(26. 5. 1913, Domašov u Brna – 19. 11. 2010, Brno)
Loutkoherečka, zakládající členka Loutkového divadla Radost v Brně.
Růžena Kolářová patřila k nepominutelným osobnostem „gründerské“ loutkářské generace, k oněm zakladatelům loutkářské profese na přelomu čtyřicátých a padesátých let. Začínala jako učitelka v mateřské škole a loutkovým divadlem se začala zabývat se svým mužem, rovněž učitelem, jako vedoucí dětské ozdravovny v Lipnici. Tam objevili marionetové rodinné loutkové divadlo a začali hrát dětem.
„Růženku“ (nikdo ji za téměř třicet let, která prožila v divadle Radost, jinak nenazval) loutkové divadlo zaujalo natolik, že odpověděla na inzerát, kterým zval Vladimír Matoušek (zakladatel a první ředitel Radosti) zájemce o vodění loutek – tehdy byla interpretace rozdělená – k přijímací zkoušce. Uspěla víc než dobře a 1. 10. 1949 se stala členkou divadla, které 25. října téhož roku zahájilo oficiálně svoji profesionální činnost.
R. Kolářová byla po celý svůj profesní život přesvědčená o tom, že ke každé loutce, se kterou pracuje, si člověk musí najít vztah a musí mu na ní záležet. Vždy s výtvarníky nebo s technologem (v Radosti byl loutkářským technologem Karel Hlavatý) domýšlela maličkosti a drobné úpravy a vylepšení loutky pro její zvýraznění, či možnost nějakého charakteristického gesta. R. Kolářová přišla do divadla v době, kdy dělali všichni všechno a loutkoherci se podíleli i na výrobě loutek. Mohla si tedy loutku „ohmatat“, ještě než přišla na jeviště, poznala její technické možnosti. Netajila se tím, že jí tato situace vyhovovala, loutkám tím pádem rozuměla. Věděla, jak jsou udělané, co „umějí“ a co ne. Měla k nim až dojemný vztah. (Ostatně to byl docela příznačný rys tehdejší generace loutkářů.) Od samého počátku jejího angažmá bylo jasné, že je obdařená mimořádným animačním talentem – a to se týkalo nejen marionet, ale všech druhů loutek. Ne nadarmo byla oceněna v tehdejší Divadelní žatvě, později získala prémii Svazu československých dramatických umělců a stala se i nositelkou vyznamenání Za vynikající práci. To všechno stihla za prvních dvacet let svého působení v Radosti.
Za téměř třicet let hrála v cca 120 inscenacích, mnohdy v některé i několik rolí. Z období padesátých let rozhodně nelze nezmínit Zlatovlásku (a: J. Kainar, 1953), kde vodila loutku Zlého krále, kterou stejně sugestivně, v souhře s animátorkou, mluvil prof. Rudolf Walter. V proslulé Kalábově inscenaci Tajemství zlatého klíčku (a: E. Borisová, 1955) byl a zůstal její rolí nejmilovanější Jasánek. Tehdy promlouval hlasem Zory Bílkové v inscenaci, která oslnila diváky i delegáty prvního poválečného kongresu UNIMA, kteří prohlásili, že viděli „vrchol loutkářství na světě“. Ale R. Kolářová nezůstala jen u mistrovské animace, už v hříčce Veselá medvíďata (a: M. Polivanová, 1950) svou medvědí babičku poprvé vodila i mluvila. V souvislosti s hříčkou Kůzlata a vlk (a: N. V. Medvědkinová, 1954) najdeme v recenzích zmínky o velmi přesvědčivém ztvárnění maminky kůzlátek „krásným hlasem i pohybem“. Není divu, sametový kontraalt byl pro ni celá léta charakteristický a okamžitě rozpoznatelný.
V roce 1964 došlo v LD Radost k radikální proměně uměleckého vedení, po J. Kalábovi se ujal postu uměleckého šéfa režisér Jiří Jaroš, který vrátil na jeviště klasickou pohádku (v několika předchozích letech zavrhovanou jako tematicky zastaralou, neodpovídající ideovým požadavkům „moderní doby“). Nejen v tomto smyslu přelomová byla inscenace Dvanáct měsíců a jiné pohádky (a: B. Němcová, P. Dobšinský, dramatizace J. Jaroš, 1965). Do té doby většinou anonymní loutkáři vyšli na jeviště, loutky vodili odkrytě a museli prokázat i své herecké dispozice. Že je R. Kolářová má a dokáže je uplatnit, bylo patrné v této inscenaci i v Touze po třech pomerančích (a: J. Jaroš, 1965), „divadle masek“ podle C. Gozziho. Z rolí šedesátých let připomeňme ještě Rakšás-matku vlčici v Mauglím (a: N. Gernětová, 1966) a po návratu z tříměsíčního zájezdu divadla do Japonska velký animační part v ambiciózním Jarošově projektu Měsíční víla (a: J. Jaroš, 1969) – příběh inspirovaný starojaponskou legendou a divadlem bunraku. Přes metr a půl velké loutky vodili vždy dva loutkoherci a z playbacku mluvili např. Jiří Adamíra, Josef Somr, Růžena Merunková, Jiří Holý aj. Vstup do poslední dekády loutkohereckého působení R. Kolářové předznamenala inscenace O veselém hrobaři (a: H. a J. Lamkovi, 1969) v režii Mirko Matouška.
