(2. 9. 1979, Brno)
Režisér, autor, loutkoherec a herec loutkového a alternativního divadla. Umělecký šéf divadla DRAK. Spolu s Tomášem Jarkovským tvoří autorsko-dramaturgicko-režijní tandem.
Pochází z divadelní rodiny, jeho matka je loutkoherečka a věnuje se dramatické výchově, otec byl dramaturg a režisér v brněnském divadle Radost a poté, co se roku 1983 přestěhovali do Plzně, působí v Divadle Alfa.
V Plzni prošel Vašíček základní školou a gymnáziem, následně studoval sociální a kulturní antropologii na ZČU v Plzni. Větší vliv na něj ale mělo jeho členství v amatérském souboru Rámus, který vedla jeho matka. Od roku 2003 s částí souboru založil jeho samostatnou větev Rám U. S. a o rok později vzniklo excentrické divadelní trio pod názvem Pachýř Pačejoff. Jeho tvůrci používali netradiční loutky a loutkářské postupy pro originální divadelní tvary, které překvapovaly svou bizarností a stoprocentním nasazením všech účinkujících. Dali tak vzniknout mladému energickému autorskému divadlu, které ignoruje zavedené postupy a formy a vlastním experimentem spolu s kombinací tvůrčích způsobů i žánrů směřuje k výbušné hravosti. Dále od roku 2006 spolupracoval s nezávislým profesionálním souborem Dominika Tesaře Mimotaurus Praha. V těchto sestavách se účastnil mnoha loutkářských amatérských přehlídek, na Loutkářské Chrudimi navštěvoval semináře Marka Bečky.
Roku 2005 byl přijat na obor režie–dramaturgie na Katedře alternativního a loutkového divadla na pražské DAMU. V rámci studií režíroval například pro Pražské Quadriennale s podtitulem Dotknout se nebe inscenaci Tleskač (a: J. Vašíček a kol. podle J. Foglara, 2007), jejíž foglarovskou tematiku o deset let později rozvedl v divadle Minor inscenací Záhada hlavolamu (a: J. Vašíček, T. Jarkovský podle J. Foglara, 2017); k motivu létání se vrátil v inscenaci Ikaros (a: J. Vašíček, T. Jarkovský, 2013) v královéhradeckém DRAKu. Ještě na škole se díky produkční spolupráci mezi DAMU a Minorem představil v profesionálním divadle inscenací s indiánskou tematikou Sny o bizonech (a: K. Filcíková, J. Vašíček, 2009). V Disku absolvoval inscenací Spalovač mrtvol (a: L. Fuks, K. Filcíková, J. Vašíček, 2008).
Největší ohlas z jeho divadelních počátků vzbudila scénická koláž s názvem Fucking generation aneb Zbavme se svých patosů a hymen (a: J. Vašíček a kol., 2007). Snaha o generační výpověď vznikala formou kolektivní improvizace pod jeho režijním vedením. Svobodomyslný, provokativní přístup plný nadhledu, hudebních i tanečních čísel nesl zároveň ducha spoluodpovědnosti za stav světa, současně šlo o studentskou hříčku, která sama sebe relativizovala. V pro tento účel nově vzniklém souboru L. S. Věk působili členové generačně blízkých souborů (např. Rám U.S., Dno nebo Vosto5), převážně spolužáci z DAMU, ale i studenti jiných vysokých a středních škol. Šlo o první spolupráci se spolužákem z režie– dramaturgie Tomášem Jarkovským, ve které pokračují dodnes.
Společně s Tomášem Jarkovským působí i v divadle Športniki, které roku 2011 založili ve slovinském Mariboru, když v tamním loutkovém divadle zkoušeli autorskou inscenaci Zakaj?/Proč? a jejich herečtí kolegové z DAMU zde vedli workshopy pro náctileté. Z touhy vytvořit něco společně vzešla inscenace s prstovými loutkami Back to Bullerbyn (a: kolektiv, 2011), velmi volně podle Astrid Lindgrenové, která dosáhla až na loutkářskou cenu ERIK. Dalším dílem divadla Športniki je Gagarin! (a: kolektiv, 2012) nebo Simply Clever (a: kolektiv, 2013). Pro jejich poetiku je typický důraz na hudbu, nadsázka, inklinují k divadlu malých forem.
