(8. 11. 1960, Zlín)
Výtvarník, fotograf, hudebník, divadelník, loutkář, scénický výtvarník a literát. Všestranný umělec, který získal řadu prestižních ocenění.
Velkou inspirací pro jeho tvorbu bylo umělecké prostředí, v němž se od malička pohyboval. Matka byla návrhářkou designových hraček pro Fatru Napajedla, otec akademický malíř a pedagog na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti i na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Také Niklův dědeček byl umělecky zaměřen, navrhoval například i design plynových masek pro Baťovy závody.
Nikl vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti, kde se věnoval oboru dekorativní a užitné malby v architektuře u profesora Jana Gajdoše (1976–1980). Hlásil se na pražskou Akademii výtvarných umění (AVU), avšak neuspěl, a tak strávil rok prací v cestovní kanceláři ČEDOK, kde se věnoval oblasti propagace. V roce 1981 již byl ke studiu přijat a po dvou letech takzvané „povinné přípravné výuky“ na AVU přestoupil do ateliéru profesora Arnošta Paderlíka (1983). Dalším z Niklových profesorů byl Jiří Ptáček.
Po skončení studia na AVU (1987 absolvoval řadu rezidenčních tvůrčích pobytů v Česku i v zahraničí, například v Headlands v Californii (USA, 1996), v École supérieure des beaux-arts v Marseille (Francie, 2004), zúčastnil se také Mikulovského výtvarného sympozia (2001 a 2003).
První výstava, na které se Nikl podílel, nesla název Výstava v lese (1982) a jednalo se o jednodenní happening, v rámci kterého prezentoval i vlastní texty. Od roku 1983 se účastnil alternativních výstav nazvaných Konfrontace. V rámci IV. konfrontace představil své první loutky a předvedl s nimi první veřejnou divadelní produkci (1985).
3. června 1987 podepsal ve Slováckém salónku Obecního domu v Praze zakládající listinu umělecké skupiny Tvrdohlaví. První Niklovou samostatnou výstavou byly Obrazy v Kulturním středisku Blatiny (1987) a následovalo více než padesát dalších. Je znám jako autor výstav nesoucích se v duchu hravosti a interaktivity, například Hnízda her (Rudolfinum, Praha, 2000) nebo Play (Mánes, Praha, 2010). Je také autorem koncepce výstav Zahrada fantazie a hudby (český pavilon EXPO, Aichi, 2005) a Orbis Pictus, která putovala v letech 2006–2008 nejen po České republice. Byla například v Českém centru v Paříži (2006) a v Limonaia di Villa Strozzi ve Florencii (2007).
Nikl uspořádal také nespočet výtvarně- -hudebně-divadelních performancí pohybujících se na nejasných hranicích žánrů i samotných uměleckých oborů.
Roku 1994 získal čestné uznání Ceny Jindřicha Chalupeckého pro mladé výtvarníky do 35 let, v následujícím roce se stal laureátem této ceny. Za ilustrace k pohádkám Oscara Wilda získal cenu ministerstva kultury za nejkrásnější českou knihu roku (2001). Jeho dílo je zastoupeno v řadě galerií u nás, například v Národní galerii v Praze, i v zahraničí.
