(26. 1. 1949, Praha)
Dramaturg, režisér, autor, herec, pedagog a organizátor, teoretik.
Narodil se na Královských Vinohradech, kterým až dosud zůstal věrný. Vyučil se typografem (1964–1967) a v letech 1970–1975 vystudoval Filozofickou fakultu University Karlovy, obory angličtina a finština. Stal se lektorem angličtiny (1974–1976) a pak učitelem jazykové školy (1977–1982). Po základní vojenské službě (1976–1977) se v roce 1978 oženil s Věrou Čížkovskou a jejich manželství bylo obdařeno dvěma dcerami a synem. V roce 1982 byl po administrativních překážkách (druhá vysoká škola) přijat ke studiu režie na Divadelní fakultě Akademie múzických umění. Absolvoval v roce 1987 inscenací na školní scéně DISK Lov na kachny (a.: A. Vampilov). V letech 1986–1988 byl v angažmá v Ústředním loutkovém divadle a roku 1988 přijal místo dramaturga Kulturního domu Stodůlky. V roce 1991 se stal metodikem ARTAMA a tuto pozici opustil v roce 1998. Souběžně (1995–1997) působil jako pedagog oboru režie na Katedře výchovné dramatiky DAMU. Jako externí pedagog vedl inscenační projekty na Janáčkově akademii múzických umění v Brně (1997, 2000, 2014). Od roku 1990 je autorem, režisérem a hercem skupiny Kejklíř.
K loutkám se Luděk dostal náhodou. V roce 1956 šel se svou třídou na exkurzi do ÚDPM JF v Grébovce na Královských Vinohradech. Tam ho zaujal maňáskový kroužek. Ten vedla absolventka střední uměleckoprůmyslové školy Hana Budínská, která patřila k nejpřednějším a zakladatelským osobnostem tvořivé práce s dětmi, při které uplatňovala a rozvíjela metody dramatické výchovy (kterým se v té době tak neříkalo). V dětech rozvíjela kreativitu a tvůrčí aktivity a později své metody shrnula v několika praktických příručkách. I když Budínská neusilovala o vytvoření pevného divadelního tvaru, vznikala představení, která se hrála na Loutkářské Chrudimi a Šrámkově Písku. Pro Luďka Richtera to bylo osudové setkání a vlastně nasměrování na celý život. Stal se členem maňáskového, později loutkářského souboru ÚDPM JF a záhy jeho výraznou osobností. V roce 1961 se poprvé účastnil Loutkářské Chrudimi, když patřil ke skupince dětí, která v rámci semináře o dětském loutkovém divadle zahrála hříčku O malém ježkovi. Na Loutkářské Chrudimi hrál Richter se souborem Hany Budínské ještě v roce 1962 (Hra pro zalezlíky), 1963 (Pohádka o dvou O) a 1966 (Komedianti). To byly vesměs inscenace, které probojovávaly tvořivé metody práce v dětských, a vlastně i „dospělých“ souborech. Děti odrůstaly a Budínské se podařilo získat Divadlo v Nerudovce, což byla bývalá hospoda a později agitační středisko v Nerudově ulici na Malé Straně. Tam se formoval soubor, který pod názvem Blažejíček vystoupil na Loutkářské Chrudimi v roce 1971. Za herecké účasti L. Richtera hráli Pohádku z Pipiníčka podle Alfréda Radoka, který v té době emigroval, a tak měla inscenace skandální náběh.
Do tohoto období spadá Richterovo účinkování v divadle CAROLINUM. Byl to soubor studentů Karlovy university, kam Luďka přizval zakladatel souboru a odchovanec Hanky Budínské Martin Matějů. Pod jeho režijním vedením inscenovali Shakespearovo Jak se vám líbí (1967), kde Luděk hrál šaška Přibíka. Když v roce 1970 sestavili pořad Vstávaj, pane redaktore, nelekají se z textů Karla Havlíčka Borovského, stala se premiéra v poetické kavárně Viola derniérou, neboť nastupovala normalizace a Havlíček vadil i po více než stu letech. Inscenace Vlci, zamýšlená rovněž pro Violu, už zůstala nedokončena.
