(31. 7. 1880, Praha-Karlín – 18. 7. 1948, Hradec Králové)
Architekt, urbanista; loutkářský reformátor, autor a režisér.
Vladimír Zákrejs byl syn dramatika, prozaika, divadelního a literárního kritika Františka Zákrejse (1839–1907) známého svým konzervativním smýšlením a vášnivou obhajobou pravosti Rukopisu zelenohorského a královédvorského.
Vladimír maturoval na klasickém gymnáziu v Praze II, studoval v letech 1898–1901 na c. k. České vysoké škole technické v Praze, jeho profesory byli Jan Koula a Josef Schulz. Státní zkoušku z oboru pozemního stavitelství složil 11. 7. 1901, ve studiu pak pokračoval do roku 1904. Druhou státní zkoušku složil při odboru architektury. V letech 1905–1925 byl zaměstnán na pražském magistrátu, posléze jako magistrátní stavební rada a od roku 1911 jako přednosta odboru. Od roku 1928 byl samostatným civilním inženýrem pro architekturu a stavby pozemní. V letech 1919–1922 působil na brněnské technice jako docent urbanismu. Urbanismus byl středem jeho profesního zájmu, napsal o této problematice řadu studií i publikací. V roce 1910 získal spolu s arch. Rejchlem a Ing. Šejnou 1. cenu v soutěži na regulaci Hradce Králové a v roce 1925 mu bylo svěřeno vypracování předprojektu území Velkého Hradce. Zpracoval regulační plány mj. Plzně, Poličky, Žiliny a Piešťan, krajinné studie Orlických hor a Ostravska. Roku 1918 spoluzakládal Technicko-hospodářskou jednotu a byl expertem v kulturní komisi revolučního Národního shromáždění. Byl také spoluzakladatelem Ústavu pro stavbu měst. Roku 1920 inicioval vypracování Národního plánu inovovacího pro ČSR. Koncem dvacátých let přesídlil do Hradce Králové.
Zákrejs byl mnohostranně publikačně činný, vedle svého oboru publikoval i kulturně-historické statě, zpracoval a vydal publikaci dokumentující aktivity jeho otce Františka. Zajímavé je, že byl po otcově vzoru obhájcem pravosti Rukopisů. V mládí publikoval verše (např. v Herbenově Času). Rozsáhlá je jeho bibliografie věnovaná problematice loutkového divadla, zahrnující jeho propagaci, kritické reflexe i praktické a teoretické otázky. Zákrejsova recenze inscenace Dráteníka v provedení loutkového divadla Umělecké výchovy (Samostatnost, 28. 3. 1914) je pravděpodobně prvním opravdovým kritickým rozborem loutkové inscenace formulujícím loutková specifika.
Když v letech 1912–1913 uvedla Arnošta Kopecká, pravnučka legendárního Matěje, cyklus tradičních loutkových her v pražském Merkuru (populární staroměstská restaurace), asistoval jí Vladimír Zákrejs. A pak už se bez něj neobešlo téměř nic v loutkářském dění té doby. Produkce Arnošty Kopecké hodnotil jako završení buditelské úlohy lidových loutkářů a zároveň jako počátek nové vývojové etapy, ve které se české loutkářství musí stát samostatným uměleckým žánrem. Na jaře 1913 uspořádal Zákrejs v Merkuru sérii maňáskových her Arkadije Averčenka a L. É. E. Durantyho. Hrál na scéně vlastní reformní konstrukce s loutkami Karla Kobrleho. Na podzim téhož roku předvedl na košíkářské výstavě prakticky celý dostupný maňáskový repertoár, včetně překladů z francouzštiny a němčiny. Některé tyto produkce měly instruktážní rámec, kdy byly hlavičky maňásků vyráběny před zraky diváků z brambor. Pod inspirativním vlivem A. Kopecké sehrál v Sokole pražském Žida Silocha (13. 4. 1914), spolu s vlastním textem Hloupý Honza. Programově sehrál celé představení sám, když i v teoretických úvahách dokládal, že síla i specifika loutkového divadla je právě v jediné osobě tvůrce, který je současně režisérem, výtvarníkem i hercem. Toto jeho přesvědčení se vine také dalšími jeho produkcemi, i když časem přece jen přibývá spoluherců. Následovala inscenace Sofoklovy Elektry (26. 1. 1916) v Malostranském gymnáziu, Shakespearův Hamlet v úpravě Bedřicha Beneše Buchlovana (24. 6. 1917) a Macbeth (25. 9. 1917) v Malostranské besedě. Pro Hamleta vytvořil jevištní konstrukci, která umožňovala kombinovat marionety a maňásky, tu pak v roce 1919 věnoval Sokolu v Nitře. Ke Kupci benátskému (Židu Silochovi) se vrátil v roce 1917, kdy vytvořil v duchu lidových loutkářů úpravu Shakespearova dramatu, která vyšla tiskem (1916) jako zahajovací svazek edice Vyzkoušené hry pro Alšovy loutky. V Sokole pražském uvedl vlastní alegorickou pohádku Zlatý pták (24. 2. 1918), opěvující svobodu. Podílel se na premiérovém uvedení Pana Johanesa Aloise Jiráska (15. 4. 1917), hrál mj. Rýbrcoula a Salakvardu. Pro vlastní inscenace připravoval Molièrova Lakomce, Shakespearův Večer tříkrálový či Plautovu komedii Manaechmové, pro kterou už měl připravené loutky. Realizaci překazil rozpad Rakouska-Uherska a vznik samostatného státu. Zákrejs se aktivně zapojil do veřejného dění a na loutky nezbýval čas. Ale ne tak docela. V roce 1918 byla založena Umělecká loutková scéna pod předsednictvím herečky Národního divadla Liběny Odstrčilové-Schmoranzové a Vladimír Zákrejs se stal pokladníkem spolku. Když byla Odstrčilová v roce 1920 jmenována čestnou členkou Umělecké loutkové scény, byl jí slavnostně předán výtisk dramatu Sovětská republika pimprlat, což byl pamflet napsaný Zákrejsem.
