(6. 11. 1958, Nové Město na Moravě)
Výtvarník a scénograf, pedagog (Střední škola uměleckých řemesel, JAMU), šéf výpravy Městského divadla Brno.
V letech 1973–1977 absolvoval Střední školu uměleckých řemesel v Brně, obor tvarování hraček a dekorativních předmětů, pod vedením pedagogů Vladimíra Smrčky a zejména akademického sochaře Radana Pantůčka. Poté studoval Pedagogickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, obor český jazyk a výtvarná výchova, a v roce 1981 byl přijat na pražskou DAMU, kde roku 1985 absolvoval obor loutkářská scénografie a technologie pod vedením pedagogů Václava Kábrta a Oldřicha Smutného.
15. 9. 1984 nastoupil angažmá v Loutkovém divadle Radost Brno jako „kmenový“ výtvarník a od 1. 9. 1990 působil i ve funkci šéfa výpravy. V roce 1991 angažmá ukončil, nicméně s Divadlem Radost nadále spolupracuje až do současné doby.
Od roku 1987 až do roku 2008 působil i jako pedagog na Střední škole uměleckých řemesel v Brně a v letech 1990–1993 byl odborným asistentem v Ateliéru scénografie JAMU, jehož vznik spolu s architektem Janem Konečným připravoval. Od roku 2008 je šéfem výpravy v Městském divadle Brno. S jeho scénografickými počiny je možné se v současné době setkat v mnoha divadlech v tuzemsku i v zahraničí, je výtvarníkem s velmi širokým rozpětím divadelních druhů i žánrů a od počátků své tvorby má na svém kontě téměř čtyři stovky inscenací.
Už v první sezóně v Divadle Radost se s režisérem Peterem Scherhauferem významně podílel na mnoha oceněními ověnčené inscenaci Aby se děti divily (a: A. Mikulka, 1984). Byla to „one man show“ pro nejmenší diváky, scénická montáž Mikulkových pohádek, které jsou charakteristické bohatou fantazií i autorským principem mísení tradičních pohádkových schémat s motivy zcela současnými. Recenze vypovídají o výjimečném režijním a výtvarném pojetí (Jaroslav Milfajt byl ostatně spoluautorem scénáře), oceňují „inscenační princip divadelního znaku“. V souvislosti se zvoleným inscenačním nápadem – divadlem z lodního kufru, z něhož se vyloupne a pak v něm zase mizí celý vypravěčův neskutečný svět, píše recenzent o „zázračné výpravě“ v tom smyslu, že divák nikdy neví, co herec kde vytáhne a jak tento předmět použije. Inscenace získala v roce 1985 dvě ocenění na přehlídce Mateřinka a krátce nato i Cenu Českého literárního fondu.
Hned téhož roku přichází do Divadla Radost Milfajtův generační kolega, režisér Petr Kracik (nejprve jako host, posléze do angažmá) a v krátkém časovém rozpětí v tomto tandemu vzniká pozoruhodná tetralogie inscenací. Zahajuje ji Císař Peer Gynt (a: H. Ibsen, 1985); tato výprava byla zároveň Milfajtovou diplomovou prací na DAMU. Scénografii inscenace věnuje podstatnou část své recenze prof. František Černý (ČERNÝ, František. Peer Gynt brněnských loutkářů. Tvorba. 26. 6. 1985.): „[…] několik desítek figurín zhotovených pro tuto severskou ságu vytvořil mladý výtvarník […] s neobvyklou básnivou invencí, velkou fantazií, divadelní výrazností i krásou.“ Scénu tvořil jeden variabilní simultánní prostor, který „je bílou krajinou neurčitého typu a do ní je zasazen objekt, evokující palubu lodi, tedy dalo by se říci zástupný symbol scénického prostoru. Plošina je zvýšená a otočná. Dominantou inscenace jsou loutky, hadrové figuríny v životní velikosti samotných herců (160–170 cm).“ František Černý dále ve své recenzi vyzdvihuje fakt, že bílé hadrové figuríny, připevněné na těle, na nohou a rukou herců, které „jsou podivuhodně oživené, dramaticky představující lidi, mají skutečnou lidskou duši.“ Každopádně tato inscenace znamenala nesmírně mnoho pro inscenátory, pro herce i pro samotné divadlo. Další z recenzentů, Marie Boková, její význam a pozici v současné loutkářské produkci formulovala zcela přesně: „Peer Gynt […] je provokující, budí polemiku, nadšení i odmítnutí– ale vždy zájem. […] Překračování, bourání, otvírání bariér mezi druhy a žánry pokračuje.“ (BOKOVÁ, Marie. Peer Gynt Petra Kracika. Scéna. 1985. č. 24.)
