(25. 6. 1944, Roztoky u Prahy – 6. 11. 2009, Liberec)
Autorka her, dramaturgyně a loutkoherečka. Výrazně ovlivnila repertoár loutkového divadla přelomu tisíciletí.
S loutkami se setkala prvně až ve svých dvaceti letech, kdy se po představení Bajaji v Ústředním loutkovém divadle rozhodla přihlásit na loutkářskou katedru DAMU. Maturitu měla ze Střední průmyslové školy sklářské v Teplicích (1962), poté pracovala jako účetní, myčka oken, pomocná síla na stavbě či redaktorka podnikového časopisu Náš beton. Na DAMU začala studovat loutkoherectví (1965–1969), pokusila se o přestup na dramaturgii, nebylo jí však vyhověno. Sen o dramaturgii se jí postupně splnil v Naivním divadle Liberec, kam nastoupila v roce 1969, tehdy ještě jako Iva Veverková. V libereckém souboru působila nejdříve jako loutkoherečka, posléze jako lektorka dramaturgie a od roku 1990 jako dramaturgyně (do r. 2003). Velký vliv na ni v počátcích umělecké kariéry mělo svobodné a umělecky přínosné prostředí, spojené i s libereckou érou Studia Ypsilon (do r. 1978). Naivní divadlo v té době pracovalo velmi otevřeně, využívalo loutkářské i činoherní principy a hledalo nové, netradiční přístupy, poskytovalo dostatek originálních tvůrčích podnětů. Peřinová se zde setkala mj. s Janem Schmidem, Evaldem Schormem, Janem Grossmanem, Janem Kačerem.
Jako jemná loutkoherečka „se stříbrným hláskem“ hrála nejprve v klasických pohádkách Perníková chaloupka (r: P. Polák, 1969) a Červená karkulka (r: V. Kubíček, 1969), v dramatizaci V. Nezvala Anička skřítek a Slaměný Hubert (r: J. Středa, 1970), v Tajemství zlatého klíčku (r: J. Středa, 1973), Švec dratvička (r: M. Schartová, 1975). Naposledy jako herečka vystupovala v inscenacích, k nimž sama napsala text – Putování dona Juana aneb Epidemie sevillská (r: M. Schartová, 1985) a Deset černoušků (r: M. Schartová, 1986). Účinkovala i ve svém autorském debutu O dráčku, který nejdřív lechtá (r: Z. Peřina, 1973), jenž však odborníky nebyl dobře přijat. Přelomovou se pro ni stala nabídka režiséra Pavla Poláka, který ji vyzval k dramatizaci Trnkovy Zahrady. Tak vznikla první proslulá hra Ivy Peřinové Branka zamčená na knoflík (r: P. Polák, 1977), kterou nastudovalo i Bábkové divadlo Košice (r: P. Uher, 1979), Divadlo Radost Brno (r: P. Vašíček, 1980), Divadlo Alfa Plzeň (r: P. Vašíček, 1985), divadlo v Silistře, Bulharsko (1985), Malé divadlo České Budějovice (r: K. Melenová-Zahradníková, 1990), divadlo v německém Zwickau, Německo (r: M. Schartová 1992) a Divadlo Lampion Kladno (r: O. Lážnovský, 2000). Text další hry Poslechněte, jak bývalo, inspirovaný kramářskými písněmi, potvrdil Peřinovou jako nápaditou autorku, na níž až do roku 2009 stála velká část repertoáru Naivního divadla Liberec.
V 80. letech 20. století psala hry především pro režisérku Markétu Schartovou: pro děti Pohádky na draka (1980), Deset černoušků (1986), Tři zlaté vlasy děda Vševěda (1990); pro dopívající a dospělé parafráze a úpravy textů klasických autorů – Gozziho Turandot ukrutnice (1982), Shakespearova Komedie omylů (1984), Košile pro Jánošíka (1984), Putování dona Juana aneb Epidemie sevillská (1985).
Spolu s týmem plzeňských umělců (režisér Tomáš Dvořák, výtvarník Ivan Nesveda a skladatel Jiří Koptík) připravila v 90. letech v Naivním divadle inscenace, které prolomily mnohaletou bariéru předsudků o loutkovém divadle coby výchovném prostředku dětí a byly hrány i na festivalech činoherních, kde si získaly divácký ohlas a ocenění odborníků. Šlo např. o čistě iluzivní inscenace Bezhlavý rytíř (1993), maňáskového Alibabu a čtyřicet loupežníků (1994), Alínu aneb Petřín v jiném dílu světa, hranou s marionetami a javajkami (1996) nebo Zvířecí divadlo (1999). K vrcholům spolupráce tohoto týmu patří historická komedie Jeminkote, Psohlavci (Divadlo Alfa Plzeň, 1999), za kterou Peřinová získala mj. Cenu Alfréda Radoka v kategorii nejlepší hra roku, a dále hra Krásný nadhasič aneb Požár Národního divadla (Naivní divadlo Liberec, 2005). Inscenaci natočila Česká televize a Naivní divadlo Liberec ji opakovaně uvedlo i na jevišti historické budovy Národního divadla. Rozhlasovou verzi této hry nastudoval režisér Dimitrij Dudík (2007).
