(18. 1. 1883, Praha – 28. 7. 1967, Praha)
Akademický malíř; loutkářský scénograf, technolog, autor, člen Loutkového divadla Umělecké výchovy.
Vít se narodil jako syn Romualda Skály (1848–1901), malíře divadelních dekorací nejprve ve Švestkově divadle a poté v Prozatímním divadle. Otec si později zařídil vlastní malírnu dekorací na Vinohradech a pracoval pro Národní divadlo, pro divadelní soubory na Balkáně i pro mnoho ochotnických skupin.
Životní cesta syna Vítka byla tedy předem jasná a v otcově dílně se také seznámil se základy řemesla. Reálné gymnázium nedokončil a v roce 1898 přešel na Uměleckoprůmyslovou školu. Zde studoval u prof. Emanuela Krescence Lišky a po roce byl přijat na Akademii výtvarných umění. Nejprve do roční přípravky u Bohumila Roubalíka a pak do speciálky prof. Maxmiliana Pirnera. Když jeho otec zemřel, nebyl Vít ještě plnoletý, a proto nemohl otcovu malírnu převzít. Rodinný podnik prodal. Jako umělec se nejdříve orientoval na figurální malířství, ale postupně ho zlákala krajinomalba. V roce 1904 se stal členem Jednoty umělců výtvarných, vystavovat začal s Krasoumnou jednotou v roce 1907, účastnil se pravidelných členských výstav s Jednotou umělců výtvarných, v roce 1917 měl soubornou výstavu v Rubešově galerii a poté řadu výstav v Čechách, na Moravě, na Slovensku i v cizině. Podílel se na úpravě Maroldova panoramatu bitvy u Lipan (1934), jeho dílem je plastické popředí.
Loutky ho provázely celý život. V osmi letech dostal loutkové divadlo s německými tištěnými dekoracemi, a jak sám vzpomínal, víc ho bavilo kombinování různých scénických prostředí nežli hraní divadla. Z diváckých loutkářských zážitků na něj měly vliv zejména pouťové maňáskové pantomimy s živým morčetem. Odtud vedla přímá cesta k maňáskovým taškařicím, které začal provozovat jako student Akademie se svým starším spolužákem a celoživotním přítelem Otou Bubeníčkem. Maňásky uvedl i do Jednoty umělců výtvarných, kde založil Teatro de la Skála (1908), což byla, jak již název napovídá, recesistická zábava. Skála zde byl autorem, výtvarníkem i hercem, Bubeníček mu sekundoval. V roce 1910 se svými maňásky krátce vystupoval v luxusním kabaretu Lucerna v centru Prahy.
V období příprav inscenace Škroupova Dráteníka, která znamenala zrod Loutkového divadla Umělecké výchovy, přivedl Bubeníček do zákulisí Víta Skálu. A je pro něj charakteristické, že hned začal vymýšlet různá technická zlepšení. Byl přizván do výboru a pověřen režií hned následující inscenace, hry Marie Gebauerové Jak Jaromil k štěstí přišel (1915), a podílel se i na výtvarném řešení. První světová válka činnost ambiciózního kolektivu přerušila. Po válce získali loutkáři stálé působiště, někdejší školní kapli ve Slezské ulici na Vinohradech. Začali zde 28. února 1921 Faustem A. Krause a J. Vrchlického s výpravou O. Bubeníčka a V. Skály. Koncem roku vznikly ve vedení souboru vážné neshody, které skončily odchodem sochaře Hanuše Folkmana, do té doby předsedy Umělecké výchovy. Odešel ovšem i s loutkami, které byly jeho majetkem. Vedení souboru se ujali Ota Bubeníček, Vít Skála a Václav Sojka-Sokolov, předsedou byl zvolen Bubeníček. Nové loutky vyřezali žáci prof. Štěpána Zálešáka. V následujícím období se na výpravě obvykle podíleli Bubeníček (dekorace) a Skála (loutky a kostýmy, většinou i režie). V roce 1923 navrhl Skála nové řešení jevištní konstrukce, které se však z finančních důvodů dočkalo realizace až za dva roky. Realizace se ujal Ing. Josef Kopenec, který upravil Skálův návrh na kovovou konstrukci se dvěma vodičskými lávkami a dvěma pojízdnými scénickými vozy, což bylo originální, převratné řešení. Souběžně Vít Skála vyzdobil hlediště figurálními malbami podle návrhů Ladislava Šalouna. Od třicátých let dostávali příležitost výtvarníci mladé generace (Buděšínský, Kočí, Vojáček a další), ale Bubeníček se Skálou dokázali s mladými držet krok. Z