(21. 6. 1908, Velké Poříčí nad Metují – 14. 4. 1993, Praha)
Textilní odborník, zakladatel a vedoucí loutkového divadla v Hronově, organizátor.
Alois Polák se narodil ve Velkém Poříčí nad Metují, dnes části města Hronova. V letech 1915–1922 vychodil obecnou a měšťanskou školu v Náchodě, tam pokračoval ve studiu na Státní odborné škole tkalcovské. Od roku 1926 byl zaměstnán v hronovské textilní firmě B. Spiegler a synové. V Hronově externě učil na živnostenské pokračovací škole. V roce 1946 nastoupil do n. p. Tkalcovny a úpravny jemného lnu ve Frývaldově (dnes Jeseník), kde zastával pedagogické a výzkumné úkoly, především doplňoval odbornou textilní literaturu. Když přesídlil do Prahy (1950), vedl v Průmyslovém vydavatelství redakci knižnice textilního a oděvního průmyslu. V roce 1952 nastoupil na ministerstvo průmyslu a v roce 1968 přešel do detašovaného útvaru Státního výzkumného ústavu textilního v Liberci. S výzkumným ústavem spolupracoval i po odchodu do důchodu. V letech 1973–1976 se podílel na přípravě Lnářského muzea v Chotěboři a od roku 1980 spolupracoval s Textilním muzeem TIBY v České Skalici. Podílel se na vydávání odborné textilní literatury, psal, redigoval, recenzoval, působil v redakcích odborných časopisů. Z nejdůležitějších titulů připomeňme Slovník tkanin (1951), Textilní příručku (1965), Malou technickou encyklopedii (1966).
Přes značné pracovní vytížení však od mladých let tíhnul k divadlu. V Hronově hrál s ochotníky, byl u vzniku dodnes populárního Jiráskova Hronova, na jeho organizaci se podílel do roku 1951. Z jeho iniciativy byl k účasti na tomto festivalu přizván loutkářský soubor Sokola Turnov, který zde v roce 1932 zahrál inscenaci Jiráskovy Lucerny ve výpravě malíře a grafika Karla Vika. Polák hrál ochotnické divadlo i za svého krátkého působení ve Frývaldově.
Lojzovi (jak se mu všeobecně říkalo) však přirostly k srdci především loutky. V roce 1926 založil v hronovském Sokolu loutkové divadlo. Zpočátku se hrálo marionetami 25 cm velkými na zvětšeném Alšově loutkovém divadle. Ale již za tři roky si loutkáři pořídili větší divadlo s šedesáticentimetrovými loutkami od místního malíře a řezbáře Emila Zemana (1883–1951). Repertoár se vyvíjel od jednoduchých pohádek k náročným textům, objevily se i kabarety, jejich hlavním autorem byl Polák. Ten také uvažoval nad typickou loutkovou postavičkou pro hronovské divadélko, což byla v tomto období běžná tendence. Inspiraci našel v místní rázovité figuře „Kosteleckém Lojzíčkovi“. Podle tohoto všeobecně známého a oblíbeného tuláka a bezdomovce vyřezal Gustav Nosek loutku Lojzíčka, který vstoupil na scénu v roce 1931. Tato postavička, v interpretaci Lojzy Poláka, získala značnou popularitu. Lojzíček hrál na několik hudebních nástrojů, zpíval a hlavně svým prostořekým jazykem komentoval místní události a neváhal kritizovat i obecní zastupitelstvo a výnosy okresního hejtmanství. Komentoval i tak ožehavá témata, jako byl vzestup henleinovské nacistické strany. V dochovaných textech lze místy najít jasnou inspiraci předscénami V + W. Vystupoval podle potřeby v různých převlecích, a i když mu patřila především kabaretní pásma a revue, vstupoval, někdy i nepatřičně, také do klasických pohádek. O rok později dostal Lojzíček neteř Nanynku, a ta měla od roku 1934 bratra Cvočka. Oba se rovněž zrodili pod řezbářským dlátem Gustava Noska. O repertoár se jim starali především Lojza Polák, Jiří Valeš a František Jirásek. I když převažovalo neakční mluvené slovo, přece se výstupy místy blýskly ryze loutkářským fíglem. Hronovské sokolské divadlo hrálo až do válečného zákazu v roce 1941. Po válce se Polák zasloužil o obnovení činnosti, ale pak přesídlil do Frývaldova a posléze do Prahy a hronovské loutky opustil.
