(3. 3. 1954, Ořechov u Brna)
Hudební skladatel, režisér, dramatik, hudebník, herec, příležitostný scénograf, od roku 1976 umělecký šéf ochotnického Ořechovského divadla, od roku 1994 ředitel Divadla Radost v Brně.
S ochotnickým divadlem měl kontakty už od dětství, v jeho rodném Ořechově existuje soubor s dlouholetou tradicí. Kromě toho si jako teenager zkusil i práci s loutkami – dva roky vedl vlastní loutkářský kroužek na základní škole. Peška je absolventem brněnské konzervatoře (housle), poté studoval kompozici na JAMU u prof. Miloslava Ištvana. Po třech sezónách v angažmá ve Studiu Ypsilon (1979–1983) absolvoval na JAMU studium režie u prof. Richarda Mihuly.
Po obnově ochotnického Ořechovského divadla v 70. letech 20. století s ním začal intenzivně spolupracovat jako režisér, posléze jako jeho umělecký vedoucí, dramaturg, autor scénických hudeb, výtvarník i herec. Postupně vytvořil divadlo s vlastním osobitým inscenačním stylem (hudební komedie), takže se v 80. letech Ořechovské divadlo stalo prototypem kvalitního a zároveň divácky úspěšného, zábavného „lidového divadla“. Inscenace byly ceněny kritikou i diváky, soubor se zařadil ke špičkovým kolektivům českého amatérského divadla.
Profesionální režii se V. Peška začal věnovat v roce 1984. Na svém kontě má dosud (2018) téměř dvě stovky inscenací (kromě Divadla Radost např. v Ostravě, Opavě, Hradci Králové, Šumperku, Uherském Hradišti, Jihlavě, Zlíně, v brněnských divadlech…)
V letech 1990–1993 byl dramaturgem Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů (BROLN) v Českém rozhlase v Brně. Společně s Bohdanem Warchalem připravil v tomto období např. půvabnou Malou vánoční mši, vydanou na CD s názvem Vánoční Gloria. Jeho umělecké aktivity v oblasti klasické, lidové i scénické hudby zahrnují stovky úprav a kompozic, také cca 35 kompozic tzv. soudobé vážné hudby.
Spolupráce s Divadlem Radost začala scénickou hudbou ke hře Zvědavé slůně (a: N. Cassianová, L. Dvorský, r: Z. Mikotová, 1979) a pokračovala úspěšnou inscenací hry Princ a chuďas (a: M. Twain, A. Šimůnková, P. Cmíral, 1982). V roce 1993 Peška režíroval dětskou zpěvohru Psaníčko na cestách (a: J. Křička, 1993), fakticky jde o Čapkovu Pošťáckou pohádku. Disponovaný soubor a Peškova invenční režie a transkripce Křičkovy hudby se staly spolu s výpravou M. Hejmovského základem znamenité inscenace, kterou se divadlo s velkým diváckým i kritickým ohlasem prezentovalo o deset let později při hostování v Madridu.
Počátkem roku 1994 se Vlastimil Peška stal uměleckým ředitelem Divadla Radost a začal důsledně rozvíjet repertoár pro všechny věkové skupiny diváků (inscenace pro děti od jednoho roku až po mládež a dospělé diváky), s akcentem na „rodinná“ představení. Dramaturgii orientuje na adaptace klasických pohádek, klíčových děl světové i české literatury a vlastní dramatickou tvorbu.