Prakticky týmiž slovy by bylo možné charakterizovat i následující inscenaci tandemu Kracik–Milfajt O carevičce a sedmi bohatýrech (a: A. S. Puškin, 1986). Mnohé napoví už titulky některých recenzí: „Herci v kleci“, „Netradiční inscenace“, „Sněhurka v kleci“. Puškinova veršovaná pohádka je ruskou variantou mezinárodního „sněhurkovského“ příběhu. Macecha zde ale nevydává Carevičku na smrt skrytě, ale – vědoma si své absolutní moci – zcela veřejně a bez námitek okolí. Mimochodem, povšimněme si data vzniku inscenace. Režisér s výtvarníkem pojímají scénu jako jakousi krabici, uvnitř vyčalouněnou, v ní jsou postavy v bílých dlouhých košilích, uzavřeny nejen do krabice, ale navíc každá z nich ještě v kovových konstrukcích – „klecích“ (každá s atributy své jevištní role), které je svazují a omezují. „Jejich lidskost je tak názorně limitována a zároveň i vyjadřovací herecké prostředky jsou posunuty od neloutkového (čistě tělesného) k loutkovému (předmětnému) pólu. Pohyb herců je bezpodmínečně spjat s pohybem této autenticky akční scénografie […] Výprava vyniká nevšední stylovou jednotou, kterou dokázala přenést i na ostatní složky představení, ať už je to po smyslu důsledně jdoucí svícení, nebo herecký pohyb.“ (PAVLOVSKÝ, Petr. Sněhurka v kleci. Československý Architekt. 1986. č. 15.) Je logické, že tato koncepce oslovovala spíše mládež a dospělé publikum.
Stejně tomu bylo i u inscenace následující. Výprava k Asagao (a: M. Vodička podle starojaponského příběhu, 1986) byla významně inspirovaná japonským divadlem Bunraku, s velmi jednoduchou a hybnou scénou, kde základní prvek tvořil velký bílý vějíř ze skládaného papíru umístěný do přední části jeviště. Bylo možné ho sklápět, různě tvarovat, pokud byl otevřen do dolní výseče, byl horní hranou jakousi „podlahou“ pro loutky a zároveň částečně kryl jejich vodiče. Scénu doplňovaly členěné pohyblivé zástěny a čtyři neolistěné fragmenty stromů. Dřevo a papír, smetanově bílé kostýmy (kimona) šesti bosých herců a velký bílý jevištní koberec na podlaze. To vše spolu se světly vytvářelo velmi sugestivní prostor a pozadí pro čtyři cca metrové loutky – Asagao, hostinskou Tonami, samuraje Komazavu a jedinou zápornou postavu, jeho soka Ivašira. Všechny opticky vynikaly bohatě zdobenými kostýmy a precizně vykreslenými obličeji, do nichž byl vtisknut i jejich charakter. Podstatná byla dokonalá technologie loutek, které dokázala šestice herců, inspirovaná vším výše řečeným, znamenitě ovládat. Ostatně v článku o národní přehlídce profesionálních loutkových Skupova Plzeň 1986 píše Miroslav Česal v souvislosti s touto inscenací: „Byla nám dopřána účast na onom ‚zázraku‘ oživené mrtvé hmoty, tedy samotné estetické podstaty loutkového divadla jako svébytného divadelního druhu […]“ (ČESAL, Miroslav. Skupova Plzeň ve znamení DRAKu. Rudé právo. 26. 6. 1986.) Dodejme, že Asagao získala na této přehlídce (poprvé v její historii) Zvláštní cenu poroty za tvořivé rozvíjení animační loutkářské tradice.
Následující Hra o Dorotě (a: E. F. Burian, 1986) byla plenérovou inscenací a zároveň i Milfajtovým režijním debutem. Ve variabilní konstrukci se systémem několika prostorů za oponkami se odehrávalo „jarmareční divadlo“, příběh prezentovaný herci i loutkami v groteskně až fraškovitě humorném ladění. Inscenace získala hlavní cenu na mezinárodním festivalu loutkových divadel v Zagrebu v roce 1989.
