(11. 3. 1942, Náchod)
Režisér a dramaturg; formoval vývoj divadla pro děti předškolního věku v 70. až 90. letech 20. století, podporoval hraní profesionálních loutkových představení přímo v hernách mateřských škol, stál u zrodu festivalu Mateřinka, mezinárodní přehlídky profesionálních loutkových inscenací pro předškolní děti.
Než začal studovat na DAMU obor loutková režie a dramaturgie (1961–1965), absolvoval Střední průmyslovou školu v Jablonci nad Nisou jako vzorkař bižuterie. Nahlédnutí do výtvarného světa formovalo jeho pozdější režisérský přístup k divadlu.
V roce 1960 začal jako loutkoherec v Krušnohorském loutkovém divadle v Teplicích. Než dostudoval loutkářskou katedru DAMU, kde ho ovlivnil zejména prof. Erik Kolár, bylo divadlo v Teplicích zrušeno, a tak v roce 1964 nastoupil jako dramaturg a režisér do Naivního divadla v Liberci, kde spolupracoval s výtvarníky Janem Schmidem, Jitkou Novákovou, Ivanem Antošem a zejména s Pavlem Kalfusem, např. Motanice (a: Fr. Sokol, K. Čukovskij, 1974), Šla barvička na procházku (a: J. Vodňanský, P. Polák, 1978), Potkal klauna potkal kloun (a: J. Vodňanský, P. Polák, 1981), Kolíbá se velryba (a: I. Peřinová, 1988). Roku 1977 dal podnět ke vzniku první úspěšné dramatizace autorky Ivy Peřinové, později proslulého loutkářského textu na motivy Zahrady J. Trnky Branka zamčená na knoflík.
Svůj profesní život Polák zasvětil především tvorbě pro děti, zejména pro předškolní publikum. Byl přesvědčen, že je dobré ovlivňovat malé diváky v přirozeném prostředí heren mateřských škol, kde snáze a v pro ně bezpečném prostoru přijmou umělecké ztvárnění pohádek. Podstatné pro něj bylo, aby si dětský divák z představení odnesl silné pocity – libost, napětí, uvolnění, humor. To vše má převažovat nad myšlenkovým sdělením, není podstatné, zda dítě pochopí celistvost příběhu, důležité je, aby zažilo emoční vzruch. Za základ tvorby pro děti považoval hravost bez podbízení, která v dítěti vyvolává pocit, že je součástí dění na jevišti.
Tyto principy tvorby divadla pro děti uplatňoval později i v angažmá ve Středočeském loutkovém divadle Kladno, kde byl v období 1985–1990 také uměleckým šéfem, např. Motanice (a: Fr. Sokol, K. Čukovskij, 1980), Červená Karkulka (a: P. Polák, 1984), Dlouhý, Široký, Bystrozraký (a: O. Augusta, P. Polák, 1984), Pohádka s hvězdičkou (a: L. Středa, 1985), Perníková chaloupka (a: P. Polák, 1986), Pohádka o Popelce (a: P. Cmíral, 1988), Byli kdysi permoníci (a: P. Polák, 1989), Matlafousek (a: G. Spana, P. Polák, 1990).
Od roku 1997 působil jako dramaturg a režisér v tehdy desetiletém Divadle rozmanitostí Most, jehož umělecké vedení převzal od režiséra Jiřího Středy mim a režisér Antonín Klepáč. Do roku 2011 zde Polák nastudoval řadu úspěšných inscenací pro děti, mj. Pohádka do dlaně (a: I. Peřinová, 1993), Když jde kůzle otevřít (a: J. Vodňanský, P. Polák, 2000), Tři čuníci nezbedníci (a: P. Polák, 2007), hostoval i v dalších divadlech: v divadle Radost Brno – např. Když jde kůzle otevřít (a: J. Vodňanský, P. Polák, 1996), Tři čuníci nezbedníci (a: P. Polák, 2004), Datel a bubeníček (a: I. Hurník, P. Polák, 2010); na Slovensku v Nitře a v Bratislavě – Muzikanti aneb Concerto grosso (a: O. Augusta, 1982), Kráska a zvíře (a: V. Nezval, 2012). Výrazná byla jeho spolupráce se slovinskými loutkovými divadly v Mariboru a v Ljubljani. V letech 1993–2012 zde nastudoval 20 inscenací, např. Prihaja cirkus (a: M. Pungartnik, 1997), Trije prašički (a: P. Polák, 2004).
Režisér v Polákově pojetí v sobě musí spojovat zkušenosti a schopnosti dramaturgické, herecké, výtvarné i hudební, to vše pak rozvíjí ve spolupráci se specialisty. Podobně jako další tvůrci druhé poloviny 20. století také Polák uznával, že týmová práce je základem tvorby divadla pro děti, rád spolupracoval se scénografem Pavlem Kalfusem, Zdeňkem Bauerem, Zdeňkem Hajdúchem, Jaroslavem Milfajtem, Ivanem Antošem, s hudebníky Miroslavem Kořínkem, Vítězslavem Hádlem a Davidem Rotterem.
Snad nejúspěšnější Polákovou inscenací byla vlastní dramatizace příběhu britského spisovatele, novináře a básníka Josepha Rudyarda Kiplinga (1865–1936) Slůně aneb Proč mají sloni dlouhé choboty (Divadlo Radost Brno, 2003; Divadlo rozmanitostí Most, 2005; Divadlo Lampion Kladno, 2007). Kiplingovy příběhy ho zaujaly vůní Orientu, dobrodružstvím, poetikou a morálním poselstvím. Přesto však vždy zdůrazňoval, že není přítelem ponaučení v divadle – dítě by podle něj mělo odcházet z představení s tím, že to bylo „nějaké“, nejlépe něžně veselé, a že ti dobří přemohli ty ošklivé.
Příběh slůněte nastudoval Polák s kostýmovými molitanovými loutkami. Během své kariéry pracoval snad se všemi druhy loutek, často s dřevěnými manekýny a maňásky, např. Kocour v botách (a: Ch. Perrault, P. Cmíral, Divadlo Lampion Kladno, 2007).
Pavel Polák tvořil z pohody ducha a radosti z práce, což se odráželo i v jeho inscenacích, které patřily mezi dětskými diváky k těm opravdu oblíbeným. Za 50 let aktivní divadelní práce vytvořil přes 100 inscenací, určených převážně pro dětského diváka: 20 ve Slovinsku, 5 v Německu, 3 na Slovensku a zbytek v Česku, zdramatizoval asi 20 většinou klasických pohádek a upravil řadu textů.