V roce 1972 se na Richterův návrh Blažejíček přejmenoval na Paraple a změnila se dramaturgická orientace směrem k mládežnickému a dospělému obecenstvu. Pod tímto názvem se soubor představil inscenací Růžičku bráti (1972), podkladem byly Zpěvy sladké Francie. Režii měla H. Budínská, Luděk se podílel na scénáři. Paraple bylo oficiálně souborem ÚDPM JF, ale toto zastřešení bylo víceméně formální. Do souboru přicházeli i noví členové, kteří neprošli školou H. Budínské (např. Karel Vostárek, Karel Kerlický). Také divadelní poetika se utvářela dvojkolejně. Kolem Luďka Richtera se seskupili lidé, kteří kladli větší důraz na téma, na divadelní sdělení. Druhá skupina, v jejímž čele byl Jaroslav Provazník, více tíhla k výtvarným experimentům (např. Záblesky; Masky; Definice stínu; Ostrov). Obě skupiny se však prolínaly, teprve později se Provazníkova skupina osamostatnila pod názvem P.S. V roce 1974 se stal Richter vedoucím Paraplete a soubor fakticky opustila Hanka Budínská. Naposled s Parapletem inscenovala v roce 1976 pohádky Olgy Hejné s názvem Zem bláznivých nápadů. První Luďkovou samostatnou inscenací byla adaptace Starých pověstí českých, uvedená pod názvem Panna růže, panna kvítek na Loutkářské Chrudimi (1975).
Roky 1976–1977 prožil Richter v Prachaticích v rámci základní vojenské služby. Také zde se mu podařilo věnovat se divadlu. Založil soubor JENTAK a v roce 1977 uvedl inscenaci Obloha věčně modrá, vášně věčně krvavé, což byl pokus o dramatizaci Vančurovy Markéty Lazarové. K tomuto románu se Luděk vrátil ještě dvakrát, poprvé se snažil o maximální uchování Vančurova textu a jednoduché tyčové loutky příběh pouze ilustrovaly.
Po vojně se zase naplno zapojil do činnosti Paraplete. Nastaly ale důležité změny. Paraple pro nesoulad s vedením Divadla v Nerudovce opustilo tuto scénu a získalo možnost hrát (od dubna 1978) v klubu Rubín na Malostranském náměstí, což byl prostor, kde hrály malé netradiční či studiové skupiny. Pro Paraple to znamenalo konfrontaci s neoficiální, alternativní kulturou. Paraple zde prakticky pravidelně hrávalo až do roku 1986. Zde se Richter vrátil k Markétě Lazarové (opět Obloha věčně modrá, vášně věčně krvavé, 1979) a tentokrát se snažil odpoutat od Vančurovy předlohy a najít vlastní, divadelní jazyk. O rok později vznikla inscenace Balada o Tristanovi a Isoldě aneb Osude… Luděk Richter byl autorem scénáře, režisérem i hlavním aktérem, totemové řezbované loutky vytvořili K. Kerlický a K. Vostárek. Známý příběh tragické lásky inscenoval Richter jako divadlo na divadle, prolínaly se zde tři roviny: vypravěč-žakéř, skupina komediantů a vlastní příběh Tristana a Isoldy, většinou představovaných loutkami. Inscenace vzbudila mimořádný zájem, vedly se o ní vášnivé diskuse, byla zpochybňována její loutkovost. V roce 1981 se pod Luďkovým vedením rodila kolektivní inscenace Auto z pralesa, vystavěná na půdorysu povídek Daisy Mrázkové. Epický princip, metaforická scénografie. Současně ale vznikal další velký projekt, dramatizace románu Jiřího Šotoly Svatý na mostě. Hra o Janu Nepomuckém (i když ve velmi kritickém duchu) se nelíbila