem Alfa. Vzniklo Divadlo v Alfě, divadlo malých forem (loutkové divadlo, divadlo masek, černé divadlo, tanec, pantomima, kabaret, jazz a šansony; členy byli i Bohuslav Ondráček, Marta Kubišová a Václav Neckář) pod vedením Bedřicha Svatoně, které mělo pokrýt diváckou obec od nejmenších až po dospělé. Bohužel se nepodařilo vytvořit organický celek, zájmy jednotlivých skupin byly neslučitelné, a tak po odchodu hvězd do Prahy v roce 1966 ukončilo Divadlo v Alfě činnost a zřizovatel se rozhodl provozovat nadále v Alfě profesionální loutkovou scénu, která v Plzni chyběla. Svatoň jako svého nástupce navrhl Ladislava Dvořáka. Ten po jistém váhání přijal (včetně sálu pro šest set diváků s velkým jevištěm, a na jistý čas i činoherní skupiny Jany Klatovské, která pracovala i s dětmi) a pro nové divadlo přes noc vymyslel nepříliš šťastný název Divadlo dětí. Divadlo dětí – Alfa zahájilo činnost 8. září 1966 Dvořákovou inscenací Bleděmodrého Petra převzatou z Budějovic.
Dvořák nebyl ředitelem – úředníkem, ale ředitelem – kumštýřem, žil svým divadlem nikoli v kanceláři, ale především na jevišti, hrál, režíroval. V sezóně 1970/1971 byl však normalizátory zbaven ředitelského místa a řízením byla na tři měsíce pověřena herečka Jana Halířová; tato „dočasnost“ trvala až do roku 1976, kdy ředitelský post převzal scénograf Alois Tománek. Dvořák mohl naštěstí kontinuálně pokračovat ve své tvůrčí práci jako člen souboru a občasný režisér až do roku 1982, kdy odešel do důchodu. Jako herec i loutkoherec byl velice všestranný, zvládal party tragické i komické a také ty, jež dokážou naplnit jenom ti nejlepší – tragikomické. Talentové dispozice plus dokonale zvládnuté řemeslo plus životní i kumštýřská vyzrálost daly vzniknout kreacím, na něž ti, kdo je zhlédli a prožili, vzpomínají dodnes: Všudybyl v Labyrintu světa aneb Do učení (a: J. A. Komenský, V. Nezval, ú, r: J. Středa, 1970) – „Veliká inscenace žádá přísná kritická měřítka… Jim vyhověl plně hereckým výkonem jen Všudybyl L. Dvořáka“. (KOLÁR, E. Labyrint světa aneb do učení, Československý loutkář. 1971. č. 1, s. 5.), dále Kníže ve Zlatovlásce z Chlumce (a: F. Pavlíček krytý jménem A. Břízová, 1972), osobitě, mnohostrunně ztvárněný Punch v českém přepisu Punche a Judy (a, r: P. Vašíček, 1972) a především sluha Planchet a 5 dalších rolí ve Sluhovi a třech mušketýrech (a, r: J. Středa, 1973.) Následoval Kupec v Krásce a zvířeti (a: F. Hrubín, r: K. Brožek, 1973). Byl i protagonistou Skupovou cenou ověnčené inscenace Pohádky matičky Rusi (a: A. S. Puškin, r: K. Brožek, 1974), Básníkem v Pohádce pro pana Andersena (a: F. Pavlíček krytý jménem A. Břízová, 1975), Astraleem v netradiční Popelce (a: F. von Poci, ú, r: K. Makonj, 1976), Mr. Žoržem v Čechovově Kaštance (a, r: J. Středa, 1977), či Zvěstovatelem bájí Bajelsnaelem v Travenově Stvoření Slunce (a: M. Pavlík, r: K. Brožek, 1979).
