(22. 6. 1900, Hrubá Vrbka u Hodonína – 30. 10. 1977, Litomyšl)
Pedagog, režisér, zakladatel brněnského divadla Radost.
Syn řídícího učitele na venkovských školách se v duchu rodinné tradice rovněž stal učitelem. Během studií na učitelském ústavu v Hodoníně byl žákem prof. Rudolfa Livory (1884–1958), akademického malíře, který byl aktivní také v oblasti scénografie a mj. se podílel už před první světovou válkou na edici Dekorace českých umělců pro loutkové divadlo. Bezpochyby i kontakt s ním byl stimulem Matouškova zájmu o loutkové divadlo.
V roce 1922 nastoupil na základní školu do Břeclavi a hned od počátku se začal věnovat loutkám, zabýval se postupy soudobé režijní avantgardy, jmenovitě E. G. Craiga. V roce 1927 založil při Městském osvětovém sboru v Břeclavi loutkovou scénu Radost výtvara 25. 9. téhož roku se konalo zahajovací představení Dlouhý, Široký a Bystrozraký (a. J. Kopenec, 1927). Hrálo se Alšovými loutkami – 25 cm vysokými marionetami. Od velmi skromných začátků, které se v zásadě nelišily od produkce tehdejších amatérských scén, usiloval Matoušek důsledně o realizaci cílů, které si stanovil: dramaturgického hledačství, režijního novátorství a vyhledávání kvalitních externích spolupracovníků. Břeclavská Radost se tak ve 30. letech stala střediskem reformních tendencí amatérského loutkového divadla na Moravě.
Matoušek uskutečnil v roce 1930 projekt velké scény odpovídající technickým vybavením jeho představám. Postupně získal pro soubor několik významných spolupracovníků, např. výtvarníka Františka Mikeše, řezbáře Bohumila Tichého, a především hudebního skladatele Vladimíra Ambrose (1891–1956), představitele moravské hudební avantgardy. Proměny tehdy obvyklého inscenačního stylu se nejmarkantněji projevily ve dvou stěžejních inscenacích: Svatební košile (a: K. J. Erben – V. Ambros, 1934) a Poštovní úřad (a. R. Thákur –V. Ambros, 1937). K těmto je možné přiřadit ještě inscenaci Princezna Pampeliška (a: J. Kvapil, 1936).
Vladimír Matoušek byl velmi ovlivněn poetikou české divadelní avantgardy, zejména E. F. Burianem, a snažil se prokázat možnosti loutkového divadla i ve spojení s poezií a lyrikou. Inscenace měly dopodrobna propracovaný světelný a zvukový scénář, hudební skladatel V. Ambros měl na obou inscenacích lví podíl. Režisér Matoušek uplatnil zejména voice-bandovou interpretaci sólových i sborových partů, loutky stylizoval do sošných postojů a gest. Statičnost eliminoval působením světel (střídání vlídné modré s iritující červenou ve Svatebních košilích), a měnící se intenzitou světel i zvuků.
Jedenáctileté působení Vladimíra Matouška v Břeclavi skončilo na podzim 1938 nacistickým záborem jižní Moravy a zánikem břeclavské Radosti.
Působištěm druhé Matouškovy Radosti se stal Zlín, kde nastoupil opět jako učitel. Ve škole Na Dílech s nově sestaveným souborem mladých a pro divadlo nadšených amatérů, povětšině studentů gymnázia, zahájil činnost marionetové scény – 15. října 1939 se konala premiéra výpravné pohádky Dlouhý, Široký a Bystrozraký (a: J. K. Vršovický, ú: K. Tkáč, 1939). V souboru najdeme jména spolupracovníků už z břeclavské éry, zejména Vladimíra Ambrose a výtvarníka Františka Mikeše. Nejmladším členem souboru se stal Matouškův tehdy jedenáctiletý syn Mirko.
Nejúspěšnějšími inscenacemi zlínské Radosti, která záměrně na tu břeclavskou navazovala, byly (krom zahajovací inscenace) opět uvedené Svatební košile a Princezna Pampeliška, ale najdeme zde i tituly jako Balada o námořníku (a: J. Wolker), Aladin a kouzelná lampa, Míček Flíček (a: J. Malík) nebo Kašpárkův výlet do XXX. století (a. B. Wunderlich). Velký ohlas měla inscenace Zpěvy domova (1941), pásmo veršů A. Sovy, S. K. Neumanna, F. Halase a K. Biebla, spolu s moravskými lidovými písněmi.
Už od roku 1929 udržoval Matoušek velmi přátelské vztahy s Josefem Skupou a v blízkém pracovním kontaktu byl také s Janem Malíkem, sekretářem UNIMA. On sám např. uspořádal ve Zlíně v roce 1941 loutkářský seminář, věnovaný pedagogickému významu a působení loutkového divadla. Na něm přednesl referát o funkci pohádky v mravním vývoji dítěte. Jedním z Matouškových cílů byla také profesionalizace loutkového divadla. Zdálo se, že by se mu to mohlo podařit právě ve Zlíně, ale v listopadu 1944 byl Zlín bombardován a veškerá divadelní činnost ustala. Poslední písemná zmínka o zlínské Radosti je z konce září 1944.
