(6. 8. 1947, Praha)
Scénografka, výtvarnice, autorka filmových a divadelních loutek a kostýmů, grafička a režisérka animovaných filmů.
Původně snila o tom, že bude sochařkou nebo malířkou, nakonec ji však zlákal pohyb, touha něco oživovat. Její tvorba je rozkročena od divadla po animovaný film, nevyhýbá se žádným typům loutek, objevují se v ní marionety, javajky, maňásci, loutky černodivadelní, samostojné a další. Své návrhy loutek, kostýmů a někdy i hraček si Váchová často sama realizuje. K tomu jí dalo průpravu zejména studium na Střední výtvarné škole Václava Hollara v Praze (1962–1966).
Velkou inspirací pro ni byla tvorba Jiřího Trnky; její ozvěny jsou vidět jak v jejích loutkách, tak v atmosféře animovaných filmů. V letech 1969–1973 Váchová studovala na Akademii múzických umění v Praze na loutkářské katedře obor výtvarná technologie a scénografie. Už při studiu začala spolupracovat s různými divadly, tehdy zejména na Slovensku, např. O troch krásách světa (Divadlo Nitra, r: M. Lajcha, 1973). Dále připravila výpravu pro pohádku Sedmero krkavců (Divadlo Radost Brno, r: P. Vašíček, 1977), pro Zlatovlásku (Divadlo Nitra, r: M. Lajcha, 1978), černodivadelní loutky pro pohádku Alenka v říši divů (Divadlo Jiřího Wolkra, r: K. Texel, 1978), výpravu s marionetami pro německé loutkové divadlo v Drážďanech pro inscenaci Princezna s ozvěnou, (1981, r: J. Altmannová) či pro pohádku O strašlivém drakovi, ševci a princezně (Říše loutek Praha, r: J. Novák, 1986).
„Ať velké, ať drobné textilní loutky, všechny jsou nadány životností a emotivně děti přitahují. […] Výraz loutek je soustředěný a pevný, sochařsky soudržný – v masce i v hlavě, i když v různých stupních stylizace. S pevností tvaru a hmoty je u loutek spojena citlivá výraznost očí, která základní tvarové hutnosti dodává velmi osobitý ráz. Tam, kde jde o marionetu, i tam, kde jde o loutku zcela jiného typu,“ napsala o loutkách Šárky Váchové Sylva Marešová (MAREŠOVÁ, Sylva. Československý loutkář. 1993. č. 10, s. 235.). Váchová vytvářela i loutky textilní, např. pro inscenaci kladenského loutkového divadla Deset malých černoušků (a: I. Peřinová, r. M. Malá, 1988). Pro Ústřední loutkové divadlo v Praze navrhla velké masky, spojující plastiku hlavy s kostýmem (Láska ke třem pomerančům, 1982). S jejími loutkami se seznámili diváci i v Dánsku v inscenacích Zlatá rybka, Červená Karkulka, Perníková chaloupka, Sněhurka, O třech kozlech, Princezna Rosamunda, Sněhová královna (r: Helena Ekelund) a ve Švédsku v pohádce Perníková chaloupka (r: Alice Bělská).
V roce 1975 na tzv. Matějské pouti ve stanu Ctibora Turby Váchová navrhla a realizovala scénu, loutky a kostýmy do hry Muž, který rozdává rány holí (r: K. Makonj). Plenérová akce nabízela v tehdejším totalitním režimu různorodou škálu představení z velkého spektra divadelních žánrů s přesahy k hudbě, výtvarnému umění a happeningu. Podíleli se na ní umělci, kteří se chtěli svobodně vyjádřit. V polovině 80. let Váchová spolupracovala s Petrem Formanem na tzv. Divadelní pouti na Střeleckém ostrově v Praze, kde v roce 1987 vytvořili vodní divadlo na Vltavě O krasobruslařce, kterou spolkl kapr.
V letech 1983–1995 vyučovala Šárka Váchová na loutkářské katedře DAMU, mezi její žáky patří např. členové divadla Buchty a loutky. Pedagogicky působila i v Norsku na Loutkářské akademii ve Fredrikstadu (1997).
Pro nemocnici Motol v Praze vytvořila didaktické hračky, u nichž řešila především barvu a tvar. Pro encyklopedické seriály České televize Kostičky a Moudronos (r: I. Látal, 1994–2010) navrhla a vytvořila loutky, masky, rekvizity a scény.
Od roku 1999 se začala zabývat i scenáristickou tvorbou a režií animovaného filmu. Nejznámějším jejím televizním dílem je večerníčkový loutkový seriál Chaloupka na vršku (n+r+v: Š. Váchová, a: Š. Váchová a P. Cmíral, d: M. Kšajtová, kamera J. Halousek a J. Müller, h: P. Skoumal, premiéra 2006 a 2013). Na základě seriálu vyšly i dvě stejnojmenné knihy (2009 a 2013). Mezi další knižní tituly, které Váchová napsala a ilustrovala, patří např. Tajemství srdce (2016), příběh o dvou rozdílných královstvích a o Jiříkovi a Zlatovlásce. Pro televizní Večerníček připravila dále sedmidílný loutkový seriál Vánoční koledy (a+r+loutky: Š. Váchová, kamera: J. Müller, h: J. Kolafa, 2000). Hlavy loutek pro něj jsou vyřezané z lipového dřeva, ale aby postavy mohly dělat gesta, např. hrát na hudební nástroje, mají prsty z poddajného a ohebného latexu.
Váchová navrhovala také kostýmy pro herce, např. pro filmy Indiáni z Větrova (r: J. Matula, 1979), Co je vám, doktore? (r: V. Olmer, 1984), Rozpuštěný a vypuštěný (r: L. Smoljak, 1985) a dále pro televizní pohádky O modrém ptáčku (1998), O třech ospalých princeznách (1999), Jak chutná láska (r: J. Semschová, 2002).
Za svou tvorbu získala řadu cen, např. za krátkometrážní animovaný film Paní Bída (a: M. Pavlík, r: V. Pospíšilová, kamera V. Malík, h: M. Kocáb) 1. cenu za loutkový film na Festivalu dětského filmu ve Zlíně v roce 1983 a o rok později 1. cenu Festivalu animovaných filmů v americkém Chicagu. Poroty festivalu dětského filmu ve Zlíně a Festivalu animovaných filmů v Třeboni několikrát ocenily Chaloupku na vršku.
Výběr z literatury
KOTEK, Václav, KREJČÍ, Jakub, MAKONJ, Karel a kol. Divadelní pouť. Praha: Retro Gallery a Nakladatelství Pražská scéna ve spolupráci s Výzkumným pracovištěm katedry alternativního a loutkového divadla DAMU. 2015. ISBN 978-80-905877-5-5 (Retro Gallery; brožováno) 978-80-86102-84-9 (Pražská scéna; brožováno).
MAREŠOVÁ, Sylva. Šárka Váchová. Čsl. loutkář. 1993, č. 10, s. 235.
Oficiální web dostupný z http://www.sarkavachova.cz.