(25. dubna 1936, Praha)
Herečka (loutkoherečka), výtvarnice, scénografka, loutkářka-performerka. Žije a tvoří v Hradci Králové. Rodné příjmení Říčařová užívá Věra Vítková po svatbě s Františkem Vítkem ve spojení jako umělecký pseudonym.
Věra Říčařová prožívala dětství v pražských Vršovicích a na Vinohradech, posléze za války u svého strýce v Moravči na Vysočině, kam ji otec ukryl před gestapem. Vyrůstala bez maminky, která pocházela z židovské rodiny, byla vězněna v Praze, posléze deportována do Osvětimi, kde v roce 1943 zahynula v koncentračním táboře (holokaust nepřežila většina její rodiny). O matčině smrti se Věra dozvěděla až po osvobození. Bylo to pro ni nesmírně traumatizující. Do Prahy se vrátila v roce 1946. V důsledku školských reforem vystřídala řadu škol včetně gymnázia. Zřejmě i následkem hrůzných zážitků z války neměla žádnou vyhraněnou představu o své budoucnosti, žila netečně, měla svůj „vnitřní svět“. Díky výtvarnému nadání složila posléze zkoušky (1951) na Vyšší uměleckoprůmyslovou školu keramickou v Bechyni (dnes Střední uměleckoprůmyslová škola), kterou roku 1955 absolvovala. Díky učiteli, který patřil k nadšeným bechyňským divadelním ochotníkům, začala mít zájem o herectví. Úspěšně absolvovala přijímací zkoušky na loutkářskou katedru DAMU v Praze, obor loutkoherectví. Zde ji v dalším uměleckém směřování ovlivnili pedagogové jako Erik Kolár, Otto Rödl, Jan Malík a také starší spolužáci Jiří Srnec, Jan Švankmajer, Stáňa Neumanová, Jiří Procházka aj. Během posledního semestru působila krátce jako loutkoherečka v Krajském loutkovém divadle Radost v Brně. Zde se poprvé potkala s Františkem Vítkem. Studium na DAMU ovšem neukončila absolutoriem, nenapsala diplomovou práci.
Nastoupila do nově vzniklého Východočeského loutkového divadla (později DRAK) v Hradci Králové, kde působila v letech 1959–1981 s krátkou několikaměsíční „odbočkou“ v pardubickém kabaretu Experiment (1961). V mladém hradeckém loutkovém divadle se záhy profilovala jako znamenitá spontánní loutkoherečka s osobitým nadáním pro animaci loutky a mimořádným smyslem pro imaginaci. V loutce spatřuje hercova rovnocenného partnera, s jehož pomocí komunikuje s publikem. Přistupuje k loutce s naprostou vážností a často i posvátnou úctou. Dokonce věří v magickou moc některých figur.
V divadle se posléze etablovala také jako výtvarnice a scénografka. Navrhovala osobité působivé scény, loutky a zejména kostýmy, které svou záměrnou jednoduchostí, stylizovaností a hravostí předcházely moderní loutkářskou scénografii. K mnoha inscenacím navrhovala též výtvarně zcela originální propagační materiály jako plakáty, programy atd. (chronologický výčet a zevrubnější zhodnocení inscenací, na nichž se podílela jako scénografka a herečka najdete v publikaci (O)hlasy žen v české kultuře – Věra Říčařová – Loutkové divadlo. MLK Chrudim, 2016). Coby kostýmní výtvarnice vytvořila v DRAKu svérázné kostýmy k inscenacím Enšpígl (r: J. Krofta, 1974), Klaunerie (r: C. Turba, J. Kratochvíl, 1974), Jánošík (r: J. Krofta, W. Wieczórkiewisz, K. Brožek, 1975), Kašpar Láry-Fáry (r: J. Krofta, 1977), Pierot a vynálezce aneb Mechanické divadlo (r: J. Krofta, 1978). Je autorkou výprav a kostýmů též pro několik inscenací jiných divadel, např. Štístko Bonaventura aneb Bonaventura zvěrolékařem proti své vůli (r: J. Krofta, Loutkové divadlo Radost v Brně, 1973), pro niž vytvořila groteskní maňásky, scénu, kostýmy a zejména skvělou revuální oponu, vše koncipované coby koláž prvků lidového divadla – hlavně francouzského Guignola a italského Pulcinelly. Dále vytvořila loutky pro činohru Sen noci svatojánské (r: M. Vildman, Divadlo Vítězného února v Hradci Králové, 1969) nebo kostýmy a masky inspirované loutkami k inscenaci Strakonický dudák (r: M. Vildman, Divadlo Vítězného února v Hradci Králové, 1972). Nutno připomenout i spolupráci s Theater am Faden ve Stuttgartu, kde realizovala kostýmy a masky pro některé společné happeningy s Helgou Brehme.
