(19. 5. 1900, Šťáhlavy u Plzně – 29. 1. 1970, Praha)
Loutkoherec, komik, režisér, řezbář a technolog, někdejší člen Skupova souboru a vedoucí Krajského loutkového divadla v Kladně.
Jako dítě zpíval v plzeňském divadle v dětském sboru v operách Jakobín a V studni. Třebaže mu divadlo hned učarovalo, šel se učit modelářem-slévačem do Škodových závodů. Divadelní osud ho ale neminul, už roku 1917 se stal členem poloprofesionálního divadélka Na Valech a v roce 1919 vystupoval v kabaretu Chat noir v lokále U Svobodů, kde se s ním setkal i mladý Josef Skupa. Tomu se líbily Vavříkovy hlasové parodie a karikatury a pozval ho do divadélka Feriálních osad, kde ho členové rodiny Karla Nováka zaučili do hry s loutkou. Skupa ho zavedl i do malíren a Vavřík tam nahlédl do způsobu malby a kašírování. V roce 1921 stanul na jevišti Feriálek jeho Emánek s živou hlavou a tělem loutky. U loutek však Vavřík-Rýz ještě nezůstal, v roce 1923 vystupoval jako herec v kabaretech a u venkovských hereckých společností; do poloviny 30. let 20. století vystřídal šestnáct různých souborů.
Členem plzeňského divadla Josefa Skupy se stal jako loutkoherec a řezbář v roce 1936 a působil zde do ledna 1944, kdy byl Skupa nacisty zatčen a soubor zrušen.
Jan Vařík-Rýz měl velký podíl na Skupových odvážných politických satirách uváděných před vypuknutím druhé světové války. Revue Jdeme do sebe (a: J. Skupa, F. Wenig, r: J. Skupa, J. Vavřík-Rýz, v: J. Skupa, J. Trnka, J. Vavřík-Rýz, 1937) navázala na společensky angažované pořady Loutkového divadla Feriálních osad, které se hrály na konci první světové války. Skupa do nové revue záměrně zapojil i postavu „plzeňského revolučního Kašpárka“, který v roce 1918 pochovával monarchii. Schválně pak umenšil tradiční konfliktní vztah mezi Spejblem a Hurvínkem, protože v nové společenské situaci nebylo na místě zesměšňovat prosté lidi, chtěl reflektovat něco jiného. Pomocí kouzelné tinktury nechal obě hlavní postavy zmenšit do velikosti hmyzu a Spejbl s Hurvínkem pak v hmyzím světě odhalovali různé druhy příživnictví, kořistnictví, flákačství, nepoctivosti a jiných nectností. Inscenace byla působivá i po výtvarné stránce, o kterou se zasloužil právě Vavřík-Rýz.
Další politicky útočnou satirou tvůrců Skupova divadla byl Kolotoč o třech poschodích (a: J. Skupa, F. Wenig, r: J. Skupa, v: J. Skupa, J. Vavřík-Rýz, 1939). Hra byla sice oficiálně zakázána, ale Skupa ji i přesto reprízoval na zájezdech. „Celá zápletka se točila kolem záměru chamtivé domácí paní Drbálkové (autorem loutky a hlasovým interpretem byl J. Vavřík-Rýz), která chtěla zvětšit svůj ‚životní prostor‘ na úkor svých nájemníků, především Spejblova a Hurvínkova bytu, jejich spižírny a pokojů s vyhlídkou na východ. Vedle paní domácí, jež byla nezakrytým zesměšněním Adolfa Hitlera a jeho dobyvatelských plánů, vystupovali ve hře pochybný cirkusář Kratinoha a zpěvačka Marianna, kteří nejdříve přislíbili Spejblovi pomoc, ale svému slovu nedostáli. Diváci je mohli bez problémů identifikovat jako karikatury aktérů nedávné mnichovské dohody.“ (DUBSKÁ, Alice. Dvě století českého loutkářství. AMU. Praha. 2004. s. 240.)
Groteskní postava paní Drbálkové vznikla z momentálního impulzu na jubilejní výstavě konané k 20. výročí republiky v Plzni. Jan Vavřík-Rýz tehdy v místním rozhlase komentoval hlasem této prostořeké ženské společenské události. Klevetivá baba jako postava zaujala Skupu i jeho spoluautora Franka Weniga, a tak Vavřík-Rýz paní Drbálkovou zanedlouho taky vyřezal, přičemž loutka nesla fyzické rysy svého tvůrce a interpreta. Spolu se zvídavým reportérem Vyčichlem, taktéž Vavříkovým dílem, tvořila komické duo a bavila diváky čtvrtečních červencových kabaretů na plzeňském výstavišti.
Vavřík-Rýz byl autorem i dalších loutek a varietních čísel Skupova divadla, z jeho dílny pocházely např. hmyzí kapela, cvičené prasátko, opičí cirkus, medvěd na kolečkových bruslích, kocourkovští učitelé, cirkusák Kratinoha aj.
