(16. 2. 1943, Hradec Králové)
Loutkoherec, muzikant, režisér a skladatel scénické hudby. Dlouholetý člen uměleckého souboru Divadla DRAK v Hradci Králové.
V mládí si za volnočasovou aktivitu místo neoblíbených hodin klavíru zvolil účast v dětském loutkovém souboru, který tehdy v Praze vedla významná pedagožka dramatické výchovy Hana Budínská.
Loutky ho natolik oslovily, že se jal studovat loutkoherectví na Katedře Loutkářství DAMU v Praze (1960–1964). Po absolvování mu bylo díky systému tzv. umístěnek přiděleno angažmá ve Středočeském loutkovém divadle v Kladně.
Před nástupem do kladenského divadla musel ale splnit základní vojenskou službu, během které působil v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého, jelikož již na gymnáziu se spolužáky založil kapelu, ve které hrál na klarinet. Inspirovala ho hudba Jaroslava Ježka, dixieland. V Armádním uměleckém souboru tak mohl dál rozvíjet své hudební cítění a rozhled a seznámit se s mnoha výbornými profesionálními hudebníky.
V roce 1967 nastoupil na pozvání svého bývalého spolužáka Miroslava Vildmana do divadla DRAK. Hned při své druhé inscenaci v tomto divadle byl pověřen složením hudby k chystanému swingovému muzikálu Žabák hrdina (a: G. Nová, r: M. Vildman, 1968). Starost o hudební složku inscenací už mu pak zůstala. Spolupracoval i s hradeckým Klicperovým divadlem, např. na inscenaci Mistr Petr Pleticha (a: anonym, r: J. Hyhlík, 1971).
Když do divadla DRAK přišel roku 1971 Josef Krofta, automaticky s Vyšohlídem počítal jako s hudebním skladatelem. Uplatnil ho už v první inscenaci Princezna s ozvěnou (a: V. Pospíšilová, 1971). Vyšohlíd jednu základní melodii upravil do několika nálad, stala se tedy jakýmsi leitmotivem celé inscenace obsahující v sobě jednotlivá podtémata. Hudba v inscenaci zněla naživo za použití zobcových fléten, kytary, tamburín a bicích.
V DRAKU se za Kroftova působení osvědčil kolektivní způsob práce na počáteční výchozí koncepci. Vyšohlídova hudba se tak během jeho sedmatřicetileté spolupráce s Kroftou stala nedílnou součástí inscenace jako režie, dramaturgie nebo scénografie. Nešlo o zvukovou ilustraci děje či jeho nálad, ale o integrovanou složku mající rovný díl na celkovém vyznění díla. Hudba byla často i viditelnou částí inscenace. Herci hráli během představení na hudební nástroje, zpívali, vyluzovali i jiné doprovodné zvuky a využívali i zvukové možnosti loutek nebo částí výpravy. Byla-li hudba předem nahraná, dbal na co nejčistší vyznění. Hradečtí hudebníci nebyli schopni jeho hudebnímu sluchu nikdy plně vyhovět, takže velmi uvítal příchod syntetizérů. Sám si na vlastní náklady vytvořil studiový syntetizér, na kterém dováděl své nahrávky k dokonalosti. Poprvé tento postup využil u loutkového baletu Šípková Růženka (a: P. I. Čajkovskij, r: J. Krofta, 1977). Zpracoval Čajkovského předlohu pomocí několika jednoduchých nástrojů. Hudba se tak stala jediným slyšitelným sdělovacím prostředkem, poněvadž herci s loutkami hráli němou pantomimu.
