(10. 1. 1935, Olomouc-Hejčín)
Loutkoherec, pedagog, dlouholetý spolupracovník loutkoherecké skupiny Československé, respektive České televize.
Vidlařův dědeček Antonín byl od počátku loutkářské činnosti Sokola Hejčín pravou rukou Františka Čecha, zakladatele ochotnické loutkové scény Národní jednoty v Olomouci-Hejčíně, později Kašpárkova říše. V roli řezbáře vytvořil do první inscenace (Doktor Faust, 1920) několik loutek. Sám Jaroslav Vidlař o své cestě k divadlu říká: „Již v obecné škole jsem navštěvoval takřka povinně s rodiči místní loutkové divadlo, otec propůjčoval svůj sonorní hlas vážným postavám, matka v roli poctivé uvaděčky. Asi v sedmi letech mne pozval režisér František Štěrba k oponě, kterou jsem s poctivostí obsluhoval. Po úspěšném roce u opony se nedostavil na představení jeden z loutkoherců, tak mně svěřili roli vodníka. Jelikož se v Hejčíně hrálo výhradně s marionetami, mírně jsem se napřed zalekl techniky, ale i s malým defektem jsem roli zvládl.“
J. Vidlař maturoval v nedaleké Litovli, při studiu pravidelně účinkoval v loutkovém divadle, kde si oblíbil techniku marionet. Po několika lekcích „uměleckého vzdělávání“ pod dohledem loutkářských kapacit (J. Malík, E. Kolár, doc. V. Cinybulk, J. Lorman, O. Rödl) se rozhodl na návrh Vojtěcha Cinybulka vstoupit na nově založenou loutkářskou katedru DAMU.
Po absolutoriu v oboru loutkoherectví v roce 1957 se s kolegyní Naděždou Munzarovou – po domluvě s pedagogem herectví s marionetou Zdeňkem Raifandou – zařadili mezi první tvůrce dětských pořadů v Československé televizi (vedením redakce byl pověřen O. Kryštofek), Vidlař zůstal na této pozici bez přestávky dodnes (2018). Loutky se staly samozřejmou součástí relací pro nejmenší a Jaroslav Vidlař zde vytvářel nové loutkové hrdiny. Od Čertíka Bertíka, lišáčka Hádáčka, Pampalábuse až k dnešním protagonistům Jů a Hele ve Studiu Kamarád a k Františkovi v Kouzelné školce. V krátkém čase zde s Vidlařem spolupracovaly další absolventky DAMU – režisérky Libuše Koutná a Svatava Simonová. Loutky velice často obohacovaly televizní program, začaly se realizovat samostatné loutkové pohádky, loutkové seriály (Míša Kulička, Uzlík a Mazlík, Kocour Bobek, Pinocchio, Medvídek Pú, Příhody včelích medvídků). Při natáčení Kocoura Bobka Vidlař poznal i postupy a styl práce obávaného režiséra Jiřího Krejčíka. Počet loutkoherců – zaměstnanců ČT – se při hustotě loutkových relací postupně navyšoval a na televizních loutkových inscenacích se podíleli i divadelní výtvarníci Zdeněk Podhůrský, Josef Lamka, manželé Lhotákovi, Radek Pilař, Ivo Houf či Božena Lesáková, jejichž tvorba byla spojena s moderním českým loutkovým divadlem.
Během televizního angažmá a při nabytých zkušenostech byl Vidlař osloven k pedagogické spolupráci na loutkářské katedře DAMU v herectví s marionetou. Zde se takřka dvanáct roků snažil probouzet pocit důvěry k sice náročné, ale působivé technice.
Už v posledních letech svého studia na loutkářské katedře začal spolupracovat s kulturním oddělením Středočeského kraje jako lektor kurzů pro amatérské loutkáře. Na základě jejich pozvání spolupracuje s amatérskými loutkáři doposud (2018) a vede loutkářský kroužek při Domu dětí a mládeže v Mladé Boleslavi.
V roce 1972 oslovil Jaroslava Vidlaře divadelní režisér Václav Hudeček (1929–1991), který se pod vlivem svých uměleckých začátků v loutkovém divadle rozhodl uplatnit loutky i v Národním divadle v Praze. Vidlař tak účinkoval v inscenacích Hadrián z Římsů (a: V. K. Klicpera, r: V. Hudeček, 1972), Hrátky s čertem (a: J. Drda, r: V. Hudeček, 1982, Tylovo divadlo), Fidlovačka (a: J. K. Tyl, r: V. Hudeček, 1987). Při baletní inscenaci Broučci (1992) pod režijním vedením Vlastimila Harapese prokázal Vidlař svoji dovednost v technice černého divadla.
Tuto techniku využívá i při práci s dětmi. Spolu s manželkou Hanou vedou od roku 2000 při Domě dětí a mládeže v Mladé Boleslavi dva loutkářské soubory, které připravují i náročné loutkové inscenace technikou černého a luminiscenčního divadla. Vidlař ovlivňuje jejich činnost dramaturgicky a režijně, občas výtvarně. V současné době usiluje Jaroslav Vidlař o možnost otevření alespoň menšího oddělení televizních loutek v Muzeu loutkářských kultur v Chrudimi.
Výběr z literatury
DVORSKÁ, Jitka. Vám, že je šedesát…? Loutkář. 1995, č. 3, s. 51.
JIRÁSEK, Pavel. Loutka mezi divadlem, filmem a televizí 1950–1960. III. Loutkář. 2016, č. 1, s. 59–65.
JIRÁSEK, Pavel. Loutka mezi divadlem, filmem a televizí 1950–1960. III. Loutkář. 2016, č. 2, s. 81–84.
JIRÁSEK, Pavel. Loutka mezi divadlem, filmem a televizí 1960–1970. IV. Loutkář. 2016, č. 3, s. 88–91.
JIRÁSEK, Pavel. Loutka mezi divadlem, filmem a televizí 1960–1970. IV. Loutkář. 2017, č. 2, s. 72–75.