(2. 2. 1934, Olomouc – 23. 6. 2000, Olomouc)
Pedagožka, autorka her pro loutkové divadlo, režisérka a výtvarnice, dlouholetá učitelka Lidové školy umění/Základní umělecké školy Žerotín v Olomouci. Pomáhala zakládat a rozvíjet principy dramatické výchovy a posouvat dětské loutkové divadlo do sféry umění.
Přínos Milady Mašatové byl dvojí: metodicko-pedagogický a umělecký. Byla jednou z prvních, kdo po Haně Budínské prosazovali nové způsoby divadelní práce použitelné pro děti i dospělé, a otevírala tak cestu k novému, tvořivému, modernímu a umělecky účinnému divadlu. Vychovala při tom řadu citlivých a tvořivých lidí, z nichž mnozí pokračovali ve studiu divadla na konzervatořích či uměleckých vysokých školách (DAMU, JAMU) a dnes se divadlem živí. Současně svou vlastní divadelní tvorbou režijní, autorskou a scénografickou vytvářela vyvážené poetické inscenace naplněné úsporným, inteligentním, a přitom jadrným humorem. Loutkové divadlo se pro ni stalo hlavním výchovným prostředkem a zároveň způsobem svébytné tvorby a komunikace divadlem.
Hned poté, co v letech 1949–1952 vystudovala Pedagogické gymnázium v Olomouci, stala se na dvacet let učitelkou na prvním stupni ZŠ v Olomouci a v Horce nad Moravou, kde roku 1964 založila dětský loutkářský soubor, s jehož inscenací Klim, klom, klomprdom (a: M. Mašatová) v roce 1972 úspěšně vystoupila na Loutkářské Chrudimi. Zároveň od druhé poloviny 60. let učila na Lidové škole umění (od 1989 Základní umělecké škole) Žerotín v OIomouci.
V letech 1962–1964 a 1976–1978 absolvovala dvouletá studia na loutkářské katedře DAMU. Od 60. let se pravidelně vzdělávala i v četných seminářích při přehlídkách dětského divadla, Loutkářských Chrudimích i na školeních pořádaných ústředím Lidových škol umění.
Roku 1972 založila na Lidové škole umění Olomouc-Žerotín loutkářské oddělení, v němž učila až do odchodu do důchodu v roce 1993. Postupně vytvořila 25–30 ročníkových skupin/souborů o 12–15 členech. Vždy byla vedoucí, režisérkou, často scénografkou a komponistkou, v mnoha případech také autorkou textů, jejichž kvalita je činí stále zajímavými jak pro amatérské, tak i profesionální, dětské a dospělé soubory, a to přesto, že v nich bývá obsažen i výrazný pedagogický záměr směrem k účinkujícím. Soubory střídaly různé typy loutek – spodové, marionety, plošné, manekýny, maňásky, javajky, předměty atd. – a hrály jimi nejen pro své vrstevníky, ale systematicky i pro děti z mateřských škol apod. Ročně tak vznikly 2–3 výraznější inscenace a několik drobnějších, které až 6 paralelních skupin hrálo např. v 80. letech 20–44x za sezónu.
Nejúspěšnější z těchto inscenací zazářily na národních přehlídkách Loutkářská Chrudim, Kaplické, resp. Dětské divadelní léto, Šrámkův Písek či na národních přehlídkách LŠU/ZUŠ, (S)hledání, Čechova Olomouc aj.
Už roku 1967 inscenovala Mašatová vlastní text S drakem není legrace, roku 1972 pak další vlastní hru Klim klom klomprdom a roku 1975 Pohádky (adaptace pohádek F. Hrubína). Velkým úspěchem byly její dvě úpravy pohádek Ľubomíra Feldeka Sněhurka (1975) a Šípková Růženka (1976), v nichž přesně vyvážila pohádkové kvality předloh s odstupem a nadhledem hrajících teenagerů. V roce 1978 následovaly Jak se cestuje do pohádkové země (a: M. Mašatová, J. Žáček aj.), dvě dramatizace pohádek Aloise Mikulky v inscenaci O třech malých prasátkách, a zejména úspěšné „odvázané“ pásmo Dvanáct usmívajících se ježibab aneb Pásmo na školní besídku. I nadále inscenovala Mašatová především vlastní úpravy nedivadelních textů: Za lesem, na louce v maličké chaloupce (a: M. Mašatová, V. Provazníková, 1978) či Pasáček vepřů (a: M. Mašatová, Hans Christian Andersen, 1980). Dramaturgickým objevem režijně i herecky obdivuhodně naplněným byly Povídky z malého nádraží (a: M. Mašatová, Gina Ruck-Pauquetová, 1980). Drobnější inscenace představovaly My – nic moc (a: M. Mašatová, J. Rejžek, 1982), Červená Karkulka (a: P. Polák, M. Mašatová, 1982) a Jak jsme spravovali bačkůrky (a: M. Mašatová, O. Hejná, 1984).