K jejím nejúspěšnějším scénografickým realizacím, kdy vytvořila loutky, scénu, rekvizity, kostýmy i průvodní tiskoviny, se ovšem řadí dvě inscenace DRAKu Tygříček (r: M. Vildman, 1964) a Žabák hrdina (r: M. Vildman, 1968). Staví na principu dominantního vizuálního vyjádření. V obou přinesla Věra Vítková Říčařová nové, nekonvenční scénografické pojetí jak v zjednodušených stylizovaných a otevřených scénách, kdy „rozehrála“ celé jeviště s herci „před paravánem“, tak v naivistických, velmi působivých loutkách, vycházejících z naprosto svobodných dětských představ a fantazie. Konkrétně Tygříčka sama považuje ve své tvorbě za nejzdařilejší práci.
Veřejnosti zatím poměrně neznámou je obšírná volná tvorba Věry Vítkové Říčařové (poprvé si jí všímá Andrea Králová v publikaci (O)hlasy žen v české kultuře – Věra Říčařová – Loutkové divadlo. MLK Chrudim, 2016). Zahrnuje zejména osobité, křehké, fantaskní, tuší, inkoustem nebo akvarelovými barvami kolorované kresby, dřevoryty, monotypy aj., někdy zcela abstraktní, jindy s tematikou loutek, cirkusových artistů a šašků, podivných lidských i zvířecích bytostí.
V DRAKu se Věra Říčařová poznala s Františkem Vítkem, řezbářem, výtvarníkem, loutkářským technologem aj., za něhož se roku 1967 vdala. Spolu odešli z Východočeského loutkového divadla DRAK v roce 1981. Coby umělci „na volné noze“ od té doby dodnes uvádějí svoji proslulou autorskou inscenaci Piškanderdulá, podtitul Josefe! (1977), která se v historii českého loutkářství stala kultovní. Je esencí tradičních hodnot divadelního umění – řemeslné zdatnosti a čistoty, výtvarného a hereckého kumštýřství, stylizace, obrazivosti, profesionální svědomitosti. Věra Vítková Říčařová zde mistrovsky „oživuje“ všechny loutky a předměty, František Vítek je rekvizitářem, kulisákem, hudebníkem, osvětlovačem, zvukařem, pomocníkem, ale hlavně původcem všech loutek, dekorací, rekvizit, scény i mnohých technických instrumentů.
Nelehké existenční období osmdesátých let pomohla Vítkovým překlenout Helga Brehme, výtvarnice, loutkářka a strůjkyně Theater am Faden ve Stuttgartu, s níž se poznali koncem šedesátých let a která je často zvala k hostování ve svém divadle. Kromě hraní pomáhali Vítkovi Helze Brehme také v jejích aktivitách, podíleli se na sochařské a malířské výzdobě divadla, vytvořili zde řadu artefaktů, účastnili se různých veřejných divadelních akcí a happeningů ve městě, které Theater am Faden organizovalo.
Mnoholetá součinnost vyvrcholila v roce 2006 přípravou společné mezinárodní inscenace Der 12-Elf hebt die linke Hand / Skřet půlnoc levou vzhůru vznes inspirované poezií Christiana Morgensterna (premiéra 23. ledna 2010 ve Stuttgartu a 22. května 2010 v Brně).
Po roce 1989 se Vítkových „ujalo“ pražské populární divadlo Archa v čele s ředitelem Ondřejem Hrabem. Kromě výsady zde hrát podnikli s Archou řadu zahraničních turné i do exotických zemí.
Věra Vítková Říčarová je držitelkou řady významných ocenění:
Kolektivní cena za scénografi i DRAKu pro Františka Vítka, Petra Matáska a Věru Říčařovou, Celostátní scénografická výstava v Opavě (1981).
Cena Literárního fondu pro Františka Vítka a Věru Říčařovou, přehlídka Divadla jednoho herce v Chebu (1981).
Cena za celoživotní loutkářské mistrovství pro Františka Vítka a Věru Říčařovou, Cena Thálie (2016).