(14. září 1929, Brno-Židenice)
Řezbář, scénograf, loutkářský technolog, loutkář-performer. Žije a tvoří v Hradci Králové.
František Vítek prožil dětství střídavě v Brně, ve Slavkově u Brna a v Blatnici pod Svatým Antonínkem. V roce 1943 byl přijat na Školu uměleckých řemesel v Brně (dnes Střední škola uměleckých řemesel a Vyšší odborná škola restaurátorská). Po roce však musel v důsledku totálního nasazení středoškoláků studium přerušit a pracoval v továrně Biochema v Modřicích. Po osvobození se na školu nevrátil, jelikož zmeškal zápis. Na podzim roku 1945 nastoupil jako učeň do štukatérského ateliéru na Kolišti v Brně. Zde namísto práce v oboru pomáhal likvidovat válečné škody. Třídil a kompletoval rozbité modely a želatinové formy, hlavně však odklízel ruiny po bombardování z posledních dnů války.
To samozřejmě neuspokojovalo jeho umělecké ambice stát se sochařem. Zhruba po dvou měsících si našel díky inzerátu, který objevil v časopisu Čin, učení u vyhlášeného brněnského řezbáře a sochaře mistra Jaroslava Vaňka (1914–1991). Vaňkova dílna se nacházela na Pekařské ulici č. 9. František Vítek byl přijat do učení na základě úspěšně složené přijímací talentové zkoušky, kdy po tři dny modeloval, kreslil a zodpovídal rafinované Vaňkovy dotazy. Během učení se poprvé setkal s tvorbou loutek-marionet, které pomáhal jako učedník mistrovi řezbovat pro kočovné marionetáře, a také mechanických figur, které si zde marionetáři nechávali spravovat (konkrétně např. vzácný orchestrion s mechanickými figurami rodiny Wertheimů). Odtud se traduje náklonnost Františka Vítka k loutkám a loutkovému divadlu i jeho technologická zdatnost.
Během třetího roku učení už se František Vítek mohl samostatně podílet na tvorbě betlémových figur v kostele sv. Janů (v komplexu kláštera minoritů na rohu Orlí a Minoritské ulice v Brně) a pracoval i na Vaňkových „věcech“. Zvětšoval jeho návrhy a podle nich „sekal“ sochy nahrubo. Osvojil si tak třeba starou techniku tyrolských řezbářů řezání ze syrového dřeva (tzv. „řezání na zeleno“). K této skvělé průpravě přispěly též profesní debaty s mistrem Vaňkem o umění a návštěvy výstav v Domě umění s tehdejším „kroupovským“ programem (Adolf Kroupa, 1910 –1981, dlouholetý svobodomyslný ředitel Domu umění v Brně, označovaný za „brněnského kulturního guru“).
Po převratu v roce 1948 však Vítek u Vaňka skončil, jelikož si mistr nesměl mimo svých příbuzných ponechat učně. František Vítek se pokoušel dostat na Akademii výtvarných umění, což se mu nepodařilo. Sehnal si řezbářskou práci v továrně na výrobu hudebních nástrojů Cremona v Lubech u Chebu (od 1946 družstvo Cremona, od 1950 národní podnik Cremona, nyní Strunal s. r. o.). Zde získával další cenné řemeslné zkušenosti, např. barvení dřeva, práce s rybím klihem aj.
Roku 1949 pak úspěšně absolvoval zkoušky na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze do ateliéru sochařství prof. Bedřicha Stefana (sochař, medailér, 1896–1982). Po krátké době ovšem nepříjemná nemoc zhatila i toto studium. Vrátil se do Cremony, hned však nastoupil vojenskou službu. Jako „nepřizpůsobivý“ vojín strávil přes dva roky v černouhelném Masarykově dole ve Zbůchu u Plzně a po propuštění z armády jako brigádník v hnědouhelných dolech Sokolov. Posléze byl znovu zaměstnán v Cremoně jako řezbář prototypů harfy.
Po krátkých loutkářských anabázích v Lubech a Mariánských Lázních se uchytil na podzim roku 1955 jako řezbář, soustružník a technolog loutek v Krajském loutkovém divadle Radost v Brně. Zde údajně poznal, že loutkové divadlo „se dá dělat vážně“. V té době mělo divadlo Radost v čele s Vladimírem Matouškem již poměrně náročný repertoár a kvalitní umělecký soubor, který se přičiňoval o vlastní originální dramaturgický a inscenační profil divadla a dbal o precizní práci s loutkou. František Vítek spolupracoval hlavně s výtvarníky Jarmilou Majerovou a Karlem Hlavatým, např. na inscenacích Tajemství zlatého klíčku (r: J. Kaláb, 1955), Koníček Hrbáček (r. J. Kaláb, 1957), Zlatovláska (r: J. Kaláb, 1957), zejména si však cenil Kalábovy inscenace Brokát, princ z pohádky (1958), pro niž dle návrhu Karla Hlavatého konstruoval a řezboval specifické, výtvarně poetické a rafinovaně pohybované loutky, výtvarně inspirované Richardem Teschnerem a technologicky figurami japonského divadla bunraku.
Po třech letech v roce 1958 odešel s Vladimírem Matouškem do Hradce Králové, kde se výrazně podílel na uměleckém profilování tehdy nejmladšího československého statutárního Východočeského loutkového divadla, záhy věhlasného DRAKu. Pracoval zde jako vedoucí umělecko-technického provozu a výtvarník. Měl zásadní podíl na vybudování dílny a jeviště, respektive divadelního sálu, který vznikl přestavbou původního Studentského domova. Zakládající kolektiv souboru sám označil za „vlastence“ divadla: „víc jsme si vážili práce než peněz a kladli jsme si hodně vysoké nároky“.