Společně se spolužáky ze střední školy – Františkem Petrákem, Tomášem Volkmerem, Lubomírem Anlaufem a Petrem Laurychem – založil divadelní sdružení Mehedaha (1985), jehož tvorba je těžko zařaditelná. Petr Nikl ji na stránkách skupiny Tvrdohlaví charakterizoval takto: „Výtvarné pokusy samovolně přerostly v loutkové performance. Jádrem performancí jsou vizuálně hudební kreace, příležitostně provozované v bytech, na vernisážích, při různých setkáních, ale i v divadlech. Nejčastějšími produkcemi jsou balety, tance, skeče a drobné absurdity. Divadlo nemá soubor ani žádné hry. Na každé vystoupení najímá nové spolupracovníky (i náhodně). Kooperuje s mnoha jednotlivci a hudebníky, jde mu spíš o jakýsi koncentrovaný happening, vycházející vždy z momentální situace. Loutkami jsou buď vlastní výtvory, nebo to, co se octne ve stále se rozšiřujícím inventáři hraček, vycpaných zvířat, strojků a různé veteše. Ale i řada klasických marionet. Nejčastěji se hraje právě marionetovým způsobem vedení loutek, ale v poslední době podoba klasického kukátka přerůstá v performanci s maskami, převleky, věcmi a jejich stíny.“
Sdružení Mehedaha si záhy vytvořilo specifický formát domácích besídek, tzn. jakýchsi tematických setkání v bytech jednotlivých členů. Nikl hrával zejména v klasickém dřevěném divadélku. Pro Mehedaha vytvořil velké dřevěné svítící loutky, tzv. lampany, přinášel i náměty pro melodram loutkového divadla – Zlatí lvi I. (nakonec nerealizováno) a Zlatí lvi II. (1986, improvizováno). Ve Zlatých lvech využil dřevěné loutky lvů, ptáků a ryb ve spojení s linoryty a dřevořezy. V Mehedaha také vytvořil performance-instalaci Vyhlídkové létající zařízení (Malá dvorana Veletržního paláce) i dva úspěšné loutkové balety na motivy Orffovy kantáty Carmina Burana a Stabat Mater. Koncept druhé z nich navíc později využil pro loutkový film na hudbu W. A. Mozarta Requiem (2002).
Sdružení Mehedaha se nikdy oficiálně nerozpadlo, přesto lze za jeho konec považovat rok 1995, kdy ustalo v pořádání bytových besídek. Téhož roku se však sdružení stihlo ještě zúčastnit prvního ročníku ostravského loutkářského festivalu Spectaculo Interesse.
Od roku 1994 začal Petr Nikl úzce spolupracovat s pražským alternativním Divadlem Archa, kde připravil řadu pozoruhodných inscenací a performancí, například vizuálně hudební leporelo V zrcadle (1998), výtvarně hudební performanci Tanec hraček (2005), černobílý melodram, divadlo obrazů a koncert Já jsem tvůj zajíc (2011) a performanci Vlci v srdci (2012).
Společně s Divadlem Archa v druhé polovině devadesátých let také prezentoval projekty Leze po mě štír a Slunovrat na festivalech v jihoafrickém Johannesburgu, japonském Kjótu i v dalších světových městech. K zahraničním divadelním úspěchům Petra Nikla patří i účast na festivalu Circus (1996), který pořádá světově proslulé Bread and Puppet Theater. Výtvarné performance Nikl uspořádal i v Headlands a New Yorku.
Mezi lety 1990–1997 byl úzce spojen s Laurychovým divadlem a spolupracoval i s Divadelním studiem čisté radosti. Pro inscenaci Královský hon na slunce pražského divadelního Spolku Kašpar vytvořil Nikl scénografii, pro Státní operu Praha pak celou výpravu České mše Vánoční. Také se autorsky podílel na vzniku řady inscenací pražského Divadla KREPSKO.
Petra Nikla v jeho divadelním a literárním směřování značně ovlivnily semináře Ivana Vyskočila, jeho Nedivadlo i dialogické jednání jsou znatelným impulzem Niklovy tvorby.
Vysoce posazený hlas při zpěvu a přednesu, různě libé kvílení, hra na hudební nástroje i hra na velmi ne-hudební nástroje – to vše je součástí Niklových divadelních vystoupení a performancí. Experimentuje se zvuky vyluzovanými předměty, které nejsou určeny pro hudební produkce. Často je kombinuje s hudebními nástroji – nechal například pobíhat robotické šváby po strunách klavíru.