významných inscenací, které Skála v tomto období režíroval i vypravil, připomeňme alespoň Žita kouzelníka (1933), Jana Žižku (1938) či barokní operku Josefa Kohouta Zámečník (1940). V roce 1938 přesídlil O. Bubeníček do Mladé Vožice a jeho post v čele Umělecké výchovy zaujal Vít Skála. Pro Skálovu tvorbu raných dvacátých let je typická snaha po antropomorfním řešení loutek. A to nejen v detailní realistické řezbě a historicky věrném kostýmování, ale i v konstrukci, která umožňovala co největší připodobnění živým hercům. V pozdějším období však postupně výraz loutek zjednodušuje. Umělecké výchově zůstal Skála věrný až do jejího zániku v roce 1954. Na jeho kontě je 25 režií a na 42 inscenacích se podílel výtvarně, nejčastěji návrhy loutek a kostýmů. Poslední výprava je z roku 1950 k novému nastudování hry Žito kouzelník.
Významnou členkou Umělecké výchovy byla i Skálova manželka Emilie, rozená Kučerová (1905–?). Do souboru přišla v roce 1924 a brzy se z ní stala vynikající a často obsazovaná loutkoherečka. Byla také autorkou řady her, k nejvýznamnějším patří Žito kouzelník, Jan Žižka či hojně hrané O zlém sněhuláku Sněhuráku a Začarovaný Kašpárek. V rukopisu zůstalo operní loutkové libreto Tajemný hudec.
Vít Skála je nejčastějším autorem tištěných dekorací. Velkorysý projekt takzvaných Dekorací českých umělců byl zahájen v roce 1913¨první sérií, na které se podílela řada předních výtvarníků. V pravidelných intervalech pak byly vydávány další série, od páté (1923) se na nich podílel také Skála a v šesté až desáté (1931) byl už prakticky jediným autorem. Tyto dekorace vydávala firma Modrý & Žanda a v roce 1928 k nim Skála vytvořil nové, tzv. Skálovo proscénium, které však vydalo nakladatelství A. Storch a syn. Pro Storcha vytvořil Skála Storchovo české loutkové divadlo (1926 a 1934) určené pro osmnácticentimetrové loutky. Ojedinělým počinem byly Skálovy velké dekorace určené loutkám vysokým 35–50 cm z let 1926 a 1929, jejich vydavatelem byl Masarykův lidovýchovný ústav. V roce 1938 připravoval pět sérií dekorací pro loutky pětadvaceticentimetrové, k realizaci však vzhledem k okupaci nedošlo.
Tím se ale Skálovy loutkářské aktivity nevyčerpaly. Od roku 1924 přispíval do časopisu Loutkář, převážně psal nejrůznější technické články a praktické rady. V Loutkářské čítance vydané v roce 1925 je nejzastoupenějším autorem a spoluredaktorem. Spolupráce s Loutkářem zintenzivnila po roce 1933, kdy byl jeho zakladatel a šéfredaktor Dr. Jindřich Veselý zaměstnán svými profesními povinnostmi a Skála jej od října 1936 do zrušení časopisu v roce 1939 ve funkci šéfredaktora nahradil. V roce 1940 začal Dr. Jan Malík vydávat Loutkovou scénu a Skála patřil k jeho důležitým spolupracovníkům. Když se po roce 1918 utvářela loutkářská komise při Svazu osvětovém, patřil Vít Skála k prvním aktivistům a v nově ustaveném Loutkářském soustředění (1923) byl členem v prvním výboru a až do zániku organizace začátkem padesátých let byl aktivním členem vedení, často na pozici místopředsedy. Reprezentativní loutkářské výstavy v roce 1924 a 1929 byly bez Víta Skály nemyslitelné. A při sjezdech loutkářských pracovníků, které tvořily rámec těchto výstav, patřily jeho přednášky k nejžádanějším, protože odpovídaly na běžné problémy většiny posluchačů. Svůj technologický důvtip prokázal v soutěži na konstrukci loutkového divadla (1925), jeho vítězný návrh vtipně vkomponoval scénu loutkového divadla do standardní školní katedry. Z podnětu Masarykova lidovýchovného ústavu nově zkonstruoval loutkové divadlo pro potřeby českých menšin v zahraničí a ve spolupráci s O. Bubeníčkem ho vybavil dekoracemi. Byl také jedním z nejpilnějších lektorů loutkářských škol pořádaných Československou obcí sokolskou. Po druhé světové válce, kdy na Loutkářské soustředění navázala státní metodická péče, byl až do odchodu do důchodu loutkářským metodikem v Praze.