V roce 1986 měl Jaroslav Milfajt v Divadle Radost na svém kontě šest výprav, z nichž zmiňme ještě spolupráci s režisérkou Zojou Mikotovou na inscenaci O pejskovi a kočičce (a: J. Čapek, 1986), s „typicky milfajtovskou“ (a v dalších letech tomu bude nejinak) inspirativní, optimisticky barevnou, úsměvnou, mobilní a nápaditou scénou k představení pro nejmenší děti a hravé herce. Inscenace je mimochodem dodnes na repertoáru divadla.
Tandem Milfajt–Kracik realizoval v Divadle Radost ještě další dvě inscenace, Dona Juana (a: Molière, 1988) a Tři přání (a: J. Jelisejev, 1989). První z nich je i poslední částí oné pozoruhodné tetralogie, která vzbudila v osmdesátých letech zájem odborné i laické loutkářské veřejnosti, ta druhá získala opět zvláštní cenu poroty Skupovy Plzně 1989 za „výtečnou práci s loutkami, harmonicky zakomponovanou do celku hravé a dynamické inscenace režiséra i výtvarníka.“ Výtvarník Jaroslav Milfajt se stal „příslibem kvality“ i do budoucna.
Inscenátoři Dona Juana se nezabývali loutkářskou klasikou obrozenského loutkářství Donem Šajnem, ale rozhodli se zdolat, byť poněkud zkrácený, původní dramatický text. Herci, odění v temně červených trikotech s pláštíky, vodili nápadné loutky-manekýny (téměř všechny postavy byly zastoupeny loutkou). Vztah herec–loutka v tomto pojetí akcentoval téma inscenace – manipulaci, bezohlednost a aroganci, společenské pokrytectví i faleš. Recenzenti shodně zmiňují zásadní podíl scénografie na dynamické a vzrušivé inscenaci. Je označována za nesmírně „funkční a pružnou“.
„[…] scénografie je sama dramatickou akcí – otevíráním, zavíráním, pootočením, přeskupováním stavebních prvků se bleskurychle proměňuje v nejrůznější dějiště, která vyhovují stejně loutkám jako živým hercům. […] překvapuje a okouzluje […] podtrhává a rozehrává dynamiku dění.“ (SUCHOMELOVÁ, Jaroslava. Don Šajn podle Molièra. Svobodné slovo. 19. 5. 1988.)
V období, které následuje, zmiňme Ostrov pokladů (a: R. L. Stevenson, P. Cmíral, 1990), inscenaci režisérky Zoji Mikotové s Milfajtovou scénou. Prostředí ostrova dominoval v prázdném prostoru velký lodní kufr, z něhož se zase zcela nečekaně vybalila a rozbalila obrovská plátěná mapa ostrova, která pokryla téměř celou podlahu zešikmeného jeviště a na níž se odehrávaly boje pirátů i námořníků (loutek). Dominance výrazného objektu v nezaplněném prostoru scény se stává v loutkářských scénografiích pro Jaroslava Milfajta typickou (vrak lodi v Gyntovi, vějíř-lávka v Asagao, „klece“ v Carevičce atd.).
V témže roce režíruje v Loutkovém divadle Radost hru Kolíbá se velryba (a: I. Peřinová, 1990). Režie to byla velmi zdařilá, nicméně tato aktivita byla pouhou epizodou. V roce 1991, kdy Jaroslav Milfajt své angažmá v Divadle Radost ukončil (ale kontakty s ním až do dnešní doby nepřerušil), vytvořil výpravu pro hru Bajaja (a: F. Pavlíček, 1991). V černodivadelním prostoru naplno vynikly barevné (barvená kůže), protáhlé a štíhlé javajky, v nejlepším slova smyslu elegantní výtvarné artefakty umocňující křehkou krásu textu nesporných literárních kvalit. Následovala výprava k pohádce Sněhová královna (a: H. Ch. Andersen, 1991). V recenzích se mluví o „nádherné“ výpravě, dynamičnosti montáže výstupů, lyricky i technicky nesmírně efektní inscenaci. Také tady najdeme už výše zmíněný typický objekt v prázdném prostoru – vysoký, zářivě bílý jehlan ze splývavé látky, na jehož vrcholu se zjevuje titulní postava, nebo v jiné scéně „akvarijně-skleníková skříň“ představující magickou květinovou zahradu Stařeny či ztvárnění starého Soba – obrovská hlava se zavírajícíma se očima, zabírající polovinu scény, v jejímž paroží hrála loutka Gerdy. Následovala ještě scénografie mimického libreta Strach má velké oči (a: C. Turba, 1992) v režii Petera Scherhaufera. Tma, světlo, prázdný prostor scény, pocestný s velkou bednou (domečkem na zádech), loutka Myšáka a král Nikdo – stylizovaná konstrukce záporné postavy, která se jako monstrum objevuje v pozadí černého prostoru scény. To byly základní výrazové prostředky. Dominantní byla práce se světlem, které bylo samo dramatickou postavou. Loutku Myšáka i jednotlivé atributy Krále Nikdo (velká tlama s tesáky, jazyk a oči) ovládalo technikou černého divadla několik skrytých herců.