V červnu 1945 byl Vladimír Matoušek z podnětu pedagoga a spisovatele Františka Tenčíka (1912–1974) povolán do Brna, aby v rámci Výzkumného ústavu pedagogického založil a vedl loutkové divadlo. Vznikla třetí Radost. V září 1945 bylo pronajato značně poničené kino Orania v Bratislavské ulici, následovala alespoň základní přestavba pro potřeby divadelního provozu. Matoušek inicioval finanční sbírku mezi rodiči žáků brněnských škol a založení spolku pro dobudování divadla.
Poloprofesionální provoz divadla byl zahájen 4. října 1947 inscenací Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Soubor tvořili zaměstnanci Výzkumného ústavu pedagogického, studenti konzervatoře i gymnázia a několik Matouškových spolupracovníků z břeclavské a zlínské Radosti. Významnou inscenací tohoto období byli Broučci (a: J. Karafiát) v Matouškově režii a výpravě Jarmily Majerové. Je na místě zmínit i na tehdejší dobu úctyhodný koncept tzv. domu RADOST. Autory myšlenky byli F. Tenčík a V. Matoušek. Původní představu rozsáhlého „střediska zábavy a poučení dětí a mládeže“ prostřednictvím literatury, výtvarného umění, hudby, pohybové kultury a dramatického umění se do finální podoby dovést nepodařilo, ale díky Matouškovým schopnostem nahlížela brzy odborná veřejnost na poloprofesionální loutkové divadlo Radost jako na instituci, která je plně připravená k profesionalizaci. V sezóně 1948–1949 mělo divadlo už také zcela organizované školní návštěvy. V létě 1949 se v Loutkovém divadle Radost konal celostátní loutkářský sjezd.
Profesionální brněnská Radost (přesněji tehdejší Krajské oblastní divadlo) se datuje od 25. října 1949 premiérou hry Medvěd Fuňa (a: V. Renč, 1949) v režii autora. Ředitelem divadla byl jmenován jeho zakladatel, který se v tomto období věnoval zejména organizaci provozu, ekonomice a kontaktu s institucemi a veřejností.
Jméno Vladimíra Matouška jako režiséra najdeme v jeho brněnském ředitelském období u inscenací Míček Flíček (a: J. Malík, 1949) a Labutí princ (a: B. Němcová, V. Renč, 1950). Stále však pokračoval v hledání nových textů her, oslovoval potenciální autory (J. Lukeše, V. Renče, V. Simanova, Z. Bezděka) a cílevědomě konstituoval soubor. Ne nadarmo se o Matouškovi traduje, že jako málokdo dovedl odhadnout talent, a navíc mu nezištně dopomoci k úspěchu. Od roku 1949 určovala výtvarnou podobu inscenací Jarmila Majerová spolu s Jaroslavem Lukešem, o rok později už v souboru najdeme jména Karla Hlavatého a zejména Josefa Kalába. Poslední ze jmenovaných v Radosti až do začátku 60. let budoval a ovlivňoval základy moderní české loutkářské režie.
Vladimír Matoušek odešel z funkce ředitele a dramaturga 30. dubna 1953. V situaci, kdy bylo divadlo pevnou součástí brněnské divadelní obce a kdy mělo zajištěné organizační, ekonomické a personální podmínky pro další rozvoj a vzestup, se jeho zakladatel vrátil k pedagogické práci. Ukázalo se však, že období do počátku roku 1958 bylo pouhou epizodou. Loutkářská obec na Matouškovu pozoruhodnou osobnost nezapomněla, a když se uvažovalo o vybudování profesionálního loutkového divadla v Hradci Králové, byl vyzván právě on. V té době již jako téměř šedesátník neváhal a vydal se založit své čtvrté divadlo: Východočeské loutkové divadlo (1958–1968), posléze Východočeské loutkové divadlo DRAK, od roku 1992 dosud Divadlo DRAK.
Matoušek začínal téměř z ničeho. Nastoupil do funkce ředitele v září 1958, k dispozici měl dva potenciální členy souboru a ze zrušeného divadla v Trutnově zájezdový autobus se šoférem. Všechno ostatní chybělo a nový ředitel měl svou „kancelář“ v budově městského národního výboru. Ale připomeňme si Matouškovu celoživotní energii, organizační schopnosti a zkušenosti a v neposlední řadě mimořádné dispozice ke hledání a nacházení talentovaných osobností, v nejlepším slova smyslu podobně jako on sám „posedlých“ loutkovým divadlem. Měl jistou výhodu – loutkářskou katedru DAMU v té době už absolvovaly dva ročníky budoucích loutkoherců, režisérů a dramaturgů i výtvarníků. Právě z nich Matoušek postupně konstituoval ansámbl, který sestavil v rekordně krátkém čase.
