(9. 12. 1947, Praha – 2. 1. 2018, Praha)
Zakladatel Vedeného divadla, ředitel Ústředního loutkového divadla, pozdějšího divadla Minor, režisér, teoretik a glosátor loutkového divadla, pedagog DAMU.
Zájem Karla Makonje o loutky začal u Spejbla a Hurvínka, tuto legendární loutkovou dvojici měl rád už v dětství a naučil se imitovat hlasy a projev obou postav. Loutky ho ale vždy zajímaly komplexně a do hloubky, nikoli jen jako artefakt nebo „kouzlo oživené hmoty“. Proto už při studiu loutkářské katedry DAMU (1965–1969) založil experimentální scénu Vedené divadlo, které působilo v pražské Redutě v rámci Státního divadelního studia. Přestože hrálo pouze dvě sezóny (1968–1972), stala se jeho tvorba symbolem prosazování smysluplné, aktivní souhry herce a loutky na jevišti. „Zkoumali funkčnost a dramatičnost jevištní postavy rozdělené na dva činitele, a ve skutečnosti uvedené do dvou sfér. Do sféry přirozenosti člověka (přítomné v jednání živého herce) a do sféry jeho psychofyzických mechanismů, automatismů a determinace, které vyjadřuje statická, neměnná loutka.“ (FELENCZAK, W. Teatry bez sceny: Vedené divadlo. Teatr Lalek. 1970. č. 4, s. 40.)
Vedené divadlo se snažilo reflektovat moderní umělecké směry a vymezovalo se proti zásadám hraní loutkového divadla z počátku 20. století. Místo výchovné funkce byl kladen důraz na funkci estetickou. První inscenace Nedorozumění (a: A. Camus, s: I. Antoš, r: K. Makonj, 1969), hraná marionetami, nezapřela vliv divadla absurdity a filozofického existencialismu i jasné stopy reflexe společenské situace v Československu po roce 1968. Inscenace Hop, Signore! (a: M. de Ghelderode, s: J. Barta, r: K. Makonj, první verze 1970, druhá verze 1971) zvýraznila nelidskost manipulace s člověkem. „Princip vedení loutek byl v inscenaci vystřídán principem vedení živých herců, kteří jsou upoutáni na nitích jako marionety a marně se snaží uplatnit svou vlastní vůli.“ (HOŘÍNEK, Z. Teorie a praxe Vedeného divadla. In Dvořák, J., Eliášková, V. a kol. Karel Makonj a Vedené divadlo. Praha: Pražská scéna. 2007. s. 74.)
Další chystanou inscenací pro dospělé byl Pater noster (a: V. Eliášková, K. Makonj), nemohla však už být realizována, divadlo bylo zrušeno z administrativně-politických důvodů v červnu 1972. Pro děti vznikly ve Vedeném divadle v duchu estetického hledání a experimentu např. inscenace Tajemná zahrada (a: F. H. Burnettová, K. Makonj, s: I. Antoš, r: K. Makonj, 1970), příběh o bezcitných a krutých dětech vychovávaných bez lásky, dále Kašpárek a Kuba Nedojeda (a: na motivy B. Schweigstilla napsala V. Eliášková, r: K. Makonj, 1971), navazující na tradici rodinných kašparkiád, a Adam a Otka (a: podle povídky B. Říhy K. Makonj, s: I. Antoš, r: K. Makonj, 1972), v níž Makonj opět pracoval s paralelou člověk-loutka, což bylo v divadle pro děti novum. Vedené divadlo hrálo i na festivalech v Západním Berlíně, v Zagrebu, Wroclawi a v Korbachu.