Po odchodu z angažmá V LD Radost se Jaroslav Milfajt věnoval pedagogické činnosti, zejména a nejdéle (do 2008) na Střední škole uměleckých řemesel v Brně. Samozřejmě i v tomto období najdeme ve výčtu jeho výtvarných aktivit nemálo inscenací v různých divadlech. Jen namátkou: v ND Brno Kočičí hra (a. I. Örkény, 1996), Rok na vsi (a: A. a V. Mrštíkové, 1997), scény k Jiráskově Lucerně a Saint-Exupéryho Malému princi (1998) a v neposlední řadě Kainarovu Zlatovlásku (1998) na malé scéně ND Brno s režisérkou Zojou Mikotovou. Připočtěme k tomu ještě v témže roce v Divadle Alfa v Plzni inscenaci Dvě pohádky s hubičkou na konci (a: B. Josephová-Luňáková), jejíž recenze akcentovala „jednoduchou krásu všech loutek“, a v Divadle Rozmanitostí v Mostě Něžné tragedie (a: M. Bandello, W. Shakespeare, G. Bizet, 1998) a tamtéž i Asagao (a: M. Vodička, 1988). Tento výčet je jen malou ukázkou dodnes neumenšené produktivity jeho výtvarné tvorby.
Reflektujeme-li zde zejména oblast Milfajtovy loutkářské scénografie, není možné opomenout jeho spolupráci se dvěma dnes už legendárními osobnostmi, režiséry Pavlem Polákem a Janem Bornou. S druhým z nich (bohužel předčasně zemřelým v roce 2017) spolupracoval už od dob studií na DAMU a v Divadle v Dlouhé vytvořil výpravy k cca 15 inscenacím, např. Kabaret Prévert-Bulis (a: J. Borna, 2005), Myška z bříška (a: T. Lehenová, J. Borna, 2006), Oněgin byl Rusák (a: I. Dousková, 2008), Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách (a: J. Borgeson, A. Long, D. Singer, 2009), Naši furianti (a. l. Stroupežnický, 2011), O líné babičce (a: A. Kastnerová, 2013) i poslední inscenaci Jana Borny Hovory na útěku (a: B. Brecht, 2016). „[…] nechybí jen mně, ale i celému českému divadlu, už jen proto, že při výběru inscenace a tématu vždy myslel na své herce, které […] formoval a směroval k formě, která lákala do Dlouhé milovníky divadla chytrého, zábavného a hladícího.“ (MAREČEK, Luboš. Jaroslav Milfajt. Pracuju v divadle, kde si mohu plnit své sny. Dokořán. Brno: Městské divadlo Brno. Listopad 2018. s. 2–6.)
Velmi podobně mluví v tomtéž rozhovoru Jaroslav Milfajt o práci s Pavlem Polákem, „stylotvorným režisérem, který mě naučil brát dítě jako partnera do hry. Kvalita jeho kouzelných hříček a vtipných úprav klasických pohádek se poznala např. podle toho, že učitelky, doprovázející děti […] se upřímně v hledišti bavily spolu se svými svěřenci.“
V Divadle Radost realizovala tato dvojice osm inscenací, první z nich Když jde kůzle otevřít (a: J. Vodňanský, P. Polák, 1996) s Milfajtovou scénou, která od prvního pohledu navozuje přátelskou atmosféru (a opět – prakticky prázdný prostor scény, dominující bílé dřevěné dveře, v jejichž horní třetině hrají loutky a kolem nich dva „klauni“. A ti si na scénu v úvodu dopraví dvě velké krabice, v nich jsou skryta různá překvapení jako třeba i malý cirkus).