Po Skupově zatčení nacisty a rozpuštění jeho souboru získal J. Vavřík-Rýz na jaře 1944 licenci k provozování maňáskové scény v okrajových částech Prahy. Věnoval se této činnosti až do začátku roku 1945, kdy byl totálně nasazen.
Po skončení války zahájil Skupův soubor 12. října 1945 činnost v Praze pod novým názvem Divadélko Spejbla a Hurvínka. Jan Vavřík-Rýz byl jeho členem a přišla i nová představitelka Máničky Božena Weleková, která se nakrátko stala Vavříkovou ženou.
V Praze začal Vavřík-Rýz hodně režírovat. K prvnímu výraznějšímu počinu se inspiroval návštěvou sovětského loutkoherce Sergeje Vladimiroviče Obrazcovova (nar. 1901, od roku 1931 byl uměleckým vedoucím a režisérem Státního ústředního divadla loutek v Moskvě, v letech 1976–1984 prezidentem mezinárodní loutkářské organizace UNIMA) do Československa v roce 1948. V lednu 1950 nastudoval Vavřík-Rýz se spodově vedenými loutkami vajangy (javajky) Klicperova Rohovína Čtverrohého. Javajky se v té době po českých loutkových scénách začaly šířit jako epidemie. Tvůrci čím dál více vnímali omezenost pohybu marionet na drátě a rozdělené interpretace. Josef Skupa si v době Obrazcovovy návštěvy zaznamenal do svého zápisníku: „Obrazcov dobře viděl tyto nedostatky. Ptal se: ‚…a kde má taková loutka duši?‘ Nahoře u stropu mladá vodička, dole mluví starý rutinér z hereckého jeviště. Jak je to možno spojit v souladný, umělecky přesvědčivý celek? … Hlavní byl mnohým loutkářům výtvarný obraz, scéna, reflektory a hračičkaření s mrakostroji – a hra s loutkou bylo to poslední.“ (SKUPA, Josef: Ze Skupova zápisníku. In: Sokol, František: Svět loutkového divadla. Albatros. Praha. 1987. s. 86–87.)
V roce 1950 začal Jan Vavřík-Rýz uvádět i Estrádu paní Drbálkové, která se však nesetkala s pozitivním ohlasem. Ani další jeho inscenace neměly ve srovnání s ostatními hrami Divadla Spejbla a Hurvínka velkou reprízovost. I proto se v roce 1953 rozhodl ze souboru odejít. Poslední, co zde nastudoval, byla hra Nazveme ho Fifinka (a: V. Straka, 1953).
Od sezóny 1953–1954 vedl necelé tři sezóny do roku 1955 kladenské loutkové divadlo, kde také režíroval, např. Pohádka o babce tichošlapce (a: J. Malík, r+v: J. Vavřík-Rýz, h: M. Platil, 1953), Posvícení v Hudlicích (a: M. Kopecký, J. Káš, r+v: J. Vavřík-Rýz, h: M. Platil, 1954), Velká estráda (r+v: J. Vavřík-Rýz, 1955).
V druhé polovině 50. let 20. století vystupoval s Josefem Bekem v Letním divadle v Parku kultury v hudební veselohře Lišák Pedro. Hostoval také v Alhambře, kde došlo k jeho pádu z jeviště. V roce 1958 onemocněl a odešel do invalidního důchodu. Aktivně se loutkám už nevěnoval.
Výběr z literatury
DUBSKÁ, Alice. Dvě století českého loutkářství. Praha: AMU. 2004. ISBN 80-7331-008-2.
KIRSCHNEROVÁ, Denisa. Spejbl a Hurvínek …na nitkách osudu. Brno: Computer Press. 2010. ISBN 978-80-251-2528-1.
MALÍK, Jan. Jan Vavřík-Rýz, dědic komediálních tradic. Čsl. loutkář. 1975, č. 25, s. 11.
SKUPA, Josef. Ze Skupova zápisníku. In: SOKOL, František. Svět loutkového divadla. Praha: Albatros. 1987, s. 86–87.
SRBA, Bořivoj. České loutkářství v době tzv. Protektorátu Čechy a Morava 1929–1945. In: Sborník prací Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Brno: Q2. 1999, s. 134.
TOMEŠ, Josef (ed.). Biografický slovník českých zemí. Praha: Paseka. 1999. ISBN 80-85268-86-8.
VAŠÍČEK Pavel, MALÍKOVÁ Nina. Plzeňské loutkářství. Plzeň: Divadlo Alfa. 2000.
VAVŘÍK-RÝZ, Jan. Jak jsem dělal pro Skupu grotesky. Čsl. loutkář. 1959, č. 9, s. 86–87 a 113–114.