Texty Ivy Peřinové jsou charakteristické humorem, jazykovou hravostí, využíváním hříček, nonsensu, poezie, je v nich patrný autorčin cit pro práci s gagem, pro jemnou ironii a sarkasmus, laskavé pohrávání si s díly klasiků: bratři Grimmové – Vánoce s Kulišákem (1996), K. Čapek – Válka s mloky (1995), Ch. Dickens – Čarovná rybí kostička (1998), P. I. Čajkovskij – Labutí jezírko (2009). Peřinová psala převážně pro potřeby Naivního divadla Liberec, případně Divadla Alfa Plzeň, důležitá pro ni byla znalost konkrétního scénografického řešení, vycházela z vlastní loutkoherecké zkušenosti, brala v úvahu animační možnosti různých typů loutek, zohledňovala herecké obsazení, ladila své texty s představou finální podoby inscenace. Svým autorským vkladem inspirovala režiséry i scénografy k zajímavému loutkovému řešení, nechávala prostor pro hereckou spolupráci s dětskými diváky.
Řada jejích her měla ohlas i v zahraničí. Loutkářská one woman show Jak chodil Kuba za Markytou, kterou režíroval scénograf Pavel Kalfus a hrála Zuzana Schmidová (1987), byla uvedena na mnoha místech Evropy, v Izraeli, Indii i Kanadě. Mnohé z textů Peřinové byly přeloženy do cizích jazyků a uváděny na různých scénách, snad nejvíce hrané jsou její Pohádky na draka, které boří zažitou představu tradiční pohádkové postavy a dělají z draka vegetariána (prvně nastudované M. Schartovou v Naivním divadle Liberec v roce 1980, uvedené v jedenácti ruských a dvou bulharských divadlech, dále v estonském Tallinnu a v německém Naumbergu). Přeloženy byly i hry Branka zamčená na knoflík (německy Der geheimnisvolle Garten), Tři zlaté vlasy děda Vševěda (finsky Kolme kultaista hiusta a anglicky Grandfather Know-all’s Three Golden Hairs), Pohádka do dlaně (anglicky The Fairytale from the Palm, slovinsky Bajka na dlanu, maďarsky Tenyerbe zart mese, chorvatsky Priča na dlanu), Bezhlavý rytíř (anglicky The Headless Knight), Alibaba a čtyřicet loupežníků (anglicky Alibaba and the Forty Thieves, francouzsky Ali Baba et les quarante voleurs), Alína aneb Petřín v jiném dílu světa (anglicky Alina or Petřín Tower on the Other Side of the World), Janek a kouzelná fazole (španělsky Juan y la alubia magica), Jak chodilKuba za Markytou (anglicky How Kuba Courted Markyta), Líný Lars a žabka kouzelnice (anglicky Lazy Lars and Frog the Magician), Jeminkote, Psohlavci (anglicky Gee Whiz, Dogheads), Zvířecí divadlo (anglicky The Animal Theatre), Máme kliku pohádkovou (anglicky The Crank of Fairytales).
Iva Peřinová napsala přes 40 her, adaptací, dramatizací a parafrází pro děti, mládež i pro dospělé, a to především pro loutkové scény, výjimečně pro činohru, např. dramatizace pohádky H. Ch. Andersena Sněhová královna (Západočeské divadlo Cheb, 1983). Je autorkou libreta k muzikálu Ferda Mravenec (společně se skladatelem Leszkem Wronkou a textařem Vladimírem Čortem), který se v nastudování režiséra Karola Suszky v Těšínském divadle hraje od roku 1994. Televize natočila podle jejích textů dvoudílnou loutkovou inscenaci Madlenka a strašidla (r: Libuše Koutná, 1982) a pohádku Kdo hledá, najde (2007, režie Jaroslav Hanuš). V rozhlase byla v úpravě syna Víta Peřiny nastudována její pohádka Janek a kouzelná fazole (2016, režie Petr Vodička). V Albatrosu vydala svou první a jedinou prozaickou knihu Zápisky křídlem a kopyty (2004), převyprávění řeckých bájí. Ty čtenářům zprostředkovala skrze bájného okřídleného koně Pegase.
Iva Peřinová získala za své hry řadu cen, zejména na festivalech Mateřinka a Skupova Plzeň, stala se jednou z nejhranějších českých autorek her pro děti a mládež, díky své produktivitě a kvalitě textů si vysloužila přídomek „první dáma české loutkové hry“.
Výběr z literatury:
BALOUNOVÁ, Petra. Iva Peřinová: Kmenová autorka Naivního divadla v Liberci. Liberec: Česká beseda, Naivní divadlo. 2000.
ISBN 80-238-6906.
KERBR, Jan. Laskavá ironie velké autorky pro „malé“ herce. Divadelní noviny. 2010, č. 1, s. 10.
PEŘINA, Vít (ed.). Iva Peřinová – hry. Liberec: Roman Karpaš RK. 2014.
REZKOVÁ, Jana. Vybrané inscenace her Ivy Peřinové v Naivním divadle Liberec v letech 1977–1989. Diplomová práce.
Praha: Katedra divadelní vědy FF UK. 2007.
SCHARTOVÁ, Markéta. Někdy trochu ulítnu. Divadelní noviny. 2004, č. 9, s. 10.
TICHÝ, Zdeněk A. Cesta Ivy Peřinové od hřebíků k loutkám. Hadrián, zpravodaj Mezinárodního festivalu Divadlo evropskýc regionů. 2000, č. 3, s. 1.
Ostravský divadelní archiv. Ostrava. 2018. Dostupné z http://www.divadelniarchiv.cz/people/detail/person/9936.