Byl také příležitostným autorem, v roce 1923 se na scéně Umělecké výchovy hrála jeho hra Kouzelná fontána a v roce 1934 měla premiéru komedie Strašidlo na zbytkovém statku. Lví podíl má Skála na tom, že v letech 1927–1928 hostoval na scéně Umělecké výchovy Josef Skupa a díky tomu se v Praze mohli představit Spejbl s Hurvínkem, jejichž popularita v té době prudce stoupala.
Vít Skála byl člověkem neobyčejně dělným a systematickým, ale také přátelským a schopným chladit hlavy rozpálené ohnivými polemikami. Vždy dobře naladěný, s darem jiskřivého humoru. Patří k nejvýraznějším osobnostem loutkového divadla mezi dvěma válkami.
Výběr z literatury:
-jh-. Hovoříme a vzpomínáme s Vítem Skálou. Čsl. loutkář. 1960, č. 6, s. 133, č 7, s. 162.
BLECHA, Jaroslav, JIRÁSEK, Pavel. Česká loutka. Praha: KANT. 2008. ISBN 978-80-86970-23-3.
BLECHA, Jaroslav. Rodinná loutková divadélka. Brno: Moravské zemské muzeum. 2009. ISBN 978-80-7028-353-0.
CINYBULK, Vojtěch. Vít Skála – malíř a loutkářský výtvarník. Čsl. loutkář. 1953, č. 1, s. 5–6.
CINYBULK, Vojtěch. …zasloužil se o české loutkářství. Čsl. loutkář. 1967, č. 10, s. 163.
ČESAL, Miroslav. Vůdčí osobnosti amatérské etapy II. Loutkář. 1994, č. 2, s. 32–33.
ČESAL, Miroslav. ABC malých forem 2. Čsl. loutkář. 1962, č. 3, s. 70.
JIRÁSKOVÁ, Marie, JIRÁSEK, Pavel. Loutka a moderna. Brno: Arbor vitae a JAMU. 2011. ISBN 978-80-87164-85-3 (Arbor vitae; váz.) ISBN 978-80-7460-000-5 (Janáčkova akademie múzických umění; váz.)
KOLÁR, Erik. K osmdesátinám Víta Skály. Čsl. loutkář. 1963, č. 1, s. 10.
KNÍŽÁK, Milan. Encyklopedie výtvarníků loutkového divadla. Hradec Králové: NUCLEUS HK. 2005. ISBN 978-80-86225-88-3.
KUČERA, Romauld. Mladý sedmdesátník. Čsl. loutkář. 1953, č. 1, s. 4.
KUČERA, Romuald, RÖDL, Ota. Historie Loutkového divadla Umělecké výchovy. Olomouc: SAL SČDO. 2001. ISBN 80-270-8044-4.
RYMARENKO, Igor. Dekorácie českých umelcov pre bábkove divadlo. Bratislava: Slovenské národné muzeum. 2009. ISBN 978-80-8060-239-0.
SKÁLA, Romuald. Česká činohra 19. a začátku 20. století II. Praha: Institut umění a Academia. 2015. ISBN 978-80-200-2467-1.
SKÁLA, Vít. 40 let Umělecké výchovy. Čsl. loutkář. 1954, č. 1, s. 7–9.