Následující rok byl pro R. Kolářovou inspirativní a „štědrý“. Své mimořádné vodičské umění mohla uplatnit v dnes už legendární inscenaci Žito kouzelník (a: J. Brdečka, 1970) režiséra Pavla Vašíčka, která naprosto oslnila užaslé diváky Skupovy Plzně 1970. R. Kolářová v rozdělené interpretaci vodila titulní postavu. Hned nato hrála u téhož režiséra roli Zlého maňase v Guliverovi v Maňáskově (a: J. Pehr, L. Spáčil, 1970). U inscenace Míček Flíček (a: J. Malík, 1970) se poprvé pracovně setkala s režisérem Petrem Scherhaufrem a konečně v inscenaci Broučci (a: J. Karafiát, P. Vašíček, 1970) plně uplatnila v roli Janinky moudrou a láskyplnou lidskost, která byla vlastní nejen oné postavě, ale především jí samé. Fyzické, ba dokonce taneční dispozice prokázala v inscenaci Slepci (a: M. de Ghelderode, 1971, uváděno spolu s Dvojníkem F. Dürrenmatta), smysl pro zemitou komiku v roli holičovy ženy ve Vašíčkově inscenaci Nos (a: N. V. Gogol, M. Uhde, 1971) a v Popelce (a: J. Bílková, 1972) se v roli zakleté kobylky- matky opět zaskvěla v syntéze dokonalé animace a přesvědčivého a jímavého hlasového projevu.
V roce 1973 uvedla Radost u příležitosti jejích šedesátin a čtvrtstoletí jejího působení v divadle inscenaci Kouzelný dům paní Růženky (a: K. Čapek, A. Mikulka a lidová pohádka, 1973). Ve scénické montáži tří pohádek v režii Petra Scherhaufra jubilantka v tomto svém recitálu prokázala s vysokou profesionalitou své neokázalé vypravěčské umění, loutkoherecké kvality, svůj osobitý šarm, všestrannosti schopnost navázat bezprostřední kontakt s dětským publikem, který byl – soudě z recenzí – nejcennější devízou představení. Ani v posledním pětiletí R. Kolářová nikterak nezahálela, do „portfolia“ jejích rolí přibyla temperamentní Baba Jaga v Kráse nevídané (a: J. Speranskij, 1974), inscenaci P. Vašíčka, která se stala téhož roku absolutním vítězem festivalu Skupova Plzeň. Její jméno najdeme mj. v obsazení pohádky O mašinkách (a: V. Schilder a P. Vašíček, 1976) či v jedné ze tří rolí následující inscenace Haló, Jácíčku (a: D. Mrázková, 1977) v režii J. Krofty. Své další jubileum, spojené s připomínkou třiceti let jejího angažmá v Radosti, prožila na jevišti ve hře Petruška a Baba Jaga (a. V. Provazníková, 1978). S hřmotnou „vozembouchovou“ loutkou Baby Jagy pětašedesátiletá dáma s mladistvým elánem svou roli na jevišti bravurně odehrála i odtančila. Byla ztělesněním Goethova výroku „Mládí není období života, ale duševní stav.“
Navzdory tomu, že 31. 7. 1978 odešla do důchodu, spolupracovala s Divadlem Radost posléze ještě ve dvou inscenacích – Čarovná rybí kostička (a: Ch. Dickens, P. Vašíček, 1988) v režii P. Vašíčka a Strach má velké oči (a: C. Turba, 1992) v režii P. Scherhaufra. „Růženka“ Kolářová patřila k mimořádným osobnostem a vynikajícím loutkářům, kteří se právem stali součástí historie českého profesionálního loutkového divadla.
Výběr z literatury:
HALOUZKA, Marcel. Jak vdechnout duši. Čsl. loutkář. 1978, č. 8–9 s. 188–189.
JAROŠ, Jiří. Povídání s paní Růženou Kolářovou. Čsl. loutkář. 1970, č. 4, s. 63–66.
MAREŠ, Jan. 25 let brněnského loutkového divadla Radost. Čsl. loutkář. 1974, č. 10, s. 223–229.
PEŠKA, Vlastimil, MATOUŠEK, Mirko, ZAJÍC, Vladimír. Padesát let Radosti. Brno: Loutkové divadlo Radost. 1999. ISBN 80-238-5728-2.
SCHILDER, V. Povídání a vzpomínání s Růženkou Kolářovou. Čsl. loutkář. 1993, č. 6, s. 137.
(slá) Kouzla paní Růženky. Rovnost. 30. května 1978.
TENČÍK, František. Poslední loňská premiéra Radosti. Čsl. loutkář. 1970, č. 3, s. 43–44.
VAŠÍČEK, Pavel. Jubilejní rozhovor. Program LD Radost k inscenaci Kouzelný dům paní Růženky. Brno, 2. listopadu 1973.
VAŠÍČEK, Pavel. K 85. narozeninám. Čsl. loutkář. 1998, č. 5–6, s. 100.