(22. 1. 1924, Brno – 11. 10. 2008, Prachatice)
Režisér Loutkového divadla Radost Brno, Štátného bábkového divadla Bratislava, Divadla dětí – Alfa Plzeň a krajského studia Československé televize v Brně.
Už jako žák základní školy hrál Kašpárka v Starobrněnské besedě, amatérském seskupení, kde později, cca v letech 1940–1945, působil jako herec a režisér. Jako mnoho brněnských divadelníků jeho generace studoval herectví u prof. Rudolfa Waltra na brněnské konzervatoři, odkud také přišla do původní poloprofesionální Radosti (1947–1949) značná část pozdějšího souboru. Josef Kaláb nastoupil do již profesionálního LD Radost 1. 10. 1949 zprvu jako loutkoherec, dle svědectví pamětníků vynikající. První jeho režií byla hra Aladinova kouzelná lampa (a: V. Simanov, 1950). Do roku 1964 následovalo dalších 35 inscenací. V témže roce odešel do Štátného bábkového divadla v Bratislavě, následovalo další krátké angažmá (1965–1967) v Divadle dětí Alfa Plzeň a v roce 1967 se vrátil zpět do Brna jako dramaturg a režisér krajského studia Československé televize, kde pod jeho vedením vznikly mnohé loutkové pořady a kde působil až do odchodu do důchodu. Poslední období života prožil Josef Kaláb v jižních Čechách, v kruhu velké rodiny, výrazně loutkově a hudebně orientované napříč generacemi.
Josef Kaláb je právem považován za tvůrce, který spolu s Janem Malíkem nejvýrazněji ovlivnil vývoj českého profesionálního loutkářství v první etapě jeho existence (cca 1949–1959). Pod Kalábovým vedením získalo LD Radost osobitý profil, zformoval se sehraný tvůrčí tým a vznikaly zde prokazatelné umělecké hodnoty. Charakteristickým rysem Kalábových inscenací bylo v tomto období hledání a úspěšné nalézání poetických prvků v dramatických situacích hry, prezentace lyrické, ale rozhodně nikoliv sentimentální podoby světa. Byl múzicky nadaným režisérem, takže zásadní roli hrála dokonalá kompozice všech složek inscenace, měl velký smysl pro detail, ale výhradně ve prospěch celku. Velmi si cenil (a také ho vyžadoval) perfektního herectví s loutkou, s herci výrazně pracoval na tvorbě charakterů jednotlivých postav, ozřejmoval vztahy i situace, zdůvodňoval svou koncepci. Nicméně není možné zároveň opomenout fakt, že se v této době mohl opřít nejen o „své“ loutkoherce, ale i o skvělý tým spolu inscenátorů, výtvarníků Jarmily Majerové a Karla Hlavatého. Charakteristický rys Kalábových inscenací také podtrhovaly scénické hudby skladatele Aloise Šebestíka.