vedení ÚDPM JF a inscenaci Hanýsek čili Člověk uvedl Richter pod hlavičkou Divadla na kahánku při Městském kulturním středisku v Říčanech. Inscenace s množstvím řezbovaných marionet (autoři K. Vostárek a K. Kerlický) stavěla před diváky zřejmá etická dilemata a přitom pracovala s ryze divadelními prostředky. I Hanýsek, stejně jako Tristan a Isolda, budily na Loutkářské Chrudimi vášnivé diskuse a zároveň probojovávaly pozice pro inscenační styl, kterému se začalo říkat autorské divadlo. Další velkou inscenací (premiéra 1983, LCH 1984) bylo Kichotání neboli Komedie pimperlová o Donu Kichotovi zcela nová. Byla to variace na román Miguela de Cervantese y Saavedry Důmyslný rytíř de la Mancha a Richter tentokrát vytvořil svébytnou autorskou verzi. Opět princip divadla na divadle, řezbované marionety K. Kerlického. Autorské divadlo, které divadelními prostředky řešilo společensky aktuální témata. Inscenace byla oceněna na Loutkářské Chrudimi. Následovala řada zájezdů v tuzemsku i cizině (Německo, Řecko, Rakousko) a nové inscenace vznikly buď jako návraty (třetí inscenace Markéty Lazarové, 1984), nebo jako inscenační polotovary (Faust podle J. W. Goetha, 1983, 1985). A Paraple pomalu končilo svou existenci. Pro většinu členů nastal civilní život a důležitý vliv mělo Luďkovo studium na DAMU. Pro úplnost je třeba uvést, že v sedmdesátých a osmdesátých letech organizovala Hana Budínská pro svůj dětský soubor letní tábory ve Stráži nad Nežárkou. Na většině z nich se podílel i Luděk a další členové Paraplete. Vznikaly tam i inscenace, většinou podle moderních pohádek.
Režii studoval Richter na DAMU od roku 1982. Ještě před absolutoriem, v roce 1986, byl angažován v Ústředním loutkovém divadle jako režisér. Nastudoval zde inscenace Auto z pralesa (Skupova Plzeň 1986), Trhovecká komedie (1987) a Nebuďte ryby! (1988). V roce 1988 byl dramaturgem Kulturního domu Stodůlky. V letech 1985–1989 měl vlastní agenturní skupinu KLÍČ, pro kterou nastudoval mj. Kuře na rožni (1985) a Havlíčkův návrat (1989), hrálo se v Klubu v Řeznické. Několik inscenací režíroval v Rakousku. V roce 1990 založil divadelní společnost Kejklíř, ve které je producentem, autorem, režisérem i hercem. Hraje buď sólově, nebo se ženou Věrou, v počátcích s ním hrávala také Mirka Vydrová.
Luděk Richter se nezabývá (loutkovým) divadlem jen prakticky, ale i metodicky a teoreticky. Poprvé rozčeřil vody někdy v roce 1978. Po účasti na jakési amatérské přehlídce, jejíž úroveň nebyla zrovna valná, sepsal s Jaroslavem Provazníkem prohlášení známé pod názvem „Nemáme-li co říci, mlčme!“. Volali v něm po kvalitě a odmítali produkci představení za každou cenu. Článek poslali do redakce Československého loutkáře, ale článek nebyl publikován. Redakce se obávala vzedmutí vášní. Autoři tedy článek rozeslali lidem, u nichž předpokládali schopnost kritického myšlení, a „manifest“, jak se mu začalo říkat, se tak dostal na veřejnost. Reakcí na něj byl seriál Jana Císaře Rozhovory o amatérismu, který na popud redakce vycházel v Loutkáři v letech 1979–1980. Důsledkem byla polarizace autorské versus reprodukční divadlo.