První autorsko-dramaturgicko-režijní spoluprací s Tomášem Jarkovským v českém profesionálním divadle byla inscenace pro Naivní divadlo Liberec Neklan.cz aneb Ze Starých pověstí českých (a: J. Vašíček, T. Jarkovský, 2010), za kterou získali cenu Skupovy Plzně 2010 za scénář a koncepci inscenace, následovaly inscenace napříč českými divadly, např. Tom Sawyer (a: M. Twain, J. Vašíček, T. Jarkovský, 2010) pro Loutkohru Jihočeského divadla, Perníková chaloupka (a: J. Vašíček, T. Jarkovský, 2012) pro divadlo Minor nebo Ostře sledované vlaky (a: B. Hrabal, J. Vašíček, T. Jarkovský, 2014) pro plzeňské Divadlo Alfa, které byly na Skupově Plzni 2014 rovněž oceněny, a sice za překlad Hrabalova románu do divadelního jazyka.
Pro jejich spolupráci je typické vážné téma zpracované přístupnější formou; využívají ryze autorský vklad, přičemž se opírají o kanonická díla či obecně dobře známé osudy. Například nejznámější Shakespearovu tragédii přizpůsobili svým divákům v adaptaci Hamleteen (a: W. Shakespeare, J. Vašíček, T. Jarkovský, 2012) pro Divadlo Alfa. Hamletova trápení jsou zde nazírána z optiky náctiletých, do popředí se dostávají rodinné problémy a vztahy. Za neklasickou adaptaci klasického textu získali cenu Skupovy Plzně 2012.
Od roku 2014 je uměleckým šéfem divadla DRAK. Jen málokterá z jeho inscenací je vysloveně loutková, preferuje herecké divadlo, spoléhá se zejména na vizuálně působivé obrazy, nicméně stále využívá loutkové principy. Více než podrobná psychologie postav ho zajímá nadsázka a jasně čitelná zkratka či jevištní metafora, do níž může zhustit potřebné informace. Často účelně a především smysluplně pracuje s multimédii. Inscenace Bílý tesák (a: J. London, T. Jarkovský, J. Vašíček, 2018) byla přímo založena na využívání live-cinema, pomocí něhož se povedlo příběh převyprávět vlčíma očima. Originální a na loutkových principech založená práce s moderními technologiemi přinesla další cenu ERIK. Při práci s herci usiluje o autenticky vystupující postavy, které si však zachovávají jistou míru čitelné nadsázky, grotesknosti. Pracuje s brechtovským odstupem, prostor využívá jako aktivní složku, která bere diváka do hry. Zajímá ho tvorba pro náctileté, s čímž souvisí i oblíbené téma jedince nezapadajícího ke zbytku světa či hrdiny, který si teprve své místo ve společnosti hledá.
Od roku 2016 vede debatní seminář na Loutkářské Chrudimi, roku 2015 byl členem tamní poroty. Spolu s Tomášem Jarkovským je lektorem loutkářské konzervatoře programu „režijně-dramaturgická koncepce jako názor“.
Hraje v kapelách Císařovy nové šaty a Žilou.
Výběr z literatury
DOMBROVSKÁ, Lenka. Na divadelní punk staří nejsme. Moderní divadlo. 2019, č. 3, s. 14–15.
HULEC, Vladimír. Cesty anti-loutkářů k loutkovému divadlu aneb Kudy všudy za divadlem s Jarkovským a Vašíčkem. Loutkář. 2018, č. 2, s. 64–66.
KERBR, Jan. Krajina s akvabelami a černým domem: pokus o vymezení české polistopadové dramatiky. Praha: Pulchra. 2013. ISBN 978-80-87377-61-1.
LEŠKOVÁ DOLENSKÁ, Kateřina. Baví nás zkoumat mezní situace a klást si otázky. Loutkář. 2011, č. 6, s. 384–388.
LEŠKOVÁ DOLENSKÁ, Kateřina. Brechtovské divadlo s ironickým ostnem. Loutkář. 2018, č. 2, s. 67–69.
MALÍKOVÁ, Nina. Klauzury, klauzury. Loutkář. 2007, č. 3, s. 131.
RICHTER, Luděk. Loutkové divadlo a postmoderna – II. Loutkář. 2011, č. 2, s. 71–74.
ZAHÁLKA, Michal. Dělat v DRAKU je zázrak. Loutkář. 2018, č. 2, s. 70–73.