Nejvýznamnější inscenace J. Kalába vznikly v oné první dekádě profesionální existence Radosti, tedy v padesátých letech. Byla to Zlatovláska (a: J. Kainar 1953), v níž režisér svým smyslem pro lyričnost a líbeznost umocnil básnické kvality dramatické předlohy (od jisté doby je tento termín užíván jako charakteristika Kalábovy tvorby). Tajemství zlatého klíčku (a: E. Borisová, úp: J. Kainar, 1955) je nejslavnější Kalábova inscenace, významná i z hlediska historie českého loutkářství. Hra, jejímž hlavním hrdinou byl nosatý panáček Buratino a kde byli partnery loutek i živí herci, byla považována na jevištích loutkových divadel za neproveditelnou. Nicméně v Radosti vznikla inscenace označená delegáty prvního poválečného kongresu UNIMA (1957), kteří ji v Brně zhlédli, za „vrchol loutkářství na celém světě“. Josef Kainar hru podstatně upravil, přibyly texty písní a Buratino se stal Jasánkem (= z jasanového dřeva). Režisér vytěžil maximum divadelnosti z koexistence loutek a živých herců, akcentoval specifiku loutky (mohl se opřít o mistrovské animační schopnosti Růženy Kolářové, která vodila Jasánka), stylovou jednotu podpořil i určitou stylizací projevu hereckých partnerů loutek, dokonale pracoval s hudbou a zejména s výtvarnou složkou. Tandem Jarmila Majerová – Karel Hlavatý (šéf výroby a výpravy, hlavně však znamenitý technolog) dokázal připravit režisérovi nejen výpravu plnou fantazie a invence, ale také řadu trikových loutek a jejich dublérů, povětšině maňáskových, převažujícími loutkami v inscenaci však byly javajky. Další mezní inscenací Josefa Kalába byl Budulínek (a: J. V. Pleva, 1958) v razantní režisérově úpravě. V této souvislosti se píše o inscenační kvalitě, vysoce převyšující vcelku průměrnou hodnotu textu. Budulínek, označovaný za výjimečné představení, byl inscenován maňásky, režisérova promyšlená koncepce vycházela z jeho múzičnosti, díky níž se inspiroval různými druhy umění. Klíčové v této koncepci byly principy filmového střihu, prolínání celků i detailů, stylizovaná, hudbou podkreslená řeč související s melodramem a detailní scénář gest a rytmizovaných pohybů loutek. Scéna (výprava Jarmila Majerová) sestávala ze tří hracích prostorů, z nichž centrální nabízel záběr na celek, další dva krajní pak detail. Recenze vypovídají o ohňostroji nápadů, ovšem při zachování pevného řádu a kompozice celku. Kalábův Budulínek byl na repertoáru LD Radost víc, než dvacet let.
Hned následující Brokát, princ z pohádky (a: V. Sojka, 1958) uzavírá kvarteto nejvýznamnějších Kalábových inscenací. Byla to inscenace nesmírně sugestivní, poetická a lyrická, mistrovská hra světel a stínů, včetně pohybové stylizace loutkových postav. Až magickou atmosféru vytvářela projekce stromů i symbolů na organtinovou oponu (výtvarníkem téměř minimalistické scény s výraznými náznaky prostředí byl Vojtěch Štolfa). Loutky, javajky Karla Hlavatého, byly mimořádně štíhlé, s úmyslně zmenšenými hlavami proti tělům, a naopak s prodlouženými pažemi, takže elegance a nadnesenost gest byla ještě zdůrazněna. Režisér razantně zasáhl do stavby hry přikomponováním snových scén, kde využil podstatně zkrácených princových monologů, které vložil do úst oněm zjevujícím se snovým postavám.
Na začátku 60. let dochází ke zvratu v dramaturgickém směřování divadla, které zpochybňuje (a Josef Kaláb není výjimkou) svět pohádek, naopak se snaží reflektovat v repertoáru aktuální společenská témata a problémy. (Recenzenti té doby uvažovali i o možnosti určité inspirace érou brechtovského divadla na scéně Mahenovy činohry v Brně.) Josef Kaláb v tomto období režíroval pokusy o moderní příběhy, jako např. Strejček Strach (a: M. Zelenka, 1960), Hrdinové severu (a: K. Šnejderová) či Signály z Karakatu a Velké střetnutí (a: J. Bártek, 1961 a 1963). Byť je tento výčet jakýmsi příkladem hledačských opusů, zdaleka nedosahujících proslulosti těch z minulé dekády, není možné ani zde Kalábovi upřít charakteristické rysy jeho režijní invence: hledání co nejvhodnějších výrazových prostředků (v inscenaci Strejček Strach např. použil poprvé v loutkovém divadle polyekran), filmové záběry, ohromující technické prvky (v Signálech z Karakatu). Nicméně ohlasy kritické i laické veřejnosti na toto nové směřování byly vesměs negativní a spolu s neshodami ve vedení divadla vedly k odchodům osobností z onoho víc než desetiletí stmeleného týmu.