Intenzivněji se k loutkám vrátil v roce 1925. Vstřícné porozumění našel v Suchardově divadle V říši loutek. Zde inscenoval svou úpravu Shakespearova Večera tříkrálového (26. 4. 1925) ve výpravě Anny Suchardové-Brichové a s loutkami Vojty Suchardy. Vznikla inscenace, která patří ke klíčovým realizacím tohoto období. Ještě na podzim téhož roku uvedla Říše loutek jeho rukopisnou hru Čím bys chtěl být v režii autora. Tím však Zákrejsova aktivní loutkářská činnost prakticky končí, i když byl ještě v roce 1926 zvolen do vedení Loutkářského soustředění. Nekončí však jeho autorská práce. Ta kulminuje v letech 1925–1926. Z rukopisů lze doložit, že jednotlivé hry dedikoval konkrétním divadlům. Např. Na dně mořském, Záhrobí a Dona Quijota Říši loutek, Krištofa Kolumba Umělecké výchově, Záhrobí a Byt ve výkladní skříni plzeňským Feriálním osadám. I když Josef Skupa ohlašoval uvedení Zákrejsových her a v Říši loutek již byly rozepsány texty, k žádné inscenaci Zákrejsova textu už nedošlo. Důvodem byla patrně výjimečnost autorského stylu. Zákrejs psal lehce, z dedikací plyne, že dokázal napsat hru za dva večery. Jeho hry většinou nemají pevnou dramatickou stavbu, jsou prošpikovány satirickými šlehy a dobovými narážkami či filozofujícími sentencemi. Lze je charakterizovat jako grotesky s revuálními či dadaistickými prvky. Věkoadresnost příliš neřešil, většinou cílil na dospělého diváka, i v textech určených dětem je plno narážek určených dospělým. Uvádí se, že po přesídlení do Hradce Králové se už loutkám nevěnoval. Z archivních materiálů však vyplývá, že někdy počátkem třicátých let komunikoval s Josefem Skupou o nové hře, jejímž protagonistou by byl Spejbl. K námětu se vrátil na přelomu let 1945/1946, kdy zval Skupu na schůzku nad schématem satiry na diplomacii Lord Spejbl. Děj byl situován do Londýna, Spejbl měl být zestátněn a jmenován lordem. Zůstalo však jen u záměru. Spejbl jitřil Zákrejsovu fantazii opakovaně. V rukopisné hře Záhrobí (1925) vystupuje MUDr. Špejbl a Spejblovi věnoval i několik svých epigramů.
Vladimír Zákrejs je jedním z prvních loutkářských režisérů. I když bývá porovnáván s režijním stylem Jaroslava Kvapila, měla na něj zásadní vliv především inscenační praxe lidových loutkářů. Od nich odvozoval nutnost stylizace nejen herce-loutky a dekorace, ale také hereckého projevu. Jak již bylo zmíněno, považoval za ideál představení provedené jediným loutkohercem. Tuto praxi sice postupně opustil, ale ještě ve dvacátých letech nabízel svou úpravu Macbetha k sólovému provedení lidovému loutkáři Rudolfu Kaisrovi a v roce 1926 zahájil zkoušky Macbetha se třemi loutkoherci. Zde připomeňme, že jeho zaujetí Shakespearem a antickými autory bylo dlouhodobé. Již v počátečních válečných letech plánoval celý cyklus Shakespearových her pro školní mládež, a když inscenoval Večer tříkrálový v Říši loutek, zasazoval se o sérii studentských představení. Bohužel chybějí doklady, zda se záměr neuskutečnil pro nezájem, nebo selhala organizace.
