(25. 6. 1949, Praha)
Dlouholetá umělecká vedoucí divadla Říše loutek, herečka, režisérka a pedagožka.
Ve svých deseti letech se stala aktivní členkou loutkářského kroužku MESPACE (Maňáskový estrádní soubor páté Cé), který založil její otec Rudolf Zezula. Původně školní soubor pro děti se v roce 1965 dostal na špici českého amatérského loutkářství a sesbíral mnoho cen. Zezulová se souborem vystoupila pětkrát na Loutkářské Chrudimi. Později sama vedla školní dětský loutkářský kroužek Cililink v Praze 7.
Po absolvování Střední všeobecně vzdělávací školy začala studovat na loutkářské katedře DAMU (1967–1971), kde absolvovala jako loutkoherečka a pokračovala nástavbou oboru režie (1973). V průběhu studia byla členkou studentského souboru Vedené divadlo, založeného Karlem Makonjem. Hrála v inscenaci Tajemná zahrada (a: F. Burnettová, r: K. Makonj, s: I. Antoš, 1969) či Hop, signore! (a: M. de Ghelderode, r: K. Makonj, s: J. Barta, 1971). V letech 1994–1996 působila jako pedagog dramatické a hlasové výchovy a základů loutkového divadla na Střední pedagogické škole v Praze, dále pak na Vyšší odborné škole JABOK (1996–1998), na Vyšší odborné škole pedagogické – Svatojánské koleji ve Svatém Janu pod Skalou (1996–2016) a na Vyšší odborné škole herecké v Praze (2005–2017). V roce 1961 byla pozvána do Říše loutek v Praze na roli Kašpárka v inscenaci Dobrodružství mezi hvězdami (r: J. Novák a B. Koubek) a v roce 1971 se po Bohumíru Koubkovi stala uměleckou vedoucí souboru. S jejím příchodem došlo ke změně stylu práce, určovaného do té doby výtvarníkem jako vedoucí osobností souboru (Vojtěch Sucharda, Bohumír Koubek). Zezulová položila důraz na hereckou stránku inscenací a k výtvarné spolupráci pravidelně zvala také externí výtvarníky. Pod jejím vedením soubor Říše loutek úspěšně vystupoval na mnoha festivalech a přehlídkách (Loutkářská Chrudim, Bábkarská Žilina aj.).
Vždy dbala na výchovu nové loutkářské generace. Při režiích pracovala s herci individuálně, snažila se, aby každý loutkoherec odváděl profesionální výkony. Vedla hlasové i vodičské kurzy a organizovala dlouhodobé interní kurzy se zkušenými profesionálními lektory. V tradičním marionetářském souboru se cílevědomě snažila začlenit nejen do své tvorby pestrou škálu technik (maňásky, javajky, spodové marionety, tyčové a stínové loutky, dvouruční maňásky, marionety na nitích i na drátě).
Mezi její nejvýraznější počiny v Říši loutek patří režie O pejskovi a kočičce (a: Josef Čapek, Karel Makonj, 1972), kde kladla důraz na hravost a komunikativnost. Jedná se o nejhranější inscenaci v historii Říše loutek (téměř 700 repríz). V roce 1973, kdy bylo kvůli rekonstrukci divadlo mimo provoz, zaměstnala Zezulová soubor mimořádně náročnou inscenací Krásy Nevídané (a: Jevgenij Speranskij). Za využití nezvyklého typu loutek – spodových marionet – se soustředila na sdělnost textu. Na premiéře účinkovalo třicet pět členů, inscenace uspěla v Žilině, na Loutkářské Chrudimi i v Martině a získala ceny za herecké výkony. V pohádce pro nejmenší diváky Já jsem kuře – ty jsi kuře (a: Grigorij Usač, Jefim Čepověckij, 1986) prosadila další novinku v Říši loutek – živou hudbu a spojenou interpretaci. Mezi divácky oblíbené hry patřil i javajkový Pták Ohnivák a liška Ryška (a: Josef Křešnička, 1988). K 80. výročí vzniku divadla Říše loutek Zeuzlová režijně připravila původní hru Ivy Peřinové Vy neznáte Krutihlava? (2000) pro historické Suchardovy marionety, kde použila jemný, kultivovaný humor. V Princezně Majolence (a: Ján Romanovský, 2007) se jí podařilo role živých herců převést do loutkových postav, aniž to ochudilo původní text.
Podílela se na realizaci četných výstav pořádaných Říší loutek. V souboru v současné době působí jako loutkoherečka a režisérka.
Mimo Říši loutek spolurežírovala Čtyři pohádky o jednom drakovi (a: M. Mašatová, spolurežie: K. Vostárek, 2017); pro Divadlo Do kola režírovala inscenaci Princezna na hrášku (a: K. Pokorná, s: M. Krčálová a F. X. Watzl). Na Vyšší odborné škole herecké připravila se studenty inscenace, které byly hrány ve školním divadle – Pidivadlo. V prvních letech to byla inscenace zapůjčená divadlem Říše loutek O červené Karkulce (a: J. Čermáková, 2005), poté například Malá čarodějnice (a: O. Preussler, J. Novák, s: R. a M. Lhotákovi, 2007) a v posledním roce jejího působení ve škole pak Čtyři pohádky o jednom drakovi (a: M. Mašatová, s: J. Tyller, 2016). V roce 2014 získala ocenění Zlatý odznak J. K. Tyla za celoživotní herecké, režisérské a pedagogické zásluhy v oblasti loutkového divadla.
Výběr z literatury
Almanach Říše loutek 1920… Praha: Říše loutek a ČP. 1996.
BLAŽKOVÁ, Věra. Směr: ŽIVOT aneb MESPACE se loučí. Čsl. loutkář. 1969, č. 1, s. 8–10.
LANGÁŠEK, Miroslav. Cesty mohou být rozličné. Loutkář. 2009, č. 4, s. 147–148.
LANGÁŠEK, Miroslav. Jak jsem potkal lidi. Praha: vlastním nákladem. 2015.
LANGÁŠEK, Miroslav. Výměna stráží. Čsl. loutkář. 1972, č. 1, s. 14–15.