(20. 5. 1972, Chrudim)
Výtvarnice, scénografka a ilustrátorka.
V profesním směřování ji ovlivnilo rodné město Chrudim, sídlo Muzea loutkářských kultur a dějiště Loutkářských Chrudimí. Pro výtvarné umění ji nadchl František Nový, učitel v Lidové škole umění, značnou inspirací jí už od dětství byla tvorba předních českých ilustrátorů Adolfa Borna, Josefa Lady, Ondřeje Sekory a Jiřího Šalamouna. Po studiu Střední umělecké školy Václava Hollara v Praze, obor propagační výtvarnictví, začala v roce 1990 studovat na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (UMPRUM) animovaný film u Miloslava „Mnaty“ Jágra. Původně směřovala k ilustraci, ale ta před sametovou revolucí trpěla socialistickým, ponurým pojetím a byla poplatná režimu, což Zichovou neoslovovalo, toužila po barevnosti a svobodě vyjádření. Při studiu animace se více a více zaměřovala na loutky, až nakonec po roce přestoupila do 2. ročníku na katedru alternativního a loutkového divadla DAMU, obor scénografie, k Pavlu Kalfusovi a Aloisi Tománkovi. Na nově se profilující katedře studovala v letech 1991–1995 společně s výtvarníky Barborou Lhotákovou, Petrou Štětinovou-Goldflamovou, Veronikou Podzimkovou, Janem Semerádem, Janem Zichem a s režiséry Michaelou Homolovou Dömeovou a Simonou Chalupovou Pěničkovou. S posledně jmenovanou pracovala na absolventské inscenaci Země mnoha jmen (a: J. Čapek, PWST-Paňstwowa Wysza Szkola Tetralna Wroclaw, 1995), pro niž navrhla a vyřezala dřevěné půlmetrové marionety. Získala za ni Cenu Josefa Hlávky.
V průběhu studia B. Zichovou, rozenou Tuhou, ovlivnilo setkání s mimem Ctiborem Turbou a jeho studenty katedry nonverbálního divadla na HAMU. Společně s výtvarnicí Irenou Marečkovou pro ně připravovala scénografii, která je podněcovala k vlastní, pantomimické a pohybové tvorbě. Spolupracovala také se svým manželem Janem Zichem, např. pro Naivní divadlo Liberec na inscenaci Zlatovláska (a: J. Kainar, r: M. Homolová, 1999) či na realizaci souboru loutek do dětské herny pro Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi, kterou J. Zich navrhl jako svou absolventskou práci na DAMU. Společně s bratry Janem a Jakubem Zichovými se podílela na výtvarném řešení interiéru nové budovy divadla Minor ve Vodičkově ulici v Praze, která byla vyhlášena stavbou roku 2000.
V roce 1996 začala B. Zichová spolupracovat s výtvarníkem, divadelníkem a hercem Matějem Formanem, s nímž se seznámila při studiu na UMPRUM. Setkání ji ovlivnilo ve vnímání divadla a způsobu inscenování. Spolu s Formanem připravovala loutky pro festival Mezi ploty a pro inscenace Divadla bratří Formanů. Pro kapli v Nečtinách u Plzně vytvořila spolu s Janem Zichem, Irenou Marečkovou a Janem Semerádem loutky jak pro lidovou komedii bratří Formanů Sedlák, čert a bába (1994), tak pro komedii dell’arte Ctibora Turby L’amfi parnaso (1994), v níž herci měli jako své dřevěné dubly téměř metrové marionety. V průběhu této tvorby začala Zichová nacházet svůj výtvarný rukopis, který je založený na kombinování výrazných barev a na zaoblených, robustních tvarech. Její scénografickou doménou není prostorové vidění nebo technologické řešení, ale malba, která je pro její divadelní realizace typická. Ve spolupráci s Ctiborem Turbou pokračovala i po otevření divadla Alfréd ve dvoře v Praze (1997).
V Divadle bratří Formanů se seznámila s herečkou a režisérkou Belou Schenkovou, která v roce 1999 založila divadlo ANPU. Pod jeho hlavičkou vytvořila Barka Zichová scénografie k inscenacím Romeo a Julie (a: W. Shakespeare, B. Schenková, 2003), Konec srandy, konec psiny (a+r: B. Schenková, 2008), Čertův švagr (a: B. Schenková na motivy B. Němcové, r: B. Schenková, 2009), Dvě pohádky na břiše, inspirované pohádkami K. J. Erbena Jirka s kozou a lidovou O Lenimírovi a Dobromilovi (a+r: B. Schenková, 2010), Chambre sépareé (a+r: B. Schenková, 2011), Krvavá komnata, adaptace francouzské pohádky O Modrovousovi pro dospělé publikum (a+r: B. Schenková, 2011), a Cirkus ANPU (a: kolektiv, r: B. Schenková, 2014). Společně s Belou Schenkovou pracovala i pro Divadlo Lampion Kladno, kde navrhla výtvarné řešení inscenací O Nosáčovi (a: F. Hrubín, B. Schenková, 2011) a Klaun Bruno a čarovný klíč (a: B. Schenková, 2013) a pro Bábkové divadlo Na Rázcestí Banská Bystrica inscenaci Kocúr v čižmách (a: Ch. Perrault, B. Schenková, 2012). V roce 2015 B. Zichová připravila scénu a loutky pro inscenaci lidové pohádky Na východ od slunce, na západ od měsíce (a + r: B. Schenková), která byla realizována v rámci mezinárodního projektu Srovnání různorodých cest loutkového nastudování norské pohádky, organizovaného Národním informačním a poradenským střediskem pro kulturu (NIPOS) ve spolupráci s norskými divadly Teater Innlandet a Teater Leven, islandským loutkářem Berndem Ogrodnikem a českými soubory Buchty a loutky a Divadlo ANPU.
Kromě scénografie se B. Zichová věnuje ilustraci. První příležitost v tomto oboru dostala díky výtvarnici Galině Miklínové, která jí svěřila práci na knize Medvídek Hamánek (a: P. Bezděčka, 2004, Futuro). Následovaly knihy Cesta do říše snů (a: A. Jaskolka, 2006, Albatros), Encyklopedie pro dívky (a: S. Feertchak, 2006, Albatros), 100nožka Klotylda (a: J. Balík, 2008, Albatros), Jak Mařenka a Boženka koukaly aneb Pohádka mládí (a: M. Čunderle, 2011, Albatros), Bubela (a: M. Čunderle, 2012, Brkola), O vlkovi se sklerózou a jiné pohádky (a: S. Reschová, 2014, Mladá fronta), Rytířské pohádky a tajemství starých alchymistů (a: D. Langová, 2016, Radioservis). Za ilustrace ke knize Bubela – doslova a do písmene pravé české dobrodružství byla Zichová nominována na ocenění Zlatá stuha 2013. Pro časopis Makovice kreslila komiksy a společně s Evou Vyskočilovou připravila Prvouku pro 2. ročník (2003, Albra) a ilustrovala i další učebnice (pracovní sešity Ochrana člověka za mimořádných událostí pro 1.–5. třídu ZŠ, Felix černoch – Neztratím se? Neztratím!, Bezpečí a nebezpečí, Počítej se vším, S mapou nezabloudím, Pomáhám zraněným).
Výběr z literatury
VOJTÍŠKOVÁ, Zuzana. Srovnání různorodých cest loutkového nastudování norské pohádky. Praha: NIPOS. 2016. ISBN 978-80-7068-302-6.