Inscenační a autorskou prací se však Zákrejsův zájem o loutkové divadlo zdaleka nevyčerpal. Byla již zmíněna jeho publikační činnost, ale významné je působení organizační a řekněme spolkové. V roce 1911 byl u zrodu Českého svazu přátel loutkového divadla v král. hl. m. Praze. V programovém prohlášení je na čelném místě záměr vybudovat v Praze samostatnou budovu loutkového divadla. Podle svědectví Dr. Jindřicha Veselého překypoval Dr. Zákrejs nápady a podněty, jak situaci řešit. Po válečném útlumu se snahy o to „…aby zřízeno bylo v Praze samostatné, lidovýchovné, umělecké loutkové divadlo jako ústav státní, všenárodní“ (viz časopis Loutkář) ujala Umělecká loutková scéna, ustavená na podzim 1918. I tady se stal Zákrejs jedním z nejaktivnějších. Měl pro to výborné postavení jako člen a posléze i přednosta stavebního odboru pražského magistrátu. Zájem se soustředil na Židovský (dnes Dětský) ostrov. Přes četné překážky se zdála být realizace samostatné budovy loutkového divadla na dosah, když v roce 1924 byl Židovský ostrov Umělecké loutkové scéně přiřčen. Ale v té době už nebyl tento spolek schopen řešit tak náročný projekt a patrně chyběly i peníze. V té době však vznikají plány na stavbu budovy Městské knihovny na Starém Městě. V zadání a ve vítězném projektu arch. Františka Roitha loutkové divadlo nefigurovalo. Ale když byl Roith v roce 1925 pobídnut, aby zhotovil realizační plány, byl současně vyzván ke změně projektu v tom smyslu, aby do traktu k Žatecké ulici umístil loutkové divadlo. A tak se na současné podobě divadla Říše loutek v budově Městské knihovny podílel nejen arch. Roith, ale také členové Říše loutek v čele s principálem Vojtou Suchardou a také arch. Zákrejs. Nové divadlo bylo dokončeno v roce 1928 a Říše loutek zde zahájila pravidelný provoz 19. prosince 1928. To už byl arch. Zákrejs služebně mimo Prahu. Je však více než pravděpodobné, že to byl on, kdo dokázal dát rozhodující impuls k dovršení letité snahy loutkářů, aby Praha měla reprezentativní loutkovou scénu. Měl k tomu všechny předpoklady. Odborné vzdělání, dokonalou znalost problematiky i všech zákrutů vyjednávání, jako přednosta stavebního odboru mohl ovlivňovat rozhodovací proces a bez významu nebylo ani to, že byl v té době aktivním členem Říše loutek.
Arch. Vladimír Zákrejs je jednou ze zakladatelských osobností moderního loutkového divadla. Dr. Jan Malík jej nazval „meteorickým talentem“. Loutkářské dění silně ovlivňoval více než patnáct let. Loutkářské soustředění jeho význam stvrdilo v roce 1946 diplomem konstatujícím, že se zasloužil o československé loutkářství.
Výběr z literatury
BEZDĚK, Zdeněk. Dějiny české loutkové hry do roku 1945. Praha: Divadelní ústav. 1983.
ČESAL, Miroslav. Dospělý divák a loutkové divadlo. Čsl. loutkář. 1982, č. 5, s. 98–99 a č. 6, s. 122–123.
ČESAL, Miroslav. Vůdčí osobnosti amatérské etapy VII. Loutkář. 1994, č. 7, s. 149–151.
DUBSKÁ, Alice. Škroupův Dráteník na loutkové scéně a počátky českého moderního loutkového divadla. In: ŠORMOVÁ, Eva, KUKLOVÁ, Michaela (eds.). MISCELLANEA THEATRALIA (sborník A. Scherlovi k osmdesátinám). Praha: Divadelní ústav. 2005, s. 435–444. ISBN 80-7008-180-5.
MALÍK, Jan. K začátkům české loutkářské režie. Praha: SPN. 1965.
ŠESTÁK, Zdeněk. Kašpárek stále aktuální. Praha: Academia. 2000. ISBN 80-200-0808-X
VESELÝ, Jindřich. Počátky nových směrů českého loutkářství. Loutkář. 1929, č. 9–10, s. 208–214.
ZÁKREJS, František. Česká činohra 19. a začátku 20. století – II. díl. Praha: Divadelní ústav a Academia. 2015. ISBN 978-80-7008-340-6.
ZÁKREJS, Vladimír. Vzkříšení loutkového divadla. Český loutkář. 1914, č. 8–10, s. 132–134.
ZÁKREJS, Vladimír. Stálé loutkové divadlo. In: VESELÝ, Jindřich. Příručka českého loutkáře. Praha: Umělecké snahy. 1914, s. 25–27.
ZÁKREJS, Vladimír. Shakespearův Večer tříkrálový. Loutkář. 1925, č. 9, s. 163–166.
ZÁKREJS, Vladimír. Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Praha: Academia. 2004. ISBN 80-200-0969-8.