Petr Nikl se už v roce 2000 podílel na vzniku CD Rostliny! Rostliny! skupiny Sledě, živé sledě. Jeho první hudební album Nebojím se smrtihlava vyšlo až v roce 2004 ve spolupráci se skupinou Lakomé Barky. Nikl za něj získal cenu Anděl v kategorii Alternativa (2004). Z další spolupráce s Lakomými Barkami vzniklo o dva roky později album Přestřec. Mezi jeho další CD patří dvojalbum Kudlanka čas; Noty mollové (2013), Vosa (2016), dvojalbum Pro mě na (2016) ve spolupráci s Petrem Korbelářem (klapkodastrová kytara) a Janem Kotulánem (bambusová flétna). Zvukové CD je také součástí knihy Jělěňovití – je na něm zaznamenán nezaměnitelný, osobitý Niklův přednes.
Už v průběhu studia na vysoké škole začal Petr Nikl psát své první texty, hodně jej ovlivnila tvorba Christiana Morgensterna. Do roku 1989 v rámci činnosti Mehedaha vyšlo třináct sešitů nonsensové poezie Revue M, na kterých se Nikl značně podílel.
Jeho knižní prvotina nese název Vyhnání z ráje (Divus, 1997) a vyšla jako součást třídílného souboru Takitak, na kterém se podíleli i Kateřina Vincourová a František Skála. Kniha byla oceněna cenou ministerstva kultury jako nejkrásnější česká kniha roku 1997.
Další Niklova kniha Pohádka o Rybitince (Meander, 2001) se dokonce dočkala anglického překladu, byla vydána pod názvem A Fairy Tale about a wee fish named Rybitinka (Meander, 2003). V soutěži Nejkrásnější české knihy roku 2002 získala cenu v kategorii Knihy pro děti a mládež. Niklovy Lingvistické pohádky se umístily v téže soutěži i kategorii v roce 2006 na druhém místě, a navíc získaly i Zlatou stuhu IBBY, a to jak ve výtvarné kategorii, tak i v kategorii zaměřené na text.
V nakladatelství Meander, pro které vytvořil i logo edice Modrý slon, vyšlo ještě dalších deset Niklových titulů: O Rybabě a mořské duši (2002), Lingvistické pohádky (2006), Záhádky (2007), Jělěňovití (2008), Blázníček (2009), Přeshádky (2010), Žlutí lvi (2011), Divňáci z Ňjújorku (2012), Slovohledě (2016), Jino taje opic (2017). Za knihu Záhádky Nikl získal cenu Magnesia Litera 2008 ve dvou kategoriích – Kniha roku i Kniha pro děti a mládež. Kniha se stala i Nejkrásnější českou knihou roku a získala Zlatou stuhu IBBY.
Jediným vybočením ze spolupráce s Meanderm se stal Atlas-salta (Aulos, 2002).
Niklova literární tvorba se zaměřuje na mladého, malého čtenáře a hravé dospělé. Autor experimentuje s textem, prózou i verši, které doplňuje vlastními originálními ilustracemi.
Výběr z literatury:
Divadlo Archa 15. Praha: Divadlo Archa. 2009.
HULEC, Vladimír. Cítím se jak Gulliver. Právo. 2000, č. 40, s. 1.
KRÁL, Karel. Vedený vodič Petr Nikl. Loutkář. 2016, č. 4, s. 41–43.
MACHALICKÁ, Jana. Takové sousto jsem ještě nekousal. Lidové noviny. 2004, č. 257, s. 17, 20.
NIKL, Petr. Orbis pictus aneb… Praha: WALD Press. 2008. ISBN 978-80-903931-1-0.
NIKL, Petr. Záhádky. Praha: Meander. 2007. ISBN 978-80-86283-57-9.
NIKL, Petr. Tvrdohlavi.cz. Dostupné z http://www.tvrdohlavi.cz/petr_nikl.html
PECHÁČKOVÁ, Marcela. Pohádky si psal do šuplíku. Lidové noviny. 2013, č. 296, Pátek č. 51, s. 6–13.
Petr Nikl. Dostupné z http://www.artlist.cz/petr-nikl-881/
VOLKMEROVÁ, Hana. Pojď ke mně, slone. Loutkář. 2016, č. 4, s. 44–45.