Když Vedené divadlo nemohlo dále tvořit, snažil se Makonj svou uměleckou vizi realizovat v síti profesionálních loutkových divadel. Působil v Naivním divadle Liberec (1971–1972), v Ústředním loutkovém divadle v Praze (1972–1973), v Divadle S + H v Praze (1973–1976), ve Středočeském loutkovém divadle v Kladně (1976–1978) a v Divadle dětí Alfa Plzeň (1978–1981). V 70. letech režíroval i v zahraničí, zejména v Polsku (Teatr H. Ch. Andersena, Lublin; Teatr Pinokio, Lodž), Dánsku (Sofi eteatret, Attrup), Jugoslávii (Lutkovno gledališče, Ljubljana). Byl si vědom, že bez generačně spřízněného kolektivu bude jeho tvorba svízelná. Přijmout přechod od iluzivního divadla k divadlu loutky a herce bylo pro mnohé soubory náročné. Z tohoto Makonjova období jsou ceněny zejména inscenace Putování za žízní podle Malého prince (a: na motivy A. de Saint-Exupéryho K. Makonj, r: K. Makonj, 1975, Klub Albatros) a Knoflík pro štěstí na motivy pohádek J. Wolkera (r: K. Makonj, s: I. Marečková, 1980, Divadlo dětí Alfa Plzeň). „Znaky postav se stávaly i osamostatněné lidské – téměř schumannovsky – naddimenzované končetiny (především ruce – ruce proletářů, které se měly „spojit“), jež se v rukách herců stávaly dramatickými subjekty.“ (K. MAKONJ: Nenaučili nás umírat. In J. Dvořák, V. Eliášková: Karel Makonj a Vedené divadlo. Praha: Pražská scéna, 2007. s. 276) „Jeho další, velmi svérázné divadelní počiny uvedené v pohnutých 80. letech například v plzeňském Divadle dětí Alfa (za všechny Knoflík pro štěstí s Blue Effectem), byly předmětem diskusí, nepochopení, tichých zákazů, ale i zájmu specializovaného okruhu diváků, kteří vycítili, že se v oblasti loutkového divadla začalo dít něco nového.“ (MALÍKOVÁ, Nina. Divadelník, který předešel svou dobu. Loutkář. 2017, č. 4, s. 4–5)
Makonj se v tomto období věnoval i tvorbě pro děti, například pro Říši loutek připravil dramatizaci knihy Josefa Čapka Povídání o pejskovi a kočičce (r: H. Zezulová, s: I. Antoš, 1972), které se věnoval už jako student DAMU a během života se k ní v různých obměnách vracel. Inscenace je jednou z nejhranějších v repertoáru Říše loutek a zhlédli ji i diváci na Ukrajině, v Rumunsku a Srbsku.
V době, kdy byl K. Makonj nucen odejít z uměleckého světa, pracoval nejprve jako zdravotní bratr a posléze jako arteterapeut na Psychiatrické klinice Všeobecné fakultní nemocnice v Praze (1981–1989). Se svou ženou Věrou Eliáškovou, dramaturgyní a dramatičkou, připravovali loutkové hry reflektující náboženskou tematiku a inscenovali je v kostelích v rámci tzv. Divadla desetiletí, například Vánoční hra lidová (kostel sv. Klimenta v Praze, 1982), Blahoslavená Anežka (kostel sv. Jakuba, 1988), Sv. Jan Nepomuk Neumann (1989), Klement Maria Hofbauer (1989), Blah. Jan Sarkander (1990).
V letech 1985–1990 se Makonj aktivně účastnil Divadelní poutě na Střeleckém ostrově, plenérové přehlídky „okrajových“ divadelních žánrů s přesahy k hudbě, výtvarnému umění a happeningu.
