(15. 12. 1933, Brno – 23. 9. 1989, Brno)
Loutkoherec Divadla Radost v Brně, autor loutkových her, dabér.
V necelých dvaceti letech byl Marcel Halouzka angažován do Loutkového divadla Radost (1. 7. 1953). Měl za sebou zkušenosti v amatérském divadle, soukromé lekce herectví u profesora Rudolfa Waltra a kromě velkého zaujetí divadlem byl vybaven velkým talentem – jak se později ukázalo nejen komediálním. Jeho herecké dispozice byly v počátcích novodobého profesionálního loutkového divadla zdaleka ne běžné – a navíc měl záviděníhodný, sytý a nosný basbaryton, tedy velmi působivý hlas, s nímž uměl znamenitě pracovat. K loutkám měl vztah, důvěřoval jim a v Divadle Radost (ale i brněnském rozhlase, televizi, i dabingovém studiu, s nimiž spolupracoval) působil dalších 36 let až do svého předčasného úmrtí.
V začátcích jeho angažmá, kdy byla v loutkovém divadle pravidlem tzv. rozdělená interpretace, (hlas a pohyb), najdeme jeho jméno téměř výhradně v oné kategorii „mluvičů“, či jak se tehdy noblesněji označovalo recitátorů. Dne 15. září 1955 měla premiéru nejslavnější inscenace Josefa Kalába i celé první éry Radosti Tajemství zlatého klíčku (a: E. Borisová, ú: J. Kainar, 1955). V dnes už legendární inscenaci (hra byla do té doby považovaná v našich loutkových divadlech za technicky neproveditelnou) hrál Marcel Halouzka jednu ze tří činoherních rolí (v té době rovněž něco zcela neobvyklého), postavu ředitele královského loutkového divadla Karabase Barabase. Halouzka ve svých 22 letech vytvořil velmi výraznou negativní postavu mírně laděnou do komiky. Připomeneme-li si jen některé z jeho dalších stěžejních rolí, nemůže ve výčtu chybět tulák Jíra z inscenace Brokát, princ z pohádky (a: V. Sojka, 1958), inscenace Pivoda, vodník pod vyšehradskou skálou (a: F. Langer, 1960), ve které vystavěl výbornou a věrohodnou dramatickou postavu. U příležitosti (v té době již poněkud nepřípadného) uvedení reliktu stalinistické éry, hry o vědecké expedici na Čukotce Hrdinové severu (původně Sarmikova píseň) (a: K. Šnejderová, 1962,) zbavil Halouzka svého Velitele schematického hrdinství, k němuž má postava v textu sklony, a udělal z něho člověka, jehož chlapství je přirozené.
O dva roky později inscenoval režisér Jiří Jaroš, který vystřídal na režisérském postu J. Kalába, opět Zlatovlásku (a: J. Kainar, 1964), s Marcelem Halouzkou v roli Zlého krále. Zcela jistě byl zapamatovatelný panter Baghíra v inscenaci Mauglí (a: N. Gernětová, 1966) nebo král v inscenaci Tři zlaté vlasy děda Vševěda (a: F. Pavlíček, 1968). Do dvou zcela odlišných rolí Kašpara i Mezištáfl a byl obsazen v Kroft ově inscenaci Johanes doktor Faust (a: J. V. Dvořák, J. A. Novotný, 1969).
V témže roce M. Halouzka realizoval i druhý ze svých autorsko-režijních počinů v Divadle Radost. Podle známé pohádky napsal (a zároveň režíroval) rozvernou komedii Zvířátka a loupežníci (1969). V pořadí první byla značně didaktická hříčka Může ruka za Frantíka? (na motivy knížky Pohádky pro mé syny, a: O. Pancu-Iasi, 1963).
Díky své schopnosti přesně charakterizovat žánrově odlišné postavy byl poměrně často představitelem několika různých rolí v téže hře. Hrál například Císaře Zikmunda, postavu Krčmáře a Šlechtice v inscenaci Pavla Vašíčka Kouzelník Žito (a. J. Brdečka, 1970). V následujícím roce uvedl P. Vašíček dvě jednoaktovky, spojené do jedné inscenace a určené dospělému publiku Slepci – Dvojník (a: M. de Ghelderode – F. Dürrenmatt, 1971). V první byl M. Halouzka jedním ze tří slepců a ve Dvojníkovi hrál činoherní roli Režiséra (spolu s M. Matouškem v roli Spisovatele) a zároveň byl interpretem hlasového partu Muže. Oba protagonisté se za Vašíčkova uměleckého vedení až překvapivě uplatnili v činoherních rolích.
Hned v následující inscenaci Nos (a: N. V. Gogol a M. Uhde, 1971) bylM. Halouzka nejen Majorem Kovaljovem,ale i titulní postavou – Nosem. Prsy Tirésiovy a Neotesané loutky (a: G. Apollinairea F. G. Lorca, 1973) byly další inscenací, kdebyl pozoruhodný činoherecký výkon MarcelaHalouzky.