Vyšohlíd se nebál s akustickou složkou inscenace experimentovat. Pro inscenaci Zlatovláska (a: J. Kainar, r: J. Krofta, 1981) napsal partituru kompletně a capella. V Enšpíglovi (a: J. Bártek, r: J. Krofta, 1974) navodil středověkou atmosféru hrou na píšťaly, jejichž zvuk se drobnou úpravou v jiném výstupu rozezněl jako varhany. Dalším revolučním dílem byla Prodaná nevěsta (a: B. Smetana, r: J. Krofta, 1986). Původní opera v tu dobu byla ještě kvůli pozůstatkům normativních výkladů Zdeňka Nejedlého brána jako posvátný národní klenot vyžadující pietní přístup. Vyšohlíd s Kroftou z ní naopak abstrahovali populární melodie a přetavili je do uhrančivých písniček se svižným rytmem, aby tak dílu vrátili jeho originální lidovou přístupnost. Soubor loutkového divadla ale samozřejmě nemohl být hlasově vybaven k operním áriím jako běžný operní soubor. Vyšohlíd se tak rozhodl sólové árie přepsat na sborové písně, při kterých se drobné nedokonalosti hlasového projevu jednotlivců ztratily a vyvstala kolektivní radost ze hry. V instrumentální složce rovněž vycházel z možností souboru, jelikož v inscenaci byla použita živá hudba. Vznikl tak orchestr o klarinetu, foukací i tahací harmonice, kytaře, pozounu, houslích a bicích.
Kromě úpravy klasických operních látek jako Orfeus v podsvětí (a: J. Offenbach, r: J. Krofta, 1994), Liška Bystrouška (a: L. Janáček, r: J. Krofta, 2002), Carmen 20:07 (a: G. Bizet, r: J. Krofta, 2007) upravoval i populární interprety. Konkrétně hity legendární skupiny Beatles pro inscenaci The Beatles (a: J. Krofta a kol., 1991) nebo neméně známé songy švédské čtveřice ABBA pro Tajný deník Adriana Molea (a: S. Townsendová, r: J. Krofta, 2006).
Rozpor mezi divadelníkem podřizujícím vše kvalitám výsledné inscenace a muzikantem, který těžce nesl, když se jeho skladby upravovaly, rozbíjely a krátily, vyústil v jeho autorský režijní debut Nalaďte si vidličku aneb Otevřené uši nejlíp hudbě sluší (a: J. Vyšohlíd, J. Brannyová, P. Černík, 1991), kde za pomoci dvou hudebně nadaných hereckých kolegů experimentoval s neobvyklým využitím běžných hudebních nástrojů, které doplňoval hrou na nejrůznější předměty. Hudba a její možnosti se zde stala základním východiskem. Rituální rytmičnost a bicí nástroje z kýblů, hrnců nebo třeba barelů se staly základem další jeho autorské inscenace Černošské pohádky (a: J. Vyšohlíd, 1999).
Hudebně se realizoval i mimo divadelní tvorbu. Na počátku osmdesátých let pořádal v divadle DRAK jazzové večery, které ale neměly dlouhého trvání, podobně jako pranásledně založená kapela Smog. Z ní zůstali jen flétnista Martin Brunner a Jiří Vyšohlíd, který hrál na klarinet, zobcové flétny a bicí. Z nouze vzniklé Ventil duo si rychle získalo své místo v moderním jazzu, zejména svým humorem a schopností improvizace hraničící až s performancí. Kvality hudebního uskupení potvrdila i výhra 1. místa na Československém jazzovém festivalu v Karlových Varech na jaře 1984.
Roku 2008 získal Vyšohlíd cenu Českého střediska Mezinárodní organizace pro děti a mládež (ASSITEJ) „za dlouholetý kreativní přístup k divadlu pro děti a mládež a neúnavné hledání otevřené divadelní komunikace s důrazem na pohyb, vtip a múzičnost“.
Roku 2015 převzal cenu Thálie za celoživotní mistrovství v kategorii loutkové divadlo i cenu města Hradec Králové Primus Inter Pares.
Výběr z literatury:
CÍSAŘ, Jan. Zrození hudby divadlem – nebo naopak? Loutkář. 1993, č. 2, s. 28–29.
ČERNÝ, František, DVOŘÁK, Jan. Mor na ty vaše rody!!!: A plague o’both your houses!!!. Praha: Pražská scéna. 2001. ISBN 80-86102-18-1.
HRDINOVÁ, Radmila. Operní zálety Jiřího Vyšohlída. Loutkář. 2016, č. 3, s. 44–45.
LEŠKOVÁ DOLENSKÁ, Kateřina. Prolínání loutek a hudebního divadla. Loutkář. 2016, č. 3, s. 22–27.
MALÍKOVÁ, Nina. Rozhovor in blues. Loutkář. 1993, č. 7, s. 159–161.
VYŠOHLÍDOVÁ, Jana. Hudba je služebná záležitost. Loutkář. 2016, č. 3, s. 40–43.