Možnost realizovat své představy o divadle herce a loutky dostal až v Ústředním loutkovém divadle (ÚLD), resp. Divadle u Jindřišské věže (od roku 1991 divadlo Minor), jehož ředitelem se stal na základě konkurzu v roce 1990. V této funkci setrval až do roku 1998. Makonjovou ideou bylo vytvořit jakési „středisko dětské estetické a etické výchovy“, které se zaměří i na vazby do dalších kulturních a sociálních odvětví (členové souboru např. vystupovali na dětských odděleních pražských nemocnic, provozovali kroužky dramatické výchovy, v divadle byla zřízena Galerie loutek). Budovu divadla chtěl Makonj proměnit v „zahradu podněcující přirozeně a co nejvariabilněji dětskou fantazii“. V roce 1996 se v Minoru konal Mezinárodní festival loutkových divadel, první akce tohoto druhu od roku 1969. Repertoár divadla byl zaměřen především na hry ze „zlatého fondu literatury pro děti a mládež“, ale hrálo se i pro dospělé. Svou režijní éru v Minoru Makonj zahájil scénickou kompozicí na motivy ze života a díla A. de Saint-Exupéryho Poutník hvězd (1990), v níž použil rozdvojení postavy letce na herce a stylizovanou loutku v životní velikosti představující raněného. Obdobné zdvojení se objevilo i v Makonjově inscenaci Hobit (a: J. R. R. Tolkien, M. a Z. Hořínkovi, 1994), v níž postavu Gandalfa představoval herec s maskou a střídal se s malou dřevěnou loutkou. „Makonj byl odpůrcem stejnorodého, mimetického loutkového divadla, domníval se, že podstatou loutkového divadla jsou kontrasty, provokující vznik metafor.“ (JURKOWSKI, Henryk: Karel Makonj a jeho dílo. In J. Dvořák, V. Eliášková: Karel Makonj a Vedené divadlo. Praha: Pražská scéna, 2007. s. 14)
Spolu s dramaturgyní a autorkou Věrou Eliáškovou Makonj v Minoru vytvořil experimentální linii inscenací Kdo mi to uvěří, pane Moody? (1992), Prenatálové (1994) a Nebe nad Andělem (1997). První řešila svět reálných lidí kontra svět posmrtných duchů, druhá období prenatálního života kontra svět mimo tělo matky, třetí svět drog v kontrastu se „střízlivou“ realitou.
K nejvýraznějším, čistě loutkovým inscenacím pro děti z Makonjova působení v Minoru patří Broučci (a: J. Karafiát, P. Vašíček, s: I. Antoš, 1992). Dekorace byla umístěna na pojízdných vozech a v průběhu jízdy se měnila.
Karel Makonj se od druhé poloviny 60. let věnoval i teoretickému zkoumání a pojmenovávání loutkového divadla – od analýz loutkového divadla v návaznosti na domácí teatrologické tradice přes charakteristiky figurálního i objektového divadla, zkoumal masky, nadloutky, animátory a animace všeho druhu, zajímal se o vztah mezi objektem a subjektem. Své studie publikoval v měsíčníku Divadlo, Čs. loutkář (dnes Loutkář) a v dalších divadelních periodicích a sbornících u nás i v zahraničí. Výběr z jeho nejzásadnějších statí obsahuje kniha Od loutky k objektu (Praha: Pražská scéna, 2007).
Na katedře alternativního a loutkového divadla ovlivnil řadu studentů, působil zde nejprve v období 1976–1981 a poté od roku 2000 až do své smrti. V roce 2009 byl jmenován profesorem. Na DAMU působil i jako předseda akademického senátu.
V roce 2015 mu festival …příští vlna/next wave… udělil poctu nazvanou Živoucí poklad, čímž zpětně ocenil založení Vedeného divadla a Makonjův podíl na vzniku Divadelní pouti i vizi, kterou začal uskutečňovat v Ústředním loutkovém divadle, resp. divadle Minor. Oceněn byl i za pedagogické působení na katedře alternativního a loutkového divadla DAMU a za svůj teoretický a publikační vklad oboru.
Výběr z literatury:
DVOŘÁK, Jan (ed). Divadelní pouť 1985–1989. Praha: Pražská scéna a Retro Gallery. 2015. ISBN 978-80-905877-5-5 (Retro Gallery; brožováno) ISBN 978-80-86102-84-9 (Pražská scéna; brožováno).
ELIÁŠKOVÁ, Věra. Karel Makonj a Vedené divadlo. Praha: Pražská scéna. 2007, s. 14–22. ISBN 978-80-86102-37-5.
FEŁENCZAK, Włodzimierz. Teatry bez sceny: Vedené divadlo. Teatr Lalek. 1970, č. 4, s. 40.
JURKOWSKI, Henryk. Karel Makonj a jeho dílo. In: DVOŘÁK, Jan, MAKONJ, Karel. Od loutky k objektu. Praha: Pražská scéna. 2007. ISBN 978-80-86102-60-3.
MALÍKOVÁ, Nina. Divadelník, který předešel svou dobu. Loutkář. 2017, č. 4, s. 4–5.
SOCHOROVÁ, Veronika. Karel Makonj v Minoru. Loutkář. 2017, č. 4, s. 6–9.