V roce 1964 odešel i Josef Kaláb. Pro úplnost je ale třeba zmínit také jeho autorskou tvorbu. Všechny čtyři hry vznikly pro potřeby vlastní inscenační praxe, všechny měly také v LD Radost premiéry v autorově režii. Z her Není nad Ferdu (1952), Píseň rýžových polí (1956), Dopadne to dobře? (1957) a Zakletý vláček (1964) jsou významnější první a poslední, které byly také hrány v té době i v některých dalších loutkových divadlech.
Co se týče televizní Kalábovy tvorby, sahá už do počátku 60. let 20. století Prvním brněnským televizním pořadem redakce vysílání pro děti a mládež byly v roce 1961 Signály z Karakatu, v podstatě převzaté představení Radosti, v Kalábově divadelní i televizní režii. Totéž se týkalo o rok později inscenace Dnes v noci zázraky (a: J. Bártek, 1961 LDR, 1962 TV). Tento pořad nabídlo studio do vysílání nově vzniklé Intervize a získalo za něj první mezinárodní ocenění. Hitem padesátých let byla loutková hra Guliver v Maňáskově (a: J. Pehr a L. Spáčil), kterou uvedlo brněnské studio v roce 1963 a J. Kaláb byl autorem scénáře i režisérem TV inscenace. Zaměstnancem – režisérem a dramaturgem brněnského TV studia – se Kaláb stal v roce 1967. V roce 1970 byl dramaturgem převzatého představení LDR Johanes doktor Faust a režisérem i dramaturgem inscenace Tři zlaté vlasy děda Vševěda (a: F. Pavlíček, LDR 1968, 1970 TV). Od roku 1968 připravoval několik původních pořadů ročně, např. maňáskovou inscenaci Jak šlo šídlo do světa (scénář i režie 1968) nebo Karneval (režie 1968). Tato dvacetiminutová černodivadelní inscenace je dokladem toho, že J. Kaláb i v televizi pracoval s různými druhy i technikami loutkového divadla; vcelku prosté anekdotické příběhy provázela pečlivost výtvarného zpracování a pověstná precizní režie samotných loutek, spojená se smyslem pro poezii i vtip situací. Za pozoruhodnou z tohoto období je považována loutková inscenace Černý mstitel (a: V. Cinybulk, sc + r: J. Kaláb, 1970). V podstatě neustále pokračovala spolupráce s Loutkovým divadlem Radost, ať už převzatými představeními nebo účastí loutkoherců na původních pořadech TV studia. V sedmdesátých letech dramaturg a režisér Kaláb inscenoval většinou starší české loutkové hry, např. Pohádkový zákon (a: K. Mašek Fa Presto, 1972, scénář i režie), Brokát, princ z pohádky (a: V. Sojka, 1973) či Král jelenem (a: C. Gozzi, 1975, scénář i režie). Od sedmdesátých let byl J. Kaláb poměrně často dramaturgem námětů i scénářů Antonína Přidala, který (mnohdy pod jiným jménem, či „anonymně“) začal v této době spolupracovat s redakcí vysílání pro děti a mládež brněnského televizního studia.
Vybraná literatura:
BLECH, Richard. Encyklopédia dramatických umení Slovenska. Bratislava: Veda. 1989. ISBN 80-224-0184-6.
PEŠKA, Vlastimil, MATOUŠEK, Mirko, ZAJÍC, Vladimír. Padesát let Radosti. Brno: Loutkové divadlo Radost. 1999. ISBN 80-238-5728-2.
ČESAL, Miroslav. Malík 90 – Kaláb 70. Loutkář. 1994, č. 44, s. 26–29.
KALÁB, Josef. Dialkové školenie pre pokročilých režisérov bobkového divadla. Bratislava. 1959.
KOLÁR, Erik. Josef Kaláb v Radosti. Čsl. loutkář. 1974, č. 34, s. 105–106.
VAŠÍČEK, Pavel. Za Josefem Kalábem. Loutkář. 2008, č. 58, s. 246–247.