(20. 4. 1934, Kladno – 12. 11. 2014, Praha)
Loutkoherečka, režisérka, autorka, vysokoškolská pedagožka.
Od dětství (rozená Kočvarová) měla k divadlu blízko, neboť rodiče byli zaměstnanci kladenského divadla. V roce 1953 maturovala na Gymnáziu v Kladně; V roce 1954 nastoupila jako loutkoherečka a později režisérka Středočeského loutkového divadla v Kladně, kde zůstala až do roku 1971.
V kladenském loutkovém divadle (nyní Divadlo Lampion Kladno) se od počátku prosadila jako výrazná osobnost s mimořádnou cílevědomou pracovitostí na všech jevištních úkolech. Do dějin moderního loutkového divadla vstoupila zejména rolí Ygrain v působivé a alegorické inscenaci Karla Brožka Smrt Tintagilova (a: M. Maeterlinck, 1969). I když se její jméno jako režisérky objevuje už na počátku existence divadla v polovině padesátých let a souvisí s formováním tohoto divadelního souboru, který několikrát přecházel ze svazku s Městským divadlem do samostatného působení, teprve léta 70. v Naivním divadle Liberec jí přinesly výraznější režijní úspěch a pozornost kritiky. Z kladenského období je třeba připomenout z jejích režií zejména inscenaci Čtyři zrnka rýže (a: M. Pavlík. 1959).
Do angažmá do Naivního divadla v Liberci vstoupila už jako pevná režijní osobnost (členkou Naivního divadla byla v letech 1971–1991). I když i zde zúročila svůj herecký talent v řadě profilových inscenací, mj. v inscenacích Černošský pánbůh etc. v režii Pavla Vašíčka v r. 1980 a Máchův Máj (a: K. H. Mácha. 1979) v režii Josefa Kroft y, teprve léta 70. a 80. jí přinesla zajímavé úkoly, kdy se uplatnila nejen jako režisérka, ale i jako autorka. Její režijní rukopis vycházel z citlivého vnímání poetiky Naivního divadla formovaného vůdčí osobností Jana Schmida, přidávala do něj ale i výraznou dramatičnost, a v posledních inscenacích i osobní angažovanost. Ve spolupráci s Ivou Peřinovou, svou „dvorní autorkou“, vytvořily jako tvůrčí dvojice řadu opravdu mimořádných inscenací. Za všechny jmenujme: Poslechněte, jak bývalo (a: I. Peřinová, 1978), Turandot ukrutnice (a: I. Peřinová, 1982) a adaptaci hry bratří Čapků Ze života hmyzu (a: J. a K. Čapkovi, I. Peřinová, 1989). Vedle těchto inscenací do dějin moderního loutkového divadla vstoupila zejména její režie starofrancouzského textu O věrném milování Aucassina a Nicoletty (a: P. Aujezdský, 1981), pohádka Čert, Káča a beránkové (a: E. Hanžlíková, 1980), Písnička o psím trápení (a: E. Pergner, 1982) a autorská adaptace divadelně obtížné látky Vančurova románu Markéta Lazarová (a: V. Vančura, M. Schartová, 1983). V režijní tvorbě prosazovala metaforické chápání loutkového divadla a snahu o syntetickou formu umožňující mnohovrstevnou uměleckou výpověď.
Od roku 1989 začala vyučovat pravidelně na loutkářské katedře DAMU, kde se věnovala především soustavné práci s loutkou. V roce 1993 se stala docentkou, později proděkankou a dvakrát po sobě i děkankou DAMU. Práce se studenty, kterým věnovala své letité zkušenosti loutkoherecké, herecké i režijní, ji zcela pohlcovala a ve zpětné vazbě se svými posluchači nacházela smysl a zakončení své celoživotní divadelní práce. Markéta Schartová režírovala i v dalších divadlech – zajímavá byla její spolupráce s Divadlem Minor, kde ve svých režiích prosadila uplatnění posluchačů katedry alternativního a loutkového divadla – Rozum a štěstí (a: J. Werich, M. Schartová), Sedmero krkavců (a: P. Aujezdský. 2001).
Výběr z literatury:
SCHARTOVÁ, Markéta. Jevištní symbióza loutky a herce – ověřování hypotéz. Loutkář. 1994, č. 4, s. 76–79.
ČESAL, Miroslav. Herečka s loutkou a režisérka Markéta Schartová. Loutkář. 1994, č. 4, s. 75.
KLÍMA, Miloslav a kol. Divadlo a interakce 8 a půl. Praha: Pražská scéna. 2014.
PAVLOVSKÝ, Petr. Liberec 1976–1982, významná kapitola českého loutkářství (pět zvláště úspěšných sezon Naivního divadla v Liberci). Divadelní revue. 2004, č. 4, s. 102–112.
SCHARTOVÁ, Markéta. Herecká setkání s režisérem Josefem Kroftou. Loutkář. 2003, č. 2, s. 74–75.