(4. 12. 1939 – 15. 3. 2023, Strakonice)
Člen souboru Radost Strakonice, kde působil jako herec a režisér, v letech 1975–2000 vedoucí souboru. Založil a vedl dětský soubor.
Vystudoval Střední zdravotnickou školu v Českých Budějovicích (maturita 1957), ve Strakonicích pak nastoupil jako zubní laborant a této profesi zůstal věrný až do důchodu.
Ivan Křešnička byl od svých dětských let členem strakonického souboru Radost, který v roce 1950 založil jeho otec Alois Křešnička. Zprvu vykonával různé pomocné a technické práce, brzy se osvědčil jako zručný vodič loutek, záhy začal zkoušet a vymýšlet různá technologická a technická zlepšení a v roce 1963 začal experimentovat s technikou černého divadla. Ta byla následně využita v inscenaci parodie Ranč X v kruhu (a: V. Cinybulk, r: A. Křešnička, 1964). Vzápětí se k černodivadelní technice připojila i luminiscence a tato kombinace vynesla souboru Radost nejvýraznější úspěchy: Barevné pohádky (a: J. Křešnička, V. Cinybulk, r: A. Křešnička, 1966), Toman a lesní panna (libreto J. Křešnička, r: A. Křešnička, 1968).
V roce 1967 Ivan Křešnička poprvé samostatně režíroval hru Pan Franc ze zámku (a: M. Kopecký) a postupně se podílel na otcových režiích a seznamoval se s taji režijního řemesla. Úspěšná vystoupení na Loutkářské Chrudimi vynesla Ivanovi neformální nabídku od Jana Malíka, a tak mohl strávit týden v dílnách Ústředního loutkového divadla, což pro něj byla ohromná zkušenost. V roce 1971 uvedl Ivan na scénu text Josefa Křešničky Kůzlátka a vlk. Byla to hra se zpěvy a tanci kombinující masky s černým divadlem a luminiscencí a šikmou projekcí. Na 20. loutkářské Chrudimi vzbudila inscenace rozruch a Ivan byl oceněn za technologickou vynalézavost. Za vynikající umělecko-technickou vynalézavost inscenace Ponorka na dvorku (a: O. Augusta, J. Křešnička, 1976) byl oceněn na 25. loutkářské Crudimi. Je tedy oprávněné konstatovat, že režie Ivana Křešničky se vyznačovaly technologickou vynalézavostí a precizností.
Po smrti Aloise Křešničky (1975) se Ivan stal principálem a prakticky univerzálním režisérem souboru. Radost prodělávala v první polovině sedmdesátých let generační proměnu, a tak se I. Křešnička soustředil hlavně na vybudování repertoáru, noví členové museli získat potřebné dovednosti a zkušenosti. Důležitým partnerem se stal bratranec Josef Křešnička, o kterého se Ivan opíral jako o autora a dramaturga. Pokud neuváděl přímo autorské hry Josefa, byly to alespoň jeho úpravy či dramatizace. Z nejambicióznějších společných realizací jmenujme Fausta (a: J. Křešnička podle J. W. Goetha, 1982), který se v souboru rodil klopotně a zmobilizoval jeho nejlepší herecké síly. Na Loutkářské Chrudimi sice neuspěl, ale byla to inscenace, která diváky, tentokrát samozřejmě dospělé, zasáhla. Jednou z nejvyzrálejších společných prací byl Pták Ohnivák a liška Ryška (a: J. Křešnička, K. J. Erben, 1986). Známá pohádka dostala aktuální etický náboj a v kombinaci marionet a odkrytých vodičů strhující dynamiku.
V roce 1977 založil Ivan Křešnička dětský soubor, především pro děti členů Radosti, další členy získal prostřednictvím Okresního domu pionýrů. Ten byl také ofi ciálním zřizovatelem, i když děti zkoušely a hrály v Radosti. Říkalo se jim tedy Malá Radost a byly brány jako součást dospělého souboru. Hned zpočátku se pustily do nesnadného úkolu, Andersenovy Malenky. Text napsal Josef Křešnička, loutky vytvořila Blanka Žemličková a Ivan s dětmi vytvořil zajímavou inscenaci, samozřejmě poznamenanou jeho nezkušeností při práci s dětmi. Nicméně Malenka se dostala až na Loutkářskou Chrudim (1978). Další inscenací bylo pásmo Jde jaro (a: J. Křešnička, 1979). Mnohou cennou radou přispěla Hana Budínská, loutkářka nad jiné povolaná, která neváhala jezdit na zkoušky až z Prahy. A tak i Malá Radost spolu se svým vedoucím Ivanem Křešničkou vyzrávala. V letech 1980, 1982, 1983 a 1985 vystupovala na přehlídce dětských divadelních a loutkářských souborů Kaplické divadelní léto, pravidelně se představovala na Skupových Strakonicích, hrála na přehlídce Táborské práče a leckde jinde. Ivan se naučil sázet na dětskou hravost a fantazii, například několikrát využil k animaci různě velké a barevné polštářky. Orffův instrumentář přišel na pomoc nepříliš muzikálním dětem. Dramaturgie vycházela z inspirativních textů A. Mikulky, M. Macourka, L. Feldeka i loutkářských autorů J. Křešničky či M. Mašatové. Když děti odrůstaly, vytvořily si ty starší svůj vlastní soubor Můza (1986–1992). Pro úplnost je třeba dodat, že na vedení dětského souboru se podíleli další členové Radosti Zdeňka Křešničková a František Kos. Malá Radost pracovala do roku 1993.
V letech 1979–1981 se soubor pustil do náročných úprav zákulisí, iniciátorem byl Ivan Křešnička, který také spolu s Janem Moravcem zpracoval koncepci změn. Výsledkem bylo univerzálnější jeviště, což ocenila nejen domácí Radost, ale i soubory vystupující na Skupových Strakonicích. Vylepšení se dočkaly i dílenské a skladové prostory. Ivan byl od sedmdesátých let do konce tisíciletí členem okresního i krajského poradního sboru pro loutky a angažoval se ve Skupině amatérských loutkářů (SAL) SČDO. Když se vyhrotily vztahy s vedením Kulturního domu, rezignoval na vedení Radosti a ze souboru v roce 2000 odešel.
Výběr z literatury:
25 let loutkové scény Radost. Almanach. Strakonice: DK ve Strakonicích. 1975.
30 let loutkového divadélka Radost Strakonice. Almanach. Strakonice: DK ROH ČZM Strakonice. 1980.
RICHTER, Luděk. 50 Loutkářských Chrudimí. Praha: Dobré divadlo dětem a IPOS. 2001. ISBN 8090297501 (DDD), 807068156X (IPOS).
CÍSAŘ, Jan a kol. Cesty českého amatérského divadla. Praha: IPOS. 1998. ISBN 80-7068-129-2.
CHUDOBOVÁ, Kateřina. Loutková scéna Radost ve Strakonicích (1950–1989). Diplomová práce. Olomouc: Filosofická fakulta University Palackého. 2014.
NOVÁK, Jan. Fenomén českého loutkářství. Praha: KANT. 2016. ISBN 978-80-7437-205-6.
Padesát let radosti s Radostí. Almanach.Strakonice: Radost Strakonice, o. s. 2000.
Příliš krátká čtyřicítka. Almanach. Strakonice: DK ČZ Strakonice. 1990.
Soubor Radost ODPM Strakonice. Čsl. loutkář. 1978, č. 7, s. 168.
Zpráva o stavu Radosti 1950–1985. Almanach.Strakonice: ZK ROH ČZM Strakonice. 1985.