(uváděná jako Naďa), rozená Musílková (8. 12. 1932, Pardubice)
Herečka, loutkoherečka a filmová animátorka.
Vyrůstala v Německém Brodě (dnes Havlíčkův Brod), kde její otec Josef Musílek pracoval jako železničář. V letech 1946–1952 absolvovala Tylovo gymnázium v Hradci Králové, kde byla činná v ochotnickém souboru Mladá scéna, v tanečním souboru Letecké vojenské akademie, v Sokole a v Junáku. Po maturitě pracovala rok v družstvu na výrobu loutek a hraček Igra Praha.
V letech 1953–1957 studovala na tehdy nově vzniklé (1952) loutkářské katedře na DAMU. Během těchto let pracoval celý její ročník (Naďa Musílková, Libuše Koutná, Jaroslav Vidlař, Josef Podsedník, Zdeněk Stoklasa, Vendula Čvančarová, Martin Bálik, Adolf Künel) externě v Československé televizi, především v dětském vysílání, kde si studenti měli možnost v praxi vyzkoušet všechny techniky vodění loutek. Jaroslav Vidlař, Ivan Anton a Naďa Musílková, tehdy už Munzarová (provdaná za herce Luďka Munzara), byli po absolutoriu v roce 1957 angažováni jako základ loutkářské skupiny Československé televize pod vedením prof. Zdenka Raifandy.
Na loutkářské katedře působila Naďa Munzarová až do roku 1968 jako pedagožka. Nejprve byla asistentkou Jana Dvořáka (1960), který začal uplatňovat převratný způsob výuky založený na rozvinutí fantazie budoucích herců, režisérů, výtvarníků a dramaturgů. Znamenalo to neomezovat se na výuku jednoho typu vodění loutky, ale otevřít možnost vyzkoušet všechny systémy. Dvořák byl přesvědčen, že v mnoha inscenacích se systémy prolínají nebo podporují, a proto je třeba už od prvních ročníků začít učit herectví s loutkou všeobecně a netrvat na hodinách jedné techniky odděleně, jak tomu bylo doposud. V tomto systému výuky v předmětu „herectví s loutkou“ pak Munzarová pokračovala samostatně jako odborná asistentka do konce školního roku 1967–1968.
V televizní, živě vysílané moderaci Mateřinek (r: A. Zapletal, 1959) se Štěpánkou Haničincovou a později Pavlínou Filipovskou vodila Naďa Munzarová medvídka Emánka. Spolu s Ondřejem Sekorou a Milošem Nesvadbou vytvořila, vodila a mluvila (rovněž pro Mateřinky) moderující loutkovou postavu Kačenky. Loutky vodila i v prvních živě vysílaných verzích seriálů hraných marionetami Broučci (r: F. Filip, 1958), Bajky a také v mnoha dalších, už na Ampex a film nahrávaných pohádkách a seriálech (Medvídek Pú, Ošklivé káčátko, Princ Bajaja, Ferda mravenec, Zlaté kopýtko, Čertík Brčko, Kuťásek, Ukradený měsíc), které režírovali Jan Valášek, František Filip, Albert Mareček, Libuše Koutná, Svatava Rumlová, a Vlasta Janečková a v nichž propůjčovali loutkám hlasy přední herci – Jiřina Jirásková, Karel Höger, František Filipovský, František Bejvl, Vlastimil Brodský, Alena Kreuzmannová, Aťka Janoušková a další.
Ve filmu hrála Munzarová s loutkami i technikou černého divadla – Rakvičkárna (r: J. Švankmajer, 1966), Pozdní doznání (r: M. Zachata, 1967), Až přijde kocour (r: V. Jasný, 1963), Pinocchiova dobrodružství (r: Z. Syrový, 1970).
Od roku 1959 hrála v černých divadlech: ve skupině 7/7 – Černém divadle Jiřího Srnce (Jiří Srnec, Hana Lamková, Jaroslava Zelenková, Josef Posedník, Ráďa Srncová, Libuše Koutná) a v Černém divadle Státního divadelního studia, které statutárně zastřešovalo některá malá pražská profesionální divadla (Semafor, Na zábradlí, Činoherní klub, Loutka, Máj). V letech 1965–1968 hrála s vlastní skupinou černého divadla v inscenaci Národního divadla Cesta do Ameriky aneb Lesní panna (a: J. K. Tyl, r: V. Vejražka, 1966) a ve Vinohradském divadle ve hře Dantonova smrt (a: G. Büchner, r: V. Hudeček, 1968).
V roce 1967 založila spolu s Bedřichem Hányšem a se svým druhým manželem, spisovatelem Ivanem Krausem, skupinu černého divadla Velvets, s níž pak odešla na roční povolení Pragokoncertu z Československa, v zahraničí však zůstala až do roku 1990. V exilu do roku 1982 působila ve Velvets jako herečka a spoluautorka, jinak pracovala jako uklízečka, švadlena, čalounice a údržbářka apartmentů, malířka pokojů, animátorka trikového filmu (ve Wiesbadenu ve studiu Trigraf, od roku 1972).
V letech 1972–1992 pracovala pro TV-SWF Baden-Baden a pro ZDF v autorské skupině, kterou vedle ní tvořili Anton Zink, Pavel Procházka, Stanislava Procházková a Ivan Kraus, na mnoha seriálech pro děti (Spass am Dienstag, Profesor, X Y – show, So-wie-so, Was alles in Dunkelheit sonst noch gibts). Souběžně pak od roku 1975 až do počátku tisíciletí vystupovala pod jménem Blackwits (Munzarová a Kraus) v mnoha evropských a světových televizích, kabaretech a varieté, např. Olympie, Crazy Horse, Folie Russe (Monaco), GOP, Apollo, Tigerpalast (Frankfurt).
Divadelní zkušenosti a život Naděždy Munzarové přibližují v umělecké formě také knížky a texty spisovatele Ivana Krause, v nichž je zachycena jako spisovatelova manželka (Prosím tě, neblázni!, 1978, Má žena a jiné živly, 2013).
Výběr z literatury:
JIRÁSEK, Pavel. Loutka mezi divadlem, filmem a televizí 1950–1960. III. Loutkář. 2016, č. 1, s. 59–65.
JIRÁSEK, Pavel. Loutka mezi divadlem, filmem a televizí 1950–1960. III. Loutkář. 2016, č. 2, s. 81–84.
JIRÁSEK, Pavel. Loutka mezi divadlem, filmem a televizí 1960–1970. IV. Loutkář. 2016, č. 3, s. 88–91.
JIRÁSEK, Pavel. Loutka mezi divadlem, filmem a televizí 1960–1970. IV. Loutkář. 2017, č. 2, s. 72–75.
KRAUS, Ivan. Prosím tě, neblázni. Curych: Konfrontace, 1978. ISBN 3-85770-060-2.
KRAUS, Ivan. Má žena a jiné živly. Praha: Academia. 2013. ISBN 978-80-200-2278-3.
KRAUS, Ivan. Snídaně v poledne. Praha: Garamond. 2002. ISBN 80-86379-42-6.
MUNZAROVÁ, Naděžda. Doma jsem tam, kde mám kufry s loutkami. Xantypa. 2008, č. 6, s. 76–79.
MUNZAROVÁ, Naděžda. Loutkářská katedra a co bylo pak. Loutkář. 2012, č. 6, s. 289–291.