Vedle technických a stavebních prací, kdy také plně uplatnil svoji řemeslnou zdatnost a výtvarnou invenci, nutno zdůraznit hlavně jeho osobitou tvorbu loutkářskou. (r: J. Krofta, 1974) a Jánošík (r: J. Krofta, W. Wieczórkiewisz, K. Brožek, 1975).
Umělecké symbolistní plně funkční scény a precizně řezbované poetické loutky Františka Vítka představují v českém loutkářství jistý návrat k sochařské, řezbářské a také marionetářské tradici. Vycházejí z obdivu k lidovému umění a marionetovému divadlu. Ve Vítkově tvorbě se zrcadlí řemeslná poctivost někdejšího řemeslného loutkářského řezbáře s neohraničenou fantazií svobodného umělce. Dominujícím vyjadřovacím prostředkem Františka Vítka je řezbářství těžící maximálně z estetické kvality dřeva a vědomí výtvarné performance. Udává jeho nezaměnitelný „rukopis“ tvorby divadelní i volné.
V roce 1970 se vzdal František Vítek funkce šéfa výpravy DRAKu. Ještě jako člen divadla si pronajal v Hradci Králové ateliér, kde se věnoval vlastní tvorbě.
V DRAKu se František Vítek poznal s herečkou a scénografkou Věrou Říčařovou, s níž se roku 1967 oženil (druhé manželství). Spolu se ženou odešel z Východočeského loutkového divadla DRAK v roce 1981. Coby umělci „na volné noze“ od té doby dodnes uvádějí svoji proslulou autorskou inscenaci Piškanderdulá, podtitul Josefe! (1977), která se v historii českého loutkářství stala kultovní. Je esencí tradičních hodnot divadelního umění –řemeslné zdatnosti a čistoty, výtvarného a hereckého kumštýřství, stylizace, obrazivosti, profesionální svědomitosti. Věra Vítková Říčařová zde mistrovsky „oživuje“ všechny loutky a předměty, František Vítek je rekvizitářem, kulisákem, hudebníkem, osvětlovačem, zvukařem, pomocníkem, ale hlavně původcem všech loutek, dekorací, rekvizit, scény i mnohých technických instrumentů.
Nelehké existenční období osmdesátých let pomohla Vítkovým překlenout Helga Brehme, výtvarnice, loutkářka a strůjkyně Theater am Faden ve Stuttgartu, s níž se poznali koncem šedesátých let a která je často zvala k hostování ve svém divadle. Kromě hraní pomáhali Vítkovi Helze Brehme také v jejích aktivitách, podíleli se na sochařské a malířské výzdobě divadla, vytvořili zde řadu artefaktů, účastnili se různých veřejných divadelních akcí a happeningů ve městě, které Theater am Faden organizovalo. Mnoholetá součinnost vyvrcholila v roce 2006 přípravou společné mezinárodní inscenace Der 12-Elf hebt die linke Hand / Skřet půlnoc levou vzhůru vznes inspirovanou poezií Christiana Morgensterna (premiéra 23. ledna 2010 ve Stuttgartu a 22. května 2010 v Brně).
Po roce 1989 se Vítkových „ujalo“ pražské populární divadlo Archa v čele s ředitelem Ondřejem Hrabem. Kromě výsady zde hrát podnikli s Archou řadu zahraničních turné i do exotických zemí.
František Vítek je držitelem řady významných ocenění: Cena J. Skupy za scénografii inscenace Krysařova píšťala, festival Skupova Plzeň (1972). Stříbrná plaketa za scénografii inscenace Jánošík, Pražské Quadriennale (1979). Cena Literárního fondu za scénografii inscenace O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku (1980). Kolektivní cena za scénografii DRAKu pro Františka Vítka, Petra Matáska a Věru Říčařovou, Celostátní scénografická výstava v Opavě (1981). Cena Literárního fondu pro Františka Vítka a Věru Říčařovou, přehlídka Divadla jednoho herce v Chebu (1981). Cena za celoživotní loutkářské mistrovství pro Františka Vítka a Věru Říčařovou, Cena Thálie (2016).
Výběr z literatury:
BLECHA, Jaroslav, JIRÁSEK, Pavel. Česká loutka. Praha: Kant. 2009. ISBN 978-80-86970-23-3.
BLECHA, Jaroslav. Vějíř loutek dálného orientu / Ein bunter Figurenfächer aus dem fernen Orient. Brno: Moravské zemské muzeum. 2015. ISBN 978-80-7028-458-2.
BLECHA, Jaroslav. František Vítek a Věra Říčařová. Variace na jeden život. Brno: Moravské zemské muzeum. 2016. ISBN 978-80-7028-473-5.
DRAK. Almanach u příležitosti 25. výročí založení divadla. Hradec Králové: Východočeské loutkové divadlo DRAK. 1983.
DVOŘÁK, Jan V. (ed.). DRAK / Mezinárodní institut fi gurálního divadla. Praha: Pražská scéna ve spolupráci s Divadlem DRAK a Japan Foundation. 2001. ISBN 80-86102-18-1.
JŮZLOVÁ, Jana, KOČÍ, Antonín. Česko. Praha: Euromedia Group, k. s., Knižní klub. 2005. ISBN 978-80-2421-525-9. Kol. František Vítek a Věra Říčařová: Jeden život. Chrudim: MLK. 2013. ISBN 978-80-905249-4-1.
Naše současná loutkářská scénografie (Edice Scénografi e, č. 55.). Praha: Divadelní ústav. 1987.