Hronovské loutkové divadlo však nezůstalo jen u marionet. Od roku 1930 se Polákovou zásluhou stále častěji objevovali maňásci, zprvu jen v improvizovaných výstupech, ale čím dál více v celých pásmech i celovečerních hrách. Obraceli se na dětské diváky, ale i na dospělé. Hráli v širokém okolí, ale také na loutkářských akcích v Praze či v Brně. Polákovou divadelní partnerkou byla obvykle Marie Fuchsová, která rovněž vytvářela loutky. Když Lojza Polák neuspěl na loutkářském sjezdu v roce 1935 s návrhem na vytvoření maňáskářské sekce, založil o rok později v loutkářském odboru Sokolské župy Podkrkonošské maňáskářskou komisi. Jejím účelem byla především propagace maňásků, a to nejen přednáškami, ale zejména praktickými ukázkami a výstavami. Pro to neúnavné protežování maňásků se Polákovi začalo říkat „Kopecký našich maňásků“.
Z výše uvedeného je patrné, že Polák měl značný organizační talent a že jej dovedl využívat. Podílel se na loutkářských aktivitách v Podkrkonoší a postupně i na celostátní úrovni. Od roku 1940 byl oblastním důvěrníkem Loutkářského soustředění v severovýchodních Čechách. Z jeho iniciativy a pod jeho organizačním zajištěním byla v dubnu 1942 uspořádána hojně navštívená loutkářská škola. Stalo se tak na dobře vybavené loutkové scéně Městského osvětového sboru města Náchod, scéně vybudované loutkáři na začátku války, které však byla po ročním působení činnost zastavena. Jeho aktivity byly oceněny, když mu Loutkářské soustředění jako jednomu z prvních udělilo čestné uznání za zásluhy o rozvoj československého loutkářství.
Po krátkém působení ve Frývaldově (1946–1950), kde spolupracoval s Ing. Františkem Čechem, se přestěhoval do Prahy. Tady se stal vedoucím loutkářského souboru JAWA na Pankráci a po jeho zrušení začátkem šedesátých let, přešel s částí souboru do smíchovského Kováčku. Také v tomto souboru stanul na principálském postu (1967). V Kováčku i JAWĚ režíroval a hrával. Ale v pražském období výrazně převládly Polákovy organizační aktivity. Ať už to bylo členství v pražském i ústředním poradním sboru, nebo účast na vzniku organizace amatérských loutkářů, která se nakonec po různých peripetiích stala skutečností jako součást Svazu českých divadelních ochotníků (SČDO). Pod křídly této organizace se mimo jiné zasazoval o pořízení kompletního soupisu existujících loutkářských souborů. Za aktivity k Roku českého divadla (1983) získal ocenění Zasloužilý pracovník kultury. Byl jmenován čestným členem SČDO a byla mu udělena cena Dr. Jindřicha Veselého. Alois Polák byl nejen mimořádně aktivním amatérským loutkářem, ale zejména přátelským a laskavým člověkem.
Výběr z literatury
POLÁK, Alois. Lojzíček – nová hvězda Hronova. Loutkář. 1932, č. 9, s. 185–187.
-DH-. Sokolská župa Podkrkonošská. Loutkář. 1936, č. 3, s. 46.
POLÁK, Alois. Deset období sokolských loutek v Hronově. Loutkář. 1937, č. 7, s. 125–127.
ČESAL, Miroslav. ABC malých forem 12. Čsl. loutkář. 1963, č. 3, s. 68–69.
VALEŠ, Jiří. Jubileum hronovských loutek a loutkářů. Čsl. loutkář. 1966, č. 12, s. 284.
Čestný člen SČDO Alois Polák. Loutkář. 1993, č. 6, s. 138.
NOVÁK, Jan. Nejstarší amatérské loutkářské soubory v ČSR. Praha: SČDO SAL. 1983.