Do inscenace Štístko Bonaventura aneb Zvěrolékařem proti své vůli (a: S. Tofano,1973) obsadil hostující režisér Josef Kroftatři brilantní herce Divadla Radost (kroměM. Halouzky také M. Matouška a A. Čisárikovou),kteří hráli všechny postavy hry. MarcelHalouzka ztvárnil (krom dvou dalších)titulní roli sympatického smolaře Bonaventury.„Uvedení této hry v brněnské poetickékavárně Múza bylo překvapivou kulturníatrakcí.“ (J. Kalda, Svobodné slovo 12. 10. 1973)M. Halouzka byl také Antonínem Důrou veVašíčkově inscenaci Rozmarného léta (a:V. Vančura, 1978), Dobrým králem a jednímz Rybářů ve Zlatovlásce (a: J. Kainar, 1979),charismatickým, a tudíž velmi sugestivnímVypravěčem v Otvírání studánek (a: B. Martinůa M. Bureš, 1980, uváděno spolu s Baladou P. Aujezdského), Otcem Cantym a zároveňkrálem Jindřichem VIII. v Princi a chuďasovi (a: M. Twain, A. Šimůnková, P. Cmíral, 1982)– tento soupis je samozřejmě velmi výběrový.
Uprostřed osmdesátých let Marcel Halouzka doslova exceloval ve třech inscenacích režiséra Petra Kracika (oba na sebe na jevišti mimořádně „uslyšeli“, navzájem se ctili a obdivovali). V inscenaci hry O careviče a sedmi bohatýrech (a: A. S. Puškin, 1986) jako představitel Zrcadla podal Halouzka jeden ze svých nejlepších výkonů posledních let a je třeba přiznat, že značný prostor, který mu zde režie dala, opravdu využil. Hned nato následovala velmi expresivní dramatická postava samolibého intrikána, samuraje Ivašira v adaptaci starojaponského příběhu Asagao (a: M. Vodička, 1986). Recenze zmiňují hlavně jednolitý, sevřený a skutečně profesionální výkon šestice herců, jejich existenci s cca metrovými loutkami na scéně v naprosté shodě a harmonii. Velmi výrazný a přesvědčivý výkon M. Halouzky bezpochyby přispěl k ocenění inscenace zvláštní cenou festivalu Skupova Plzeň 1986 za tvořivé rozvíjení animační loutkářské tradice. V režii Petra Kracika vytvořil svoji snad nejoblíbenější roli (ceněnou odbornou kritikou i diváky), Sganarella v Donu Juanovi (a: Moliére, 1988). Korpulentního bručouna, po jehož lidské důstojnosti jeho arogantní pán a demagog nemilosrdně šlape a jehož životní zkušenost je a bude zřejmě neustále tatáž, ztvárnil M. Halouzka velmi věrohodně. Pro přesnost uveďme ještě poslední hercovu spolupráci s režisérem, postavu lenocha Nevímkdo v inscenaci Tři přání (a: J. Jelisejev, 1989). Nikdo netušil, že M. Halouzkovi zbývá necelý půlrok života. Zemřel nečekaně – a příliš předčasně – 23. září 1989, den po své poslední premiéře. Hrál Širokého v pohádce Dlouhý, Široký a Bystrozraký (a: K. J. Erben, V. Peška, 1989).
Marcel Halouzka se kromě spolupráce s brněnským rozhlasovým, televizním a dabingovým studiem věnoval i amatérským divadelníkům, byl členem porot v okresních i krajských soutěžích, nejednou hrál jako host i se souborem brněnského LD Jitřenka. Byl erudovaným autorem reportáží ze zahraničních zájezdů Divadla Radost, které vycházely v regionálním tisku, i medailonů či rozhovorů s kolegy při příležitosti jejich pracovních i životních výročí. Velmi záhy po nástupu do angažmá Loutkového divadla Radost se stal právem jednou z jeho dominantních osobností i významným představitelem české zakladatelské loutkářské generace druhé poloviny 20. století.
Výběr z literatury:
PEŠKA, Vlastimil, MATOUŠEK, Mirko, ZAJÍC, Vladimír. Padesát let Radosti. Brno: Loutkové divadlo Radost. 1999. ISBN 80-238-5728-2.
TENČÍK, František. Pouze pro dospělé. Čsl. loutkář. 1971, č. 8–9, s. 12–13.
HARTMANN, Zdeněk. Poslední role, poslední premiéra. Loutkář. 1990, č. 2, s. 43.
VAŠÍČEK, Pavel. Připomínáme nedožitých 65. narozenin herce Marcela Halouzky. Loutkář. 1998, č. 12, s. 245.
PAVLOVSKÝ, Pavel. Sněhurka v kleci, aneb žánr kontra interpretace. Program, časopis SD Brno. 1986, květen.
HALOUZKA, Marcel. Hráli jsme ve Vietnamu. Svobodné slovo. 15. července 1956.
HALOUZKA, Marcel. Hlásí se Radost z Cejlonu. Rovnost. 9. prosince 1958.
HALOUZKA, Marcel. O komediantství (příspěvek na loutkářském semináři v Ostravě). Čsl loutkář. 1962, č. 2, s. 36.
HALOUZKA, Marcel. Jubileum herce M. Matouška. Čsl. loutkář. 1978, č. 4, s. 81–82.