Pro příklad několik jmen pozdějších hvězdných osobností: z Brna si přivedl výtvarníka par excelence Františka Vítka a skvělého loutkoherce Jana Pilaře, od počátku měl k dispozici Mirku Kostřábovou, výbornou herečku a výtvarnici, jednu z prvních absolventek loutkářské katedry DAMU. Totéž platí o Věře Říčařové, pro angažmá získal i pokračovatele z rodu lidových loutkářů Matěje Kopeckého. Už v únoru roku 1959 (!) divadlo zahájilo svou činnost. Dosud bez stálé scény, inscenace byly vesměs drobné hříčky, uzpůsobené pro zájezdy. První byla hra Kouzelné pantoflíčky (= Šuki a Muki, a: K. Driml, 1959) v Matouškově režii. Podstatný je fakt, že pozici režiséra a dramaturga si v tomto období Matoušek naprosto nenárokoval, naopak usilovně hledal perspektivní osobnosti do budoucna. V roce 1961 angažoval Jiřího Středu, který se uvedl inscenací vlastní hry Pohádky pana Pohádky (a: J. Středa, 1961).
Ředitel se spolu s F. Vítkem intenzivně věnoval vybudování stálé divadelní scény v Hradební ulici, která byla otevřena hrou Tajemství zlatého klíčku (a: E. Borisovová, 1963) v režii Jiřího Středy 9. 3. 1963. Po avizovaném Středově odchodu (do té doby cílevědomě pracoval se souborem, který mezitím dosáhl značného stupně profesionality) Matoušek od sezóny 1964–1965 angažoval mladého režiséra Miroslava Vildmana, který už svou druhou hradeckou inscenací Pohádka z kufru (a: J. Vladislav, 1965) ohromil loutkářkou veřejnost. Inscenace, krom toho, že úspěšně objela Evropu, ovlivnila celé tehdejší české loutkářství. Právě toto představení hradecký ansámbl 6. 2. 1965 zahrál „na odchodnou“ svému zakladateli, který dokázal s uspokojením z dosažených výsledků také včas odejít. I v tom tkví jedna z Matouškových skvělých vlastností. Nebyl by to ale on, kdyby ještě předtím nenašel svého adekvátního nástupce s jistotou, že jím vybudované divadlo bude v dobrých rukou. Oním nástupcem byl Jan Dvořák, dlouholetý člen Divadla Spejbla a Hurvínka.
Vladimír Matoušek se ani po odchodu do důchodu nestal, řečeno slovy J. Malíka, „zájmově nezúčastněným penzistou“. Byl na všech hradeckých premiérách, na všech oborových přehlídkách provázel „svoje“ divadlo a až do konce života byl přítelem a rádcem desítek loutkářů, kteří mu srdečnost a zájem o jejich práci a osudy s úctou a láskou opláceli.
Výběr z literatury:
BLECHA, Jaroslav, KOTRČOVÁ, Milena, MAJEROVÁ, Jarmila, MATOUŠEK, Miroslav, STŘEDA, Jiří, ZIKA, Jaroslav.
Tři Radosti moravského loutkáře Vladimíra Matouška. Břeclav: Europrinty. 2011. ISBN 978-80-254-8929-1.
CÍSAŘ, Jan a kol. Cesty českého amatérského divadla. Vývojové tendence. Praha: IPOS-ARTAMA. 1998. ISBN 80-7068-129-2.
DUBSKÁ, Alice. Loutkové divadlo Radost Břeclav. In: Kol. Česká divadla – Encyklopedie divadelních souborů.
Praha: Divadelní ústav. 2000, s. 247–248.
DUBSKÁ, Alice. Dvě století českého loutkářství. Praha: AMU. 2004. ISBN 80-7331-008-2.
-jk-. Čtvrtá vlna Vladimíra Matouška. Čsl. loutkář. 1960, č. 7, s. 155.
KOTRČOVÁ, Milena, ZIKA, Jaroslav, MATOUŠEK, Mirko. Historie a současnost loutkářství v Břeclavi. Břeclav: DK ROH. 1984.
MATOUŠEK, Vladimír. Problém repertoáru. Loutkář. 1936–37, č. 23, s. 70–72.
MATOUŠEK, Vladimír. Loutky ve veřejné práci osvětové. Loutková scéna. 1940–41, s. 34.
MATOUŠEK, Vladimír. Realismus a formalismus v loutkách. Čsl. loutkář. 1952, č. 2, s. 132.
PEŠKA, Vlastimil, MATOUŠEK, Mirko, ZAJÍC, Vladimír. Padesát let Radosti. Brno: Loutkové divadlo Radost, 1999. ISBN 80-238-5728-2.