(4. 11. 1923, Ostroměř – 14. 3. 2001, Praha)
Loutkoherec a režisér, potomek šesté generace legendárního českého marionetáře Matěje Kopeckého.
Po svých předcích zdědil divadelní geny, které předurčily jeho trvalý zájem o loutky. Loutkářské dovednosti získal od svých rodičů při společných štacích v maringotce metodou „odkoukávání a odposlouchávání“. Ve čtyřech letech už hrál první dětské role, například v dramatu Psohlavci, v deseti znal celý rodinný repertoár, ve dvanácti vodil loutky a provozoval bufet, od čtrnácti let, kdy dokončil základní školu, byl uváděn jako herec. Po vzoru principálů ovládal četné hlasové rejstříky. Ve dvaadvaceti letech přebral otcovu firmu a v 50. letech 20. století objížděl štace v obytném autobusu se svou ženou Annou, rovněž z rodu Kopeckých, a s dětmi Annou a Matějem.
K zásadnímu zlomu u něho došlo v roce 1958. Jako dědic komediantské živnosti, odsouzené k zániku, přijal nabídku ředitele Vladimíra Matouška ke vstupu do kamenného Východočeského loutkového divadla DRAK v Hradci Králové. Zprvu působil jako jevištní mistr, brzy se však stal nepostradatelnou hereckou oporou týmu. V atmosféře návratu ke komediální tradici lidového loutkářství, kterou razil především tehdejší ředitel Jan Dvořák, se stal učitelem a instruktorem souboru a kolegům odkryl „marionetářské grify“.
Exceloval zejména v inscenacích Pohádka z kufru (role Ministr, Král, r: M. Vildman,1965), Johanes doktor Faust (r: M. Kopecký,1971), v níž současně odehrál osm rolí podleústně předávaného textu rodiny Kopeckých, a do třetice ve hře Enšpígl spolu s Věrou Říčařovou(r. J. Kroft a, s: F. Vítek, 1974). Hvězdnouroli jarmarečního komedianta hrál plných osmlet. Šanci na úrovni Enšpígla mu ale divadlouž později nenabídlo. Jako režisér Kopeckýhostoval také v Polsku a NDR.
S DRAKem se rozloučil v roce 1983 benefičním rodinným představením Loupežníci na Chlumu, ve kterém si zahrál se svými dětmi Matějem a Annou, rovněž loutkoherci. Loutkovému divadlu se věnoval i v penzi, když se po letech vrátil ke společnému vystupování se svou ženou Annou.
Od 70. let 20. století každoročně působil v porotě přehlídky loutkářských souborů O cenu Matěje Kopeckého v Libčanech, rodišti patriarchy rodu Matěje Kopeckého.
Historička loutkářství Alice Dubská míní, že „Matěj Kopecký by se přes všechno své nesporné nadání nestal tím proslulým loutkářem, oceňovaným doma i v zahraničí, pokud by se minul s hradeckým DRAKem a jeho tvořivou hledačskou atmosférou. A na druhé straně poetika DRAKu by byla ochuzena bez přínosu této loutkářské osobnosti.“ (In Dubská, Alice: recenze knihy Jana V. Dvořáka: Matěj, Máťa, Matýsek aneb Šestá generace rodu Kopeckých, viz http://www.amaterskedivadlo.cz/main.php?data=txt&id=9906).
Totéž potvrzuje i Jan Dvořák ve své vzpomínkové knize Máťa, Matěj, Matýsek aneb Šestá generace rodu Kopeckých. V roce 1977 natočila Česká televize dokumentární film Matěj Kopecký – loutkář z Hradce Králové (r: B. Kašťáková).
Výběr z literatury:
DIVÍŠKOVÁ, Jaroslava. Encyklopedie města Hradce Králové (A-M). Hradec Králové: Garamon, s. r. o. 2011. ISBN 978-80-86472-52-2.
DVOŘÁK, Jan V. Máťa, Matěj, Matýsek aneb Šestá generace rodu Kopeckých. Hradec Králové: Garamon, s. r. o. 2005.
ISBN 80-86472-18-3.
MAREČEK, Petr. Dvořák vzpomíná na Matěje Kopeckého. Mladá fronta Dnes. 2005, č. 56, s. C/9.
KOŠŤÁK, Jiří. Věrná láska může být ze dřeva. Hradecké noviny. 1993, č. 195, s. 9.