V roce 1980 zorganizoval Richter spolu s vedoucím souboru Hnízdo Davidem Filcíkem setkání loutkářských souborů, které se nebály kritiky a na které se hodilo označení autorské. Setkání se uskutečnilo pod názvem (S)hledání a pozvané soubory tam předvedly své, i nehotové, inscenace a pak se o nich vedly kritické diskuse. Těchto setkání se uskutečnilo celkem šest, bez dotací i bez záštity nějaké instituce. Byly to pravé tvůrčí dílny a poprvé zde byla uvedena řada inscenací, které pak zářily na Loutkářské Chrudimi či dalších přehlídkách. V té době Luděk začal pravidelně psát do Čsl. loutkáře a dalších periodik, vedl semináře, dílny, byl lektorem, moderátorem diskusních klubů, porotcem a po změně společenského zřízení byl v letech 1991–1998 metodikem pro loutkové divadlo ARTAMA. Tady navázal na předchozí působení Evy Machkové (1981–1988) a Jaroslava Provazníka (1989–1990) a zásadním způsobem se zasloužil o přeměnu Loutkářské Chrudimi na dílnu. Založil a připravoval informační bulletin Loutkářský Vykřičník. V roce 1990 byl zvolen předsedou České sekce UNIMA a pokusil se tuto strnulou organizaci aktivovat. Vymyslel a v letech 1991–1995 organizoval Přelet nad loutkářským hnízdem, což je unikátní přehlídka inspirativních inscenací amatérských, profesionálních či studiových. Po návratu demokratických poměrů vůbec vyvíjel pozoruhodnou aktivitu. Stál u zrodu (1990) Společenství pro pěstování divadla pro děti a mládež DOBRÉ DIVADLO DĚTEM, které mj. vydává čtvrtletník Divadlo pro děti, kde jsou uveřejňovány recenze na inscenace, teoretické statě či diskuse na zadané téma. Dalšími aktivitami jsou semináře určené pedagogům a rodičům. Vyhledávané jsou Richterovy semináře-dílny při Loutkářské Chrudimi a Kaplickém divadelním létě. Jejich tématem je především dramaturgická a režijní problematika.
O publikační aktivitě už byla zmínka. Ta je ovšem daleko bohatší. Vydal samostatné publikace o dramaturgii, o inscenační problematice, o Loutkářské Chrudimi, autorsky se podílel na sbornících Z dílny malých scén (1989), Amatérské autorské divadlo 80. let (1989), Dějiny amatérského divadla (1998), Divadla svítící do tmy (2007) a dalších. Pravidelně dokumentuje činnost souborů, které lze označit jako autorské. Luděk Richter je jednou z nejzajímavějších, nejaktivnějších a nejpodnětnějších osobností českého loutkového divadla od konce sedmdesátých let minulého století dodnes. Ač vystudovaný režisér, a tedy profesionál, věnuje se především amatérskému divadlu. Jako inscenátor necítil potřebu založit a držet při životě stálý soubor, protože mu vždy šlo o divadelní sdělení = inscenaci. Možná i proto se necítil dobře ve statutárním divadle. A proč ho přitahují amatéři? Snad svou nehotovostí a ochotou učit se a zkoušet něco nového.
Výběr z literatury:
HANŽLÍKOVÁ, Eva. Myšlenka je vích. Čsl. loutkář. 1982, č. 7, s. 156–157.
(jac). Komentář dramaturga. Čsl. loutkář. 1983, č. 9, s. 214–215.
MAKONJ, Karel. O hraní bez bázně, hany a honoráře. Čsl. loutkář. 1983, č. 10, s. 222–224.
MACHKOVÁ, Eva. Paraple Praha aneb Složitá cesta k osvobození loutky. In: CÍSAŘ, Jan a kol. Divadla svítící do tmy II: Nesoustavné nahlédnutí do historie malých autorských neprofesionálních scén 80. let 20. století. Praha: NIPOS. 2007, s. 96–121. ISBN 978-80-7068-215-9.
PAVLOVSKÝ, Petr. Dvakrát Paraple. Čsl. loutkář. 1981, č. 3, s. 52–53.
RICHTER, Luděk. Utoneme? Čsl. loutkář. 1980, č. 1, s. 14.
RICHTER, Luděk. Literatura, divadlo a my. Praha a Hradec Králové: ÚKVČ a KKS Hradec Králové. 1985.
RICHTER, Luděk. Krédo? Radši rozhovor! Loutkář. 1999, č. 1, s. 28–31.
ŠRÁMKOVÁ, Vítězslava. Kapky, které vyhloubí malý důlek. Amatérská scéna. 1999, č. 2, s. 35–36.
ZBORNÍKOVÁ, Markéta. Provokatér, studnice vědomostí, komediant, dobrý člověk. Loutkář. 2019, č. 1, s. 3–6.