Osobnost režiséra a uměleckého šéfa Pešky by se dala charakterizovat především trvalou a neměnnou vůlí poskytovat divákovi zábavné divadlo. S přihlédnutím k jeho uměleckým multidisciplinárním dispozicím je pak logický vytyčený a důsledně realizovaný program hudebně zábavného divadla. Od počátku svého působení v Radosti se Peška zaměřil na konstituování souboru nejen jeho „omlazením“ (jak bývá obvyklé), ale především rozvíjením instrumentálních, pěveckých, ale i pohybových dispozic herců. Součástí Peškových jevištních kompozic je téměř bezvýhradně živá hudba, pod níž je zpravidla podepsán jako autor, nebo stávající upravuje a podle potřeby instrumentuje. Peška předpokládá, že kompaktní a disponovaný herecký ansámbl je schopný zvládnout na slušné úrovni i leckdy složité a náročné hudební a zpěvní party. Režisér Peška užívá divadelních prostředků s mnohostí a razancí, takže se na diváka často „valí“ jeden vjem za druhým. Brněnský teatrolog Vít Závodský poměrně přesně charakterizuje Peškovo tvůrčí směřování jako „robustní komediálnost a múzickou syntetičnost“. Mnohost použitých výrazových a významových prostředků samozřejmě leckdy nemusí znamenat kvalitu, a tak je Peška vždy nejúspěšnější tam, kde dokáže eliminovat gejzír gagů i ornamentů (byť komických) ve prospěch celku a tématu, kdy dokonce v některých situacích promění razantní komiku v humornou laskavost a jemnost. To se povedlo (včetně využití loutkářských výrazových prostředků) např. v inscenaci Staré pověsti české (a: A. Jirásek, V. Peška, 1994), Černošský Pánbůh aneb Čtěte bibli, tam to všecko je (a: R. Bradford, T. Steiner, V. Peška, 1995), Dostavník do Lordsburgu (a: V. Zajíc, E. Haycox, 1996), Husovické Betlém (a: V. Peška, 1997). Hned třemi cenami z Grand Festivalu smíchu v Pardubicích byla v roce 2005 ověnčena komorní (a recesní) opera brněnského autora z přelomu 19. a 20. století Princezna Sylvestrie (a: J. Kompit, hudební transkripce V. Peška, 2004). Kritikou i diváky byly vysoce hodnoceny inscenace Malované na skle (a: E. Bryll, K. Gärtnerová, 2008), Beatles aneb Žlutá ponorka (a: V. Peška, 2008), Limonádový Joe (a: J. Brdečka, 2012) a Bylo nás pět (a: K. Poláček, V. Peška, 2013). Po dlouhodobé režijní, hudební i pěvecké přípravě inscenoval V. Peška se souborem v roce 2014 Kouzelnou flétnu (a: W. A. Mozart, E. Schikaneder, transkripce libreta: V. Peška). Recenze byly pozitivní, Nina Malíková v časopise Loutkář konstatuje, že inscenace byla „výjimečnou příležitostí, aby (režisér) předvedl všechny typické znaky své práce – citlivou, poučenou i osobitou úpravu hudební předlohy, komediálně-groteskní styl a s tím související výraznou výtvarnou stylizaci, a konečně kombinaci výrazových prostředků – činoherních i loutkových.“ (Loutkář 2014, č. 3)
Na motivy televizních Večerníčků napsal Peška hru Jája a Pája (a: S. Havelka, P. Chvojka, L. Beneš, dramatizace V. Peška, 2016) a z písní a textů Jaromíra Nohavici vytvořil jevištní leporelo Kabaret Nohavica aneb Barevné korálky na šňůrce (a: J. Nohavica a V. Peška, 2018). Soupis všech jeho inscenací je na www. peskav.cz.
V knižní podobě vydal Peška pohádku Dlouhý, Široký a Bystrozraký (Brno, 1997) a Jak pejsek s kočičkou chystali Vánoce (Brno, Paseka 2016), inspirovanou knížkou Josefa Čapka.
Vlastimil Peška je rovněž iniciátorem rozsáhlé přestavby Divadla Radost, která začala v roce 1999 a probíhala v několika etapách do roku 2011. Jejím cílem bylo vybudovat v Brně skutečně moderní divadlo pro děti i dospělé a mimo jiné umožnit průběžnou prezentaci loutek uchovávaných v depozitáři už od roku 1949. Výsledkem přestavby je multifunkční prostor Divadla Radost se třemi rozdílnými scénami, kultivovaným hereckým, diváckým i provozním zázemím a také s atraktivním, přistavěným objektem tzv. Muzea loutek, kde se pravidelně obměňují výstavy loutek z depozitáře divadla či tvorba výtvarníků spolupracujících s divadlem a kde se uvádějí i velmi komorní hříčky pro nejmenší publikum.
V roce 2019 si Divadlo Radost připomíná 70 let své profesionální existence, Vlastimil Peška bude v téže době jeho ředitelem právě 25 let.
Výběr z literatury:
DUBSKÁ, Alice. Loutkové divadlo Radost Břeclav. In: Kol. Česká divadla – Encyklopedie divadelních souborů. Praha: Divadelní ústav. 2000. ISBN 80-7008-107-4.
ZAJÍC, Vladimír. Pod taktovkou V. Pešky. In: PEŠKA, Vlastimil,
MATOUŠEK, Mirko, ZAJÍC, Vladimír. Padesát let Radosti. Brno: Loutkové divadlo Radost. 1999. ISBN 80-238-5728-2.
PEŠKA, Vlastimil. Radost od padesáti do šedesáti. Brno: Loutkové divadlo Radost. 2009. ISBN 978-80-254-6757-2.
ZBOŘILOVÁ, Libuše. Jubileum principála aneb Vlastimilu Peškovi energie nechybí. Loutkář. 2004, č. 1, s. 5.
MALÍKOVÁ, Nina. Radosti i starosti Vlastimila Pešky. Loutkář. 2014, č. 3, s. 24–26.
CÍSAŘ, Jan a kol. Cesty českého amatérského divadla. Vývojové tendence. Praha: IPOS. 1998. ISBN 80-7068-129-2.