Ve hře lidových loutkářů Jenovéfa (1984) dokázala najít a vyzdvihnout téma spoluzodpovědnosti dvou bezvýznamných zbrojnošů za nespravedlnost, jíž sloužili, což bylo ve své době aktuální a v nejlepším slova smyslu angažované. Po zábavném Pojďte, něco vám povím (a: J. Vodňanský, P. Polák, M. Mašatová, 1985) přišel další vrchol – poetická variace na lidovou poezii Stojí hruška (a: M. Mašatová, 1986), v níž spojila loutkářský obor LŠU s oborem hudebním a docílila jedné ze svých nejsevřenějších syntéz dramatického jednání, hudby a výtvarna v působivé, a přitom skromné inscenaci. Následovaly tři autorské úpravy lidových pohádek: Hloupý Honza (a: M. Mašatová, H. Ch. Andersen, 1989), Jak se hledají princezny (a: M. Mašatová, K. J. Erben, 1989) a O Smolíčkovi (a: M. Mašatová, B. Němcová, 1989). Poslední loutkářskou inscenací, na níž pracovala, byl Náš Faust (a: M. Mašatová na motivy starých loutkářských textů, 1991).
Roku 1994 završila Mašatová své studium na katedře výchovné dramatiky DAMU diplomovou prací Cesty k metafoře: Náměty a úvahy o možnostech rozvíjení metaforického myšlení a sdělování v tvořivé dramatice, jež později vyšla i knižně.
Inscenace Milady Mašatové vynikaly vysokou výtvarnou kulturou a specifickým smyslem pro chytrý humor náznaku. Smysl pro zkratku projevovala i ve výtvarné složce a v akci. Velmi přesně cítila specifické možnosti loutky (loutkovost) a využívala je často ve funkčním vztahu k herci. Tvořila poetické, ale přitom zemité, dynamické divadlo. Ač dokázala být sama sobě dobrým scénografem, nevyhýbala se ani spolupráci s jinými výtvarníky (v 80. letech např. s Jitkou Tláskalovou). Uměla pracovat i s hudbou – zajímavá byla její spolupráce s Richardem Pogodou či propojení hudebního a loutkářského oboru LŠU v inscenaci Stojí hruška… Význam její práce je především v hledačství projevujícím se inscenačně tvořivým rozvíjením možností loutkového divadla a v objevování a prohlubování metod práce, které k takovému divadlu vedou, a také ve vyváženosti, kterou inscenacím dokázala dát.
Z textů, jichž je autorkou, se asi nejčastěji dodnes na amatérských i profesionálních scénách hrají Čtyři pohádky o jednom drakovi, ale také Sněhurka či Šípková Růženka.
Milada Mašatová byla také fundovaným teoretikem – napsala desítky článků, úvah a také publikace (včetně skript) k otázkám práce s loutkou, metaforiky a pedagogiky divadelně zaměřené dramatické výchovy (Dramatika s loutkou, Cesty k metafoře, O loutkovém divadle hraném dětmi). Psala do Čs. loutkáře, ČTVRTletníku DDD či Tvořivé dramatiky. Rozvíjela umělecky, pedagogicky i teoreticky otázku metafory.
V 90. letech byla členkou Společenství pro pěstování divadla pro děti a mládež Dobré divadlo dětem.
Opakovaně byla lektorkou a porotkyní na národních i dalších přehlídkách zabývajících se loutkovým divadlem a divadlem hraným dětmi i v rámci různých seminářů a dílen a v závěru života učila i na vysoké škole.
Je držitelkou Ceny města Olomouce v oblasti dramatického umění.
Výběr z literatury:
MACHKOVÁ, Eva. Místo tečky – dobový snímek Milady Mašatové z roku 1981. Tvořivá dramatika. 2001, č. 1, s. 38.
MAŠATOVÁ, Milada. Cesty k metafoře. Praha: DAMU. 1996 a 2004. ISBN 80-7331-922-5.
MAŠATOVÁ, Milada. Cvičení a hry s předměty. In: MACHKOVÁ, Eva,
MAGEROVÁ, Eva, MAŠATOVÁ, Milada. Kapitoly z praxe dramatické výchovy. Ostrava: Krajské kulturní středisko. 1982. ISBN 80-7331-922-5.
MAŠATOVÁ, Milada. Dramatika s loutkou: Metodický materiál literárně dramatického oboru ZUŠ. Olomouc: STD, regionální sekce při OKS Olomouc. 1991.
MAŠATOVÁ, Milada. K otázkám citové výchovy jako složky výchovného systému dětí a mládeže. Čsl. loutkář. 1976, č. 1, s. 7–9.
MAŠATOVÁ, Milada. O loutkovém divadle hraném dětmi. Tvořivá dramatika. 2000, č. 2, s. 1–4.
NĚMEČEK, Pavel: V dramaťáku s Miladou. Amatérská scéna. 2004, č. 1, s. 24.
PROVAZNÍK, Jaroslav. Děti a loutky: Chrudimské kapitoly moderního dětského divadla. Praha: DAMU. 2008. ISBN 978-80-7331-111-7.
PROVAZNÍK, Jaroslav. Z inscenací uvedených na celostátních, národních a jiných významnějších přehlídkách a dílnách – bibliografie. Tvořivá dramatika. 2001, č. 1, s. 34–37.
RICHTER, Luděk. Milada Mašatová. Čsl. loutkář. 1984, č. 6, s. 137.
RICHTER, Luděk. Milada Mašatová – umělec, teoretik, pedagog, člověk. Tvořivá dramatika. 2001, č. 1, s. 33–34.