Ve výše zmíněném rozhovoru byla Jaroslavu Milfajtovi položena otázka, jaké je jeho scénografické krédo. Odpověď byla prostá a přesná. „Mým krédem je jednoduchá funkční scéna Jaroslava Milfajta.“ Tohle bezvýhradně platí v jeho scénografiích inscenací pro děti. Příznačné je, že v Divadle Radost dodnes jsou (anebo donedávna byly) na repertoáru právě ony Polákovy a Milfajtovy vtipné, laskavé a nepodbízivě zábavné inscenace z let 1996–2006, např. Slůně (a: R. Kippling, 1997), Míček Flíček (a: J. Malík, 2002), Tři čuníci nezbedníci (a: P. Polák, 2004) nebo Hraní o Karkulce (a: P. Polák, 2006).
Od roku 2008 je Jaroslav Milfajt šéfem výpravy v Městském divadle Brno. Jeho spolupráce s tímto divadlem započala v roce 1987. Archiv ND Brno eviduje v současnosti více než třicet Milfajtových scénografií. První dvě ještě pro komorní scénu Divadélka Na hradbách, posléze už navrhoval scénu pro inscenaci hry Slavík (a: F. Pavlíček, 1990) uváděnou na velkém jevišti Mahenova divadla.
Navzdory tomu, že svou scénografickou tvorbu uplatňuje v činohrách, operách, baletech, muzikálech, realizuje výpravy i v divadlech v plenéru, např. v Českém Krumlově nebo operní inscenace Hudebního festivalu Znojmo – Král Artuš (a: H. Purcell, 2010) –, že spolupracuje či spolupracoval s šedesátkou režisérů doma i v zahraničí (Německo, Itálie, Maďarsko, Chorvatsko, Slovinsko aj.), považuje neustále loutky za „svou velkou lásku“. Výpravám tohoto typu se tudíž věnuje i v současné době, například v Divadle Radost Brno – Jak Pejsek s Kočičkou chystali Vánoce (a: J. Čapek, V. Peška, 2015), Kabaret Nohavica (a: J. Nohavica, V. Peška, 2018) – či v Divadle loutek Ostrava – Královna Koloběžka (a: J. Werich, V. Klemens, 2013), která získala cenu za scénografii na Festivalu divadel Moravy a Slezska 2016.
Jaroslav Milfajt považuje svůj původně vystudovaný obor i následně získanou zkušenost v loutkářské praxi spolu se schopností vnímání obrazivé předmětnosti loutkového divadla za velmi inspirativní a obohacující veškerou jeho výtvarnou tvorbu.
Výběr z literatury:
BOKOVÁ, Marie. Peer Gynt Petra Kracika. Scéna. 1985, č. 24.
ČERNÝ, František. Peer Gynt brněnských loutkářů. Tvorba. 26. června 1985. Jaroslav Milfajt. Dostupné z https://www.divadlovdlouhe.cz/soubor/host/jaroslav-milfajt/
MAREČEK, Luboš. Jaroslav Milfajt. Pracuju v divadle, kde si mohu plnit své sny. Brno: Dokořán. 2018.
MĚŘÍNSKÁ, Zuzana. Výtvarná tvorba Jaroslava Milfajta pro Loutkové divadlo Radost. Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Katedra divadelních studií. 2012.
PAVLOVSKÝ, Petr. Sněhurka v kleci. Československý Architekt. 1986, č. 15.
PEŠKA, Vlastimil, MATOUŠEK, Mirko, ZAJÍC, Vladimír. Padesát let Radosti. Brno: Loutkové divadlo Radost. 1999. ISBN 80-238-5728-2.
PEŠKA, Vlastimil, ZAJÍC, Vladimír. Radost od padesáti do šedesáti. Brno: Loutkové divadlo Radost. 2009. ISBN 978-80-254-6757-2.
SMEJKAL, Zdeněk. Děti, divte se! Rovnost. Brno. 4. února 1985.
SUCHOMELOVÁ, Jaroslava. Don Šajn podle Molièra. Svobodné slovo. 19. května 1988.