V Plzni má na kontě i deset režií. Z nich uveďme Pohádky pana Pohádky (a: J. Středa, 1968) s výpravou Petra Matáska, který si hned napoprvé dokázal poradit i s naddimenzovaným jevištěm, mezinárodně úspěšnou revui Jak se dělá cirkus (a: I. Pilný, 1972) a nezanedbatelný režijní podíl (spolu s K. Brožkem) na slavné inscenaci Jan Žižka u hradu Rábí (a: J. N. Lašťovka, 1974), kterou natočila ČST (1975) a která slavila úspěchy i na zahraničních festivalech a hrála se ještě po roce 1990.
Navíc pak od roku 1972 spolu s Marcelou Truxovou (po jistý čas ještě i s Miloslavou Svatoňovou) provozoval agenturní DIVADÉLKO DOBRÝ DEN, pod jehož hlavičkou odehrál do poloviny 90. let okolo 3 200 představení třiadvaceti inscenací patnácti titulů, jež zhlédlo téměř půl milionu diváků v Plzni i na zájezdech, třeba do pražského Albatrosu. Na repertoáru byly jak tituly známé (Pejsek a kočička, Tygřík Petřík ad.), tak i původní z pera Marcely Truxové (Pohádka pro Malíčka, Bubetka a Smítko ad.). Truxová byla také erbovní postavou divadélka: „Tetou Marcelou“. Většinu inscenací Dvořák rovněž režíroval. Budulínek (a: M. Truxová) získal hlavní cenu Dr. Jindřicha Veselého na festivalu Mateřinka ´73 v Českých Budějovicích.
Dvořák stál spolu s MUDr. Luborem Zahrádkou a Stanislavem Novým i u zrodu Skupovy Plzně, festivalu, který se poprvé uskutečnil v roce 1967 u příležitosti dvojího výročí Josefa Skupy a roku 1970 se stal soutěžní přehlídkou českých profesionálních loutkových (a dnes už i alternativních) divadel; od roku 1978 jako bienále.
Výběr z literatury:
10 let Západočeského loutkového divadla, nositele Řádu práce. Karlovy Vary: ZLD. 1961.
ČESAL, Miroslav. Jihočeské loutkové divadlo. Čsl. loutkář. 1963, č. 12, s. 264.
ČESAL, Miroslav. Dvacet let Divadla dětí v Plzni. Čsl. loutkář. 1987, č. 4, s. 76.
HALÍK, Jindřich. Kouzelný kvítek karlovarských. Čsl. loutkář. 1957, č. 6, s. 129.
JAROŠ, Jiří. Povídání s Marcelou Truxovou. Čsl. loutkář. 1971, č. 5, s. 8.
MAKONJ, Karel. 10 let plzeňských. Čsl. loutkář. 1976, č. 6, s. 123. Malé divadlo, České Budějovice. České Budějovice: Růže. 1974.
ŠORMOVÁ, Eva (ed.). Česká divadla: Encyklopedie divadelních souborů. Praha: Divadelní ústav. 2000. ISBN 80-7008-107-4.
VAŠÍČEK, Pavel. V úterý labuť linoleum nežere. (Rozhovor s Bedřichem Svatoněm, Marcelou Truxovou a Ladislavem Dvořákem). Loutkář. 1996, č. 6–7, s. 138–142.
VAŠÍČEK, Pavel. Soupis recenzí inscenací ZLD a DD. Loutkář. 1996, č. 6–7, s. 135–142.
VAŠÍČEK, Pavel. Soupis recenzí inscenací LD Radost. Loutkář. 1994, č. 12, s. 284–290.
VAŠÍČEK, Pavel. Ladislav Dvořák. (Nekrolog). Loutkář. 2004, č. 2, s. 54.
VAŠÍČEK, Pavel. DIVADLO ALFA 1966 –1994. Plzeň: Divadlo Alfa. 1994.
VAŠÍČEK, Pavel. Plzeňské loutkářství: historie a současnost. Plzeň: Divadlo Alfa